PhDr. Vladimír Špidla

„Jednou jsem přišel z noční a bydlel jsem na takovým chudým statku nedaleko Jindřichova Hradce. Tak tam přijdu z noční a byla zima ještě, nezatopil jsem si, takže jsem měl na sobě nějakou vatovanou bundu a čepici hadovku. Chvilku spím a najednou buch, buch, buch! Otevřu a tam jsou dva chlapíci. Jeden se mi představil jako kapitán Čoudek a řekl, že se jdou přesvědčit, jestli nežiju západním způsobem života. Tak já jsem na ně koukal opravdu a bylo vidět, že věci příliš nerozumím, tak mi říkali, že západním způsobem života se žije chováním, oblékáním nebo v rozhovorech. Tak jsem tak jako dál čučel a oni řekli: ‚Tak na shledanou.‘ No a pak mi přišlo, že nesplňuju parametry socialistického archiváře.“

„Druhej den ráno jsem šel na Václavské náměstí s cílem koupit si desku Bee Gees, kterou jsem měl objednanou. Když jsem šel po Václavským náměstí, tak mě sebrala policejní hlídka, odvedla mě do Krakovské ulice, kde byli ještě i další lidi, a v zásadě můžu říct, že mě asi tak čtyři – no čtyři hodiny ne, ale tak asi dvě, dvě a půl hodiny – opravdu mučili. Ne nějaký třetí stupeň, ale spočívalo to třeba v tom, že jsem se musel takhle posadit a nějakej mladej hošík mi říkal: ‚Ach, já už mám tak umlácenou ruku,‘ a buch! – dal mně pěstí do obličeje. Já jsem udělal kotrmelec, oni na mě řvali, že se musím zase posadit. Zase jsem musel dát takhle ruce, zase do mě bouchli. K tomu vedli takový řeči jako: ‚Studente, dostudoval jsi‘ a podobně. Takže to bylo drsný. Probíhal jsem uličkou, pak mě mlátili obuškama. Krev stříkala opravdu až do stropu, bylo to drsný. Bylo to drsný. Ale trvalo to – řekl jsem dvě hodiny, možná že hodina, to člověk nepozná. No a stále po mně chtěli, abych řekl, kdo byl v těch demonstracích. A to tedy musím říct, že ke svýmu štěstí jsem to neřekl. Jinak mě dodělali tak, že pak už jsem ležel na zemi a tekly mi slzy. Snažil jsem se utéct, a oni mě vždycky skopli a tak. Ale nakonec jsem žádný jméno neřekl a tím pádem, když jsem se po roce z toho dostal – protože jsem trpěl posttraumatickým šokem –, tak jsem neměl žádný výčitky svědomí.“

„Samozřejmě je to pro mě klíčová událost, to musím říct, že doopravdy jo. V takovým existenciálním slova smyslu. Protože se mi taky vlastně zhroutil svět. Taková nějaká obecná představa, jak svět funguje. My jsme tehdy byli v Jizerských horách na dovolené a najednou ráno prostě tanky a tak dále, tak ten šok byl takový, že pro mě to znamenalo, že jsem ztratil už natrvalo nějakou obecnou životní jistotu. Jako všechno od toho okamžiku jako ‚maličko uzříte mne a maličko neuzříte mne‘. Prostě je to všechno takový podle mě ‚jako by písmena na vodu psal‘ – prostě nejisté. Takže tak jsem to zažil. Pak jsme byli v Praze, no tak to jsem samozřejmě zažil celou řadu věcí, noci, kdy se střílelo a tak. Měl jsem jednu osobní vzpomínku, která byla docela těžká. Protože jsem lepil plakáty proti ruské okupaci a nějaká ruská hlídka mě chytla. Postavila mě ke zdi. A teď jsem stál u zdi, já nevím – dost dlouho – a oni na mě mířili. A já jsem nevěděl, co bude. Takže to byl takovej pro mě nejsilnější zážitek nebo nejkrutější zážitek z roku šedesát osm.“