Antonín Souček

„Tenkrát jsem to bral tak, že se republika měla bránit [v roce 1938 - pozn. ed.], ale dneska si myslím, že by to byla úplná zbytečnost, vždyť by to bylo vraždění, vyvražďování našich lidí. To jsem bral [jako zradu], že Francie a Anglie... kdyby do toho vstoupila hned - Anglie a Francie a Polsko, celá ta Malá dohoda a i to Rusko, tak Němci nemohli nikdy udělat to, co udělali. I v base jsme to probírali, že to byla zrada.“

„Byl sníh, byly závěje, utekli jsme přes Lenoru, poněvadž já tam bydlel u bratra v Zátoni... přešli jsme u takový samoty německý a pak přijeli pro nás Američani. Čtyři jsme byli. Dva tam žijou dodnes, jsou to vysocí důstojníci, jsou v důchodu a mají se nádherně... To je Pepík Vítovec ze Čkyně a Franta Maršák z Dolan. Chtěli jsme do Ameriky anebo do Austrálie, jenže tenkrát po tom únoru se nikdo nedostal nikam, a já jsem utek ještě z Německa z lágru do Francie a tam jsem dělal ve fabrice na vocel."

"Já byl pak přeloženej k vojenskýmu soudu na Pankrác, tam byly dva vojenský soudy, a pak před tím rozsudkem přišel doktor advokát ex offo a povídá, co čekám. Já povídám: ,No tak útěk za hranice, za to se zavřelo na noc a pustilo se, no tak já nevím, co mně dají...' Poslouchal vedle, tam seděl zloděj a advokát taky toho. On by měl radši toho než mě. Říkal jsem mu, že mně je to fuk, že nikoho nemám, že je mně to jedno. Tak se votočil a povídá: 'Prosím vás, co mluvíte? Vy máte dva provazy, jeden za paragraf 2, druhej za paragraf 6, a vy řeknete, že vám je to jedno! Co když vám dají provaz?' Já povídám: 'Tak dají, mně to je jedno.' Ale opravdu mně to bylo jedno, mně to tenkrát bylo jedno a nedělal jsem si z toho žádnou velkou hlavu. A přišel soud a dostal jsem soudce - tam byli dva, jeden, tam šly provazy a doživotí, a jeden byl mírnej - ... tak mně vynes osm let těžkýho žaláře, každej druhej a šestej měsíc v roce měsíc na samotě s tvrdým ložem, temnicí."

„Dělal jsem generálu Suchardovi partyzánskou spojku do Vodňan a do Strakonic, no a tak jsem se různě protloukal. Sucharda byl myslím velitelem vimperský posádky, mám takovej dojem, a bydlel u Panušků ve vile... Já jsem byl hrdej, no jo, jako sokol, tak já jsem byl hrdej, že mně dali takovej [úkol], že jsem jel do Vodňan a do Strakonic a odevzdal na patřičnejch místech to poslání, co jsem měl vyřídit a zase přinést zpátky... Nikdy jsem neměl strach... Konec války mě zastihl v Husinci – my jsme měli služby, ty takzvaní partyzáni, a hlídali jsme na příjezdovejch silnicích a já sám si pamatuju, že jsem zajal největší konvoj, kterej se přesouval přes Husinec na Vimperk, a byl tam generál, ten mě odvezl na stupátku svýho osobního auta až na konec Husince a vyprovodil mě směr Vimperk. To si pamatuju jako dnes.“

„Do Zlína se dostávalo těžko, [člověk] musel udělat zkoušky. Já jsem je udělal, ale nedostal jsem se pro velkej nával, tak jsem se začal v Husinci učit číšníkem, na radnici. V jednačtyřicátém roce přišel dotaz, že se uvolnilo jedno místo, tak jestli mám ještě zájem o to místo do Zlína. Tak jsem ihned nastoupil. Ve Zlíně to bylo trošku horší než na vojně, tam byly družiny a jednotlivý družiny měly svýho velitele, každá cimra měla velitele... jako na vojně. Pak jsem přišel v pětačtyřicátým na vojnu a to bylo pro mě lehký proti Zlínu. Záleželo na člověku, co chce a jak chce – mohl tam dosáhnout třebas doktorátu nebo profesury, cokoliv, ale musel chtít. Já jsem chodil do průmyslovky a navečer jsem chodil do večerní exportní školy, ovšem to jsem nedokončil, poněvadž říkám, po bombardování jsem odjel do Husince a vrátil jsem se jen nakrátko. Ve dne jsem byl v práci, dělal jsem všechno a odpoledne jsem chodil do školy. Platové podmínky – měli jsme každý knížku, každej dostal vejplatu, do knížky napsal výdaje, na prádlo, na všechno a zbytek šel uložit. Já si myslím, že by to bylo potřeba i teď, poněvadž to byl systém, kterej potřebuje každej mladej muž. Ten systém byl velice dobrej, [učil nás] hospodařit, žít, chovat [se] i sportovně se vyžít, všemi směry se tam moh člověk vyžít.“

"Tenkrát já jsem věřil, že se tady ozvou a že budu zase dělat ty výzvědy... tenkrát abych řek, že jsem byl politicky vyspělej, to ne, ovšem vůči republice, to bych udělal všechno... Najednou přišli, že mě pošlou sem do republiky bez toho, abych byl zavřenej, takovou amnestii. Tak jsem jel jsem ještě s jedním, nevím, jak se jmenoval, byl z Děčína... V Chebu normálně všechno prošlo, přijel jsem do Zátoně, tam jsem se uvítal s bratrem, se sestrou, no a druhý den přišli četníci, vodvedli mě do basy na budějovický letiště a odsud do Prahy, na Domeček, na Loretu a už to byl konec.“