Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Milena Šotová (* 1935)

• narozena 28. července 1935 v Ostravě-Radvanicích

• zažila dramatické osvobozování Rožnova pod Radhoštěm v květnu 1945

• členka Sokola, cvičila na sletu v roce 1948

• komunisté jim po roce 1948 vyvlastnili rodinnou pekárnu

• pamětnice budování Nové huti Klementa Gottwalda

• učila na základní škole v Ostravě-Bartovicích

• po pádu komunismu obnovila navrácenou pekárnu

• dnes členkou Sokola, Církve československé husitské a ODS

„Když přijde zloděj a chce něco ukrást, nikdy mě nežádá o souhlas,“ řekla tehdy mladičká pamětnice úředníkům národního výboru v Ostravě-Radvanicích, kteří ji jako majitelku žádali o podpis souhlasu s vyvlastněním rodinné pekárny. O čtyřicet let později s gustem vyhnala komunisty, kteří jim v jejich pekárně hospodařili. I když celý život pracovala jako učitelka, v důchodu začala péct chleba podle receptu svého dědečka.

Dětství s vůní chleba

Milena Šotová se narodila jako Boturová 28. července 1935. Rodina žila v bytovém domě v Ostravě-Radvanicích, který v polovině dvacátých let minulého století postavil její dědeček. Součástí domu byla pekárna a obchod, ve kterém se pečivo prodávalo.

Nápad založit pekárnu se zrodil v hlavě její babičky. Její manžel pracoval jako tavič ve Vítkovických železárnách. Po vážném úrazu byl však z těžké práce vyřazen. Jeho manželka nejprve oživila pec v jejich starém domě v části Lipina a přesvědčila ho, aby se vyučil pekařem. „Když jsem se babičky ptala, jak na tu pekárnu přišla, říkala, že chleba se jí každý den a bude vždycky potřeba, i kdyby bylo jakkoli zle,“ vzpomíná Milena.

Prarodiče se pustili do stavby velkého domu. Stavební pozemek dostali od babiččina otce. „Prvního architekta babička vyhnala. Když viděla jeho plán, řekla, že to není pro lidi, ale pro myši. Postavili na tu dobu luxusní dům s velkými krásnými byty, které měly vlastní koupelnu a záchod, verandu a prostornou předsíň. Bydleli jsme tam my, babička s dědečkem, teta s mužem a dětmi. Jedna další rodina tam byla v nájmu. V podkoroví pak byly jednopokojové mansardy se sociálním zařízením, kde bydlela například žena, která u babičky celý život sloužila a byla drahým členem naší rodiny,“ vysvětluje pamětnice.

Stavba domu s moderní parní pekárnou v suterénu tehdy stála půl milionu korun. Dědeček sám vypálil na zahradě cihly. „Fungovalo to u nás trochu jako u Baťů. U pekárny byla místnost, kde spávali pekaři. Měli jsme služky a kuchařku, která vařila pro všechny rodiny z domu i pro zaměstnance. Jedli jsme všichni společně. Ke sloužícím a zaměstnancům jsme se chovali jako ke členům rodiny,“ vypráví pamětnice. Její tatínek Karel Botur se musel vyučit pekařem. Vůbec se mu do toho nechtělo, ale podvolil se vůli své matky, která v rodině všechno organizovala. Pekárnu pak výborně vedl.

Díky pekárně nepoznala hlad

Živnost fungovala i za druhé světové války. Díky chlebu neměli u Boturových nikdy hlad. Když bylo potřeba, vyměňovali ho za máslo a jiné potraviny. Na velké zahradě pěstovali prarodiče zeleninu a ovoce. Milena nastoupila do první třídy v roce 1941. Učil ji řídící učitel Rudolf Durčák, který se zapojil do protinacistického odboje. Milena si pamatuje, jak jim hrál na housle a zpíval. Během takzvané sokolské akce na podzim 1941 byl zatčen gestapem. „Tenkrát pozatýkali a odvezli do koncentračních táborů všechny učitele z naší školy, kteří byli aktivní v Sokolu. Skoro nikdo se nevrátil. Pamatuji si, že jsme hrozně plakali a báli se, co bude následovat,“ vzpomíná Milena. I její rodiče chodili do Sokola a portrét uctívaného Tomáše Garrigua Masaryka visel u nich doma po celou válku. „Naše rodina měla štěstí a přežila bez větší újmy. Tatínek se snažil pomáhat lidem, kteří na tom byli hůř. Posílal pravidelně rodinám zatčených sokolů chleba a další potraviny.“

