Antonín Špaček

„Ve čtvrtek jsem dostal vyhazov, v pátek jsem objel všechny tři instituce a v pondělí večer někdo přišel do mého bytu. Já jsem nebyl doma. Bylo mi řečeno – nakonec jsem slyšel zvonek – že někdo u mě zvoní. A v úterý ráno o půl šesté mě zatkli. Soud nabyl přesvědčení, že kdyby se obžalovanému Špačkovi nebylo podařilo odjet legálně – žádal o vystěhovalecký pas – byl by obdobně jako v roce 1939 odešel ilegálně a tam jako bývalá vojenská osoba z povolání vyzradil věci a skutečnosti, které mají zůstat utajeny, čímž spáchal zločin velezrady. Čili skutková podstata trestného činu nebyla splněna, ale soud nabyl přesvědčení, že kdybych byl utekl, tak bych byl… A já jsem byl půl roku z armády ven. Čili – co jsem mohl prozradit? Ale soud nabyl přesvědčení, a bác ho – deset let. A šel jsem. Odseděl jsem pět a půl roku, poslední dva roky jsem byl zaměstnán u jáchymovských dolů jako odsouzený. A když mě propustili, tak jsem se rozhodl pokračovat v hornictví, protože jsem nic neuměl! Po maturitě jsem šel na vojnu, z vojny do kriminálu a v kriminále jsem začal dělat manuálně jako horník. Jsem se vrátil jako civil do jáchymovských dolů a vydržel jsem tam dalších – bez dvou měsíců – jedenáct let. Čili celkem bez dvou měsíců třináct roků jsem makal u jáchymovských dolů.“

„Tak jsem byl nalákán Frantou Brablíkem, abych jezdil jako spojka na Slovensko. Mým úkolem byla výměna peněz. Chlapi, kteří utíkali z protektorátu, potřebovali nějaké peníze. Ovšem na Slovensku byly už papírové peníze přeraženy. Každá ta padesáti, stokoruna a vyšší měna měla razítko Slovenský štát. Mým úkolem bylo získat někoho, kdo by nám peníze na Slovensku vyměnil. Prostřednictvím dalšího kamaráda z důstojnické školy, nějakého Pepíka Čecha z Legiobanky, filiálky v Olomouci, jsem dostal kontakty na Bratislavu. Peníze jsem nechával v Olomouci. V Olomouci jsem dostal malý papíreček s cifrou a razítkem, ten jsem si převezl někde v podšívce v kabátě na Slovensko. V Bratislavě ve filiálce Legiobanky jsem dostal za peníze nechané v protektorátu slovenské peníze. Ale nejenom slovenské peníze, ale také jugoslávské dináry, francouzské franky, maďarské pengő a prostě cizí valutu. Totiž Legiobanka měla centrálu v Praze a veškeré filiálky na Slovensku byly zlikvidovány, protože Slovensko – jak je známo – se osamostatnilo, byl Slovenský štát a Čechy s Moravou byly obsazeny Němci. To jsem dělal až do 18. ledna 1940, kdy celá organizace praskla, respektive jeden z příslušníků našich leteckých sil v leteckém učilišti v Prostějově byl zatčen. Bylo nebezpečí, že budu také prozrazen, protože jsem s ním měl nějaké kontakty. Tak jsem se už do protektorátu nevrátil a ze Slovenska jsem přešel do Maďarska.“

„Já jsem byl u Dunkerque na západním pobřeží perimetru. Za tím mým obranným postavením v západní části perimetru asi sedm nebo osm kilometrů od nás dozadu bylo vedeno potrubí pohonných hmot z Anglie přes kanál. To potrubí – patnácticentimetrové roury – vedli Angloameričané až za řeku Rýn do Německa. Pohonné hmoty tam byly tlačeny potrubím. Bylo potřeba to hlídat, aby právě se Němci od Dunkerque tam nedostali, aby to nezničili. A to byl jeden z mých úkolů, které jsem tam dostal. Když jsem potřeboval cokoliv, tak mně bylo vyhověno. A to byl můj úkol tam. Ještě – jak jsem dělal takzvaného technického zbrojního důstojníka, tak zbraně a munice, zasouvání toho byl můj chleba u Dunkerque. Střílet jsme moc nesměli. Když jsme zjistili nějakou německou zbraň, protitankový kanon, dělostřeleckou baterii nebo minometnou baterii, tak jsme to nahlásili na vyšší velitelství, na velitelství brigády, a ti se spojili s letci z Anglie. Velmi často nám z Anglie přes kanál létaly anglické Typhoony, stíhací letouny, které střílely rakety. Naše dělostřelectvo orámovalo cíl barevnými střelami, páč byl zjištěný, přesně kde je, a letci ho ničili. My jsme měli zakázáno používat kanony, protože Dunkerque byl jediný přístav, který byl schopný přepravy.“

„Abych si to všechno promítl, co jsme tam zkusili; pět a půl roku války se flákat bez nějaké pozitivní naděje, že se vrátíme se zdravou kůží. A potom, tři roky po válce, když z nás smečka dacanů udělala zrádce… Když Němci tady vraždili a ničili elitu národa za války, tak to byli nepřátelé, ti měli v plánu Čechy a Moravu nějakým způsobem vylidnit. Heydrich, když přišel, povolal si svoje soukmenovce na Hrad a vytyčil jim svůj plán: Třetinu vyvraždit, třetinu poněmčit a třetinu vystěhovat. [Následuje kritika komunistů – pozn. autora] To člověk těžko nese, víte? Já, když mám projevy – a měl jsem jich už několik – tak říkám: Která česká matka zplodila tyhle stvůry, které se daly na takovou hnusnou cestu? Vlastní lidi… Když to byli Němci, tak to byla válka a věděli jsme, že to měli v programu, ale vlastní lidé proti nám!?“