„Jak jsme přišli do sirotčince, tak nás dali do obrovské místnosti, byla dokola zasklená a zamčená, byly tam dvě postele a pět dětí. Tři kluci spali na jedné posteli a já se Soňou na druhé. Oni nevěděli, co s námi. My jim nerozuměli ani slovo. Museli jsme se snažit. Já když dnes vidím, jak se Ukrajince snaží učit česky, jak se s nimi strašně mažou, s námi se nikdo nemazal. Hodili nás do vody, a buď vyplaveš, nebo se utopíš. Když nerozumíš, tak to je tvoje starost. Já jsem se učila strašně rychle česky, protože čím míň jsem se učila česky, tím víc jsem byla bita. Protože ony se mstily ty děti. Tam nebyly jen české děti, tam byly polské děti, opuštěné, sirotci, ruské děti, různé národnosti. Tam jsme si moc nerozuměli. A hlavně ty polské děti byly strašně zlé. Já jsem od nich byla bita jako žito. A tak se člověk snažil co nejvíc mluvit česky.“
„Když nás napadli Poláci, rozkopli dveře. Přišli z lágrů v tom pruhovaném oblečení, přišli se pomstít. Dělali přesně to, co dělali Němci jinde. Rozkopli dveře a prohlásili: ‚Zítra přijde řada na Vás.‘ A tím pádem maminka už na nic nečekala. Na nás děti navlékla několik vrstev šatů, v pase to utáhla provazem, vyhrnula, abychom na to nešlapali, a celou noc jsme přecházeli hranice do statku v Malém Poříčí. Tam se nás ujal statkář pan Langer, ke kterému jsme za války chodili pomáhat na pole a dostávali jsme chleba s tvarohem, když jsme pomáhali, abychom se jako děti najedli. Tak nás vzal do jedné místnosti a tam jsme ukládali všechno, co jsme přenesli přes hranice. A ti Poláci druhý den nepřišli, přišli až další den. V domě zůstala babička, a když viděla, že jdou, tak utekla. Schovala se do křoví a pozorovala, co se děje. A když Poláci zjistili, že jsme všichni pryč, že máme skříně prázdné a že nemají co ukrást, tak ten barák podpálili. Babička seděla celou noc v křoví a pozorovala, jak tam pijí. Hodně pili, byli ozbrojení a mezi sebou se postříleli. Babička celou dobu seděla v křoví, byl listopad. A když to utichlo, ti, co přežili, utekli, ti mrtví tam zůstali, tak se babička sebrala a utekla na nádraží do Zakše. Nasedla do vlaku a odjela do Němec. A ty čtyři děti nechala mámě na krku. Děti, o které se celý život starala, ty tam nechala, v Čechách. Kdyby se o ně maminka nepostarala, tak nevím.“
„Byla tam sestřenice z tatínkovy strany od jednoho bratra, jmenovala se Kateřina a byla o deset let starší než já. Mně bylo devět let a jí devatenáct. Utekla před frontou, nevím ale, kde bydlela. Její rodina ji poslala k nám, že jsme blíž Česku a na samotě, chtěli ji uchránit. Měla s sebou pilulku jedu zašitou v kabátě, kdyby ji třeba někdo přepadl, znásilnil, že by ji spolkla. A když byla u nás, zrovna přišli ruští vojáci a ti do ní byli úplní blázni. Pořád se chumelili kolem baráku a jednou vnikli dovnitř, rozbili dveře. Kateřina utekla na půdu, kde jsme měli seno. Nad schody na půdu jsme měli takový dekl, znáte to z pohádek, takovou desku na půdu. A já jsem seděla na té desce a Kateřina byla schovaná v seně. Pod deskou na schodech byl ruský voják se samopalem a chtěl střílet nahoru do té desky, na které já seděla. Máma to v poslední chvíli zjistila, tak tam vletěla a takovou mu ubalila facku, že pustil kulomet. A když přišel jeho nadřízený ruský důstojník, tak mu to řekla. Asi musel umět německy, nevím, jak jinak by mu to řekla, když jsme rusky neuměli. Toho vojáka jsme pak vůbec neviděli. Asi za 14 dní se přišel omluvit a přinesl nám chleba. A máma se ho ptala, kde byl, a on dal k sobě prsty a ukázal, že byl zavřený.“
Rosemarie Špeldová se narodila s příjmením Bensch 14. dubna 1934 v německém lázeňském městě Bad Kudowa (dnes Kudowa-Zdrój v Polsku). V rodném listě má psanou českou podobu tohoto města Chudoba. Její rodiče byli Němci, ale maminka Anna pocházela ze smíšeného česko-německého manželství, a tak uměla česky. Otec Oswald sloužil za druhé světové války jako řidič sanitky a zemřel v březnu 1944 v Oděse. Maminka zůstala na výchovu dcery sama. V červenci 1945 zemřela na tuberkulózu její švagrová a maminka se musela navíc postarat o další čtyři děti. S nimi, vlastní dcerou a svými sestrami utekla v listopadu 1945 přes hranici do nejbližší české vesnice. A přestože si hned našla práci, pět dětí uživit nedokázala. Tak se jedenáctiletá Rosemarie Bensch ocitla v dětském domově v České Skalici i se svojí sestřenicí Soňou a třemi bratranci. Když se zlepšila životní úroveň maminky, vzala si dceru k sobě domů a časem i neteř Soňu. Po osmé třídě musela Rosemarie Benschová nastoupit do továrny na dělnickou pozici, protože rodina žila ve velmi nuzných podmínkách. Roku 1949 získala československé státní občanství. V roce 1955 se v jednadvaceti letech vdala za Vladimíra Špeldu, o rok později si jim narodila dcera Eva a po dvou letech druhá dcera Vladimíra. Po mateřské dovolené pracovala jako krejčová až do roku 1989, kdy v 55 letech odešla do důchodu. V roce 2016 ovdověla a v roce 2024 žila v Hradci Králové.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
