„(Pamatujete si, chodila k vám policie, když byl váš otec vězněn? Byla vaše matka vystavena nějaké přímé represi?) Ano, strašný, strašný řev, který dodnes nesnáším. Chodili se psem a my jsme v té době měli ještě z Anglie přivezeného boxera a toho vždycky první vyvedli na zahradu za domem. Já miluju psy, miluju kytičky a barvy. Jediný pes, ke kterému mám respekt a nešla bych ke každému, je vlčák. To ve mně zůstalo. Musím říct, že od roku 1989 jsem se sama vychovala, že se nebojím uniforem. Bála jsem se jich až do roku 1989. Kdykoliv jsem viděla policistu, ačkoliv byl dopravní, byl modrý a stavěl mě, vždycky se ve mně zastavil život.“
„(Mluvila jste s těmi vojáky, co tu byli, a co říkali?) Ano, že tu vraždíme lidi a že je tu válka – vojna. Ani nevěděli, kde jsou. Jenom jsem jim řekla, že tady je moje doma, že támhle v tom domě, který byl diagonálně od nich v čísle 33, že to postavil můj dědeček, kterej za druhé světové války zemřel jako zakladatel Sokola a podporovatel Vinohrad. A že moji rodiče za války byli pronásledovaný a jsou pronásledovaný znova. To mně vůbec nevěřili, že byl můj otec zavřenej, že jsem se narodila v Londýně. To oni vůbec nevěděli, co Londýn je. Oni nevěděli, to byly úplně malý děti, v podstatě. Jako když z vesnice vezmete, promiňte, hlupáčky a posadíte je – asi jeden z nich to uměl řídit. A ti ostatní, to byli něco, co se za Rakouska-Uherska říkalo ‚kanónenfutr‘.“
Vivienne Soyková se narodila na konci druhé světové války v Londýně do rodiny Františka Soyky a Collette Soykové. Rodina utekla před válkou z Československa přes Holandsko, Peking a Jižní Afriku do Velké Británie, kde manželé Soykovi pracovali ve státních službách československé, respektive francouzské exilové vlády. Po válce se rodina přesunula zpět do Československa. Po únorovém převratu byl František Soyka zatčen komunistickou bezpečností pro své styky s Janem Masarykem a několik let vězněn. Rodina Soykových byla perzekvována. Vivienne Soyková nemohla studovat medicínu, pracovala proto jako laborantka a později vystudovala ještě psychologii. V současné době vyučuje etiku a komunikaci na lékařské fakultě.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
