Antonín Špaček

„Když jsem viděl tu spoustu zahraničních vojáků, kteří tam byli přítomni, a viděl jsem tam spoustu prezidentů, britskou královnu s manželem a našeho prezidenta s manželkou, tak jsem měl slzy v očích. Vzpomněl jsem si na naše chlapce, které jsme pohřbili ve čtyřicátém roce na Seině, Marně a Loiře. A vzpomněl jsem si také na naše letce, kteří zahynuli jednak na francouzské, jednak na britské půdě. A naši bombardéři ve vlnách Atlantiku. A vzpomněl jsem si také na naše chlapce z východu, kteří neměli možnost se toho zúčastnit. Já jsem tam vzal několik chlapců z východu s sebou do Francie, aby to viděli, jak to tam vypadá a jak si nás váží. A přemýšlel jsem o tom, proč jsem byl já jako první. A napadla mě jedna věc – možná, že to byla pravda. Napadla mě jedna věc: Že Československo bylo první stát, který Francie zradila.“

„Ve čtvrtek jsem dostal vyhazov, v pátek jsem objel všechny tři instituce a v pondělí večer někdo přišel do mého bytu. Já jsem nebyl doma. Bylo mi řečeno – nakonec jsem slyšel zvonek – že někdo u mě zvoní. A v úterý ráno o půl šesté mě zatkli. Soud nabyl přesvědčení, že kdyby se obžalovanému Špačkovi nebylo podařilo odjet legálně – žádal o vystěhovalecký pas – byl by obdobně jako v roce 1939 odešel ilegálně a tam jako bývalá vojenská osoba z povolání vyzradil věci a skutečnosti, které mají zůstat utajeny, čímž spáchal zločin velezrady. Čili skutková podstata trestného činu nebyla splněna, ale soud nabyl přesvědčení, že kdybych byl utekl, tak bych byl… A já jsem byl půl roku z armády ven. Čili – co jsem mohl prozradit? Ale soud nabyl přesvědčení, a bác ho – deset let. A šel jsem. Odseděl jsem pět a půl roku, poslední dva roky jsem byl zaměstnán u jáchymovských dolů jako odsouzený. A když mě propustili, tak jsem se rozhodl pokračovat v hornictví, protože jsem nic neuměl! Po maturitě jsem šel na vojnu, z vojny do kriminálu a v kriminále jsem začal dělat manuálně jako horník. Jsem se vrátil jako civil do jáchymovských dolů a vydržel jsem tam dalších – bez dvou měsíců – jedenáct let. Čili celkem bez dvou měsíců třináct roků jsem makal u jáchymovských dolů.“

„Já jsem byl u Dunkerque na západním pobřeží perimetru. Za tím mým obranným postavením v západní části perimetru asi sedm nebo osm kilometrů od nás dozadu bylo vedeno potrubí pohonných hmot z Anglie přes kanál. To potrubí – patnácticentimetrové roury – vedli Angloameričané až za řeku Rýn do Německa. Pohonné hmoty tam byly tlačeny potrubím. Bylo potřeba to hlídat, aby právě se Němci od Dunkerque tam nedostali, aby to nezničili. A to byl jeden z mých úkolů, které jsem tam dostal. Když jsem potřeboval cokoliv, tak mně bylo vyhověno. A to byl můj úkol tam. Ještě – jak jsem dělal takzvaného technického zbrojního důstojníka, tak zbraně a munice, zasouvání toho byl můj chleba u Dunkerque. Střílet jsme moc nesměli. Když jsme zjistili nějakou německou zbraň, protitankový kanon, dělostřeleckou baterii nebo minometnou baterii, tak jsme to nahlásili na vyšší velitelství, na velitelství brigády, a ti se spojili s letci z Anglie. Velmi často nám z Anglie přes kanál létaly anglické Typhoony, stíhací letouny, které střílely rakety. Naše dělostřelectvo orámovalo cíl barevnými střelami, páč byl zjištěný, přesně kde je, a letci ho ničili. My jsme měli zakázáno používat kanony, protože Dunkerque byl jediný přístav, který byl schopný přepravy.“

„Tak jsem byl nalákán Frantou Brablíkem, abych jezdil jako spojka na Slovensko. Mým úkolem byla výměna peněz. Chlapi, kteří utíkali z protektorátu, potřebovali nějaké peníze. Ovšem na Slovensku byly už papírové peníze přeraženy. Každá ta padesáti, stokoruna a vyšší měna měla razítko Slovenský štát. Mým úkolem bylo získat někoho, kdo by nám peníze na Slovensku vyměnil. Prostřednictvím dalšího kamaráda z důstojnické školy, nějakého Pepíka Čecha z Legiobanky, filiálky v Olomouci, jsem dostal kontakty na Bratislavu. Peníze jsem nechával v Olomouci. V Olomouci jsem dostal malý papíreček s cifrou a razítkem, ten jsem si převezl někde v podšívce v kabátě na Slovensko. V Bratislavě ve filiálce Legiobanky jsem dostal za peníze nechané v protektorátu slovenské peníze. Ale nejenom slovenské peníze, ale také jugoslávské dináry, francouzské franky, maďarské pengő a prostě cizí valutu. Totiž Legiobanka měla centrálu v Praze a veškeré filiálky na Slovensku byly zlikvidovány, protože Slovensko – jak je známo – se osamostatnilo, byl Slovenský štát a Čechy s Moravou byly obsazeny Němci. To jsem dělal až do 18. ledna 1940, kdy celá organizace praskla, respektive jeden z příslušníků našich leteckých sil v leteckém učilišti v Prostějově byl zatčen. Bylo nebezpečí, že budu také prozrazen, protože jsem s ním měl nějaké kontakty. Tak jsem se už do protektorátu nevrátil a ze Slovenska jsem přešel do Maďarska.“