Milena Šotová

„Ta pekárna už byla tenkrát moje. Přišla mi pozvánka na radnici, že mám přijít podepsat souhlas s vyvlastněním. Neměla jsem ještě ani dvacet let. Přišla jsem tam, byli tam dva úředníci, měli klotové rukávy jako ve starých filmech. ‚Tak, slečno Boturová, tady nám to podepište, že pekárna je vyvlastněna podle zákona toho a toho.‘ Řekla, jsem že nic podepisovat nebudu, protože když přijde zloděj a chce něco ukrást, nikdy mě nežádá o podpis. Oni ztuhli. Byli to staří úředníci, kteří dobře věděli, že je to hrozné. Tak jsem jim to řekla, takový mladý fracek. Ten jeden řekl druhému: ‚Tak tam napiš, že podpis byl odepřen.‘ Tak to napsali a já jsem šla.“

„Bydlely jsme s maminkou v krásné vilce v podnájmu u paní, která měla také dceru. Byla tam s námi ještě jedna dáma. Šly jsme do sklepa. Samé ženy, ani jeden chlap. A teď přišla fronta, začalo strašné střílení. Nejprve jsme slyšely obrovskou ránu, jak vyhodili most do povětří. Zahynulo tam tenkrát mnoho civilistů, kteří byli v blízkosti. To jsme se pak dozvěděly od souseda. Pak na nás klepali němečtí vojáci, že se chtějí schovat. Byli to kluci ve věku patnáct až sedmnáct roků. Byla to ta poslední várka, která měla zachránit Hitlera. Jeden z nich byl nemocný, měl asi angínu. Ženy mu daly nějaké prášky, vařily mu čaj. Dívaly se na tu situaci jako matky. Kluci se třepali strachy. Daly jim najíst a napít, ale řekly, že musí pryč, protože by nás postříleli. Tak odešli. Vyspaly jsme se, všechno utichlo. Ráno jsem vyšla na balkon a viděla jsem sovětského vojáka na koni. Seděl opačně, držel se koně za ocas. Byl opilý namol. Zastavil, přišel k nám a chtěl jíst. Tak jsme ho přivítaly, on tak tak stál na nohou. Potom přišli i důstojníci, že si u nás udělají štáb. Byl tam i nějaký generálmajor. Pak vzali mě a dceru domácí Helenku a provezli nás gazíkem po městě. Viděli jsme plno mrtvých v parku.“