Na konci války zažila pamětnice s maminkou nálet v centru Ostravy. Šly si nechat šít nové šaty k rodinné švadleně. Bombardování přečkaly ve sklepě a nic se jim nestalo. Tatínek ale tehdy rozhodl, že je pošle z Ostravy do Rožnova pod Radhoštěm v podhůří Beskyd, kam jezdívali pravidelně na letní byt. Předpokládal, že tam bude bezpečněji. Milena chodila v Rožnově v posledních měsících války do školy a viděla tam věci, které ji dodnes děsí. Zatímco Ostrava už slavila osvobození Rudou armádou, v Rožnově se 4. a 5. května bojovalo. Nikdo z tamních obyvatel nečekal, že němečtí vojáci se budou právě v tomto městečku tak urputně bránit. Kromě desítek vojáků přišlo o život i dvacet civilistů.

Krvavý konec války v Rožnově

„Bydlely jsme s maminkou v podnájmu v pěkné vilce u lesa kousek za nádražím. Byly jsme tam samé ženské a děti. Najednou přišla fronta. Strašně se střílelo, bouchalo to, byla to hrozná vřava, kterou jsme přečkaly ve sklepě. Pak se k nám přišli schovat němečtí vojáci. Byly to skoro ještě děti. Ženy z našeho domu je přijaly mateřsky. Uvařily jim čaj, nakrmily je, jednomu, který byl nemocný, daly nějaké prášky a prosily je, aby odešli, jinak že nás postřílí,“ vypráví Milena.

Druhý den vyšla na balkon a viděla sovětského vojáka na koni. Seděl opačně, hlavu měl u koňského ocasu a byl namol opilý. Přišel k nim a dostalo se mu přátelského uvítání i jídla, i když si to asi nepamatuje. „Pak k nám přišli vyšší oficíři a také nějaký generálmajor, že si u nás udělají základnu. Pamatuji si, že mě a dceru domácích Helenku provezli gazíkem po městě. Bylo to strašné. V parku jsem viděla plno mrtvých lidí a koní. Dodnes vidím živě před očima obraz člověka, který měl stažené kalhoty a vyrvané maso z těla. Pak jsem nějakou dobu vůbec nemohla jíst maso.“

Když už byl i v Rožnově klid, chodívala Milena s maminkou a její známou, magistrou z lékárny, na nádraží. „Přijížděly tam vlaky vězňů. S paní Novotnou jsme čekaly na jejího muže, který byl zatčen při sokolské akci. Nevěděly jsme, že je už dávno mrtvý. Nosily jsme na nádraží namazané chleby a buchty,“ vzpomíná Milena. V Ostravě ji čekal tatínek a dobrá zpráva, že do okna jejich domu vletěl granát a rozbil klavír. „Měla jsem velkou radost, protože jsem cvičení na klavír nesnášela. Bohužel, tatínek pořídil nový nástroj. Ale stejně jsem se toho moc nenaučila,“ říká. Hned po válce se přihlásila do obnoveného Sokola a cvičila ještě ve svých třiaosmdesáti letech.

Starý šmatlák ať jde pryč

Radost z konce války ale u Boturových netrvala dlouho. Komunistický převrat v únoru 1948 těžce zasáhl do jejich života. „Pamatuji na tu hrůzu, když tatínka zavolali na úřad a řekli mu, že pekárna ani dům už mu nepatří. Nesl to statečně už kvůli dědečkovi a babičce, kteří se z toho úplně hroutili,“ říká pamětnice. Protože její otec byl těžce nemocný a rozvedený, přepsala babička pekárnu na ni. Na začátku padesátých let dostala obsílku z národního výboru, aby se dostavila kvůli vyvlastnění majetku. Nebylo jí ještě ani dvacet let, ale byla odbojná a poučená, že se nesmí lehce vzdávat. „Přijali mě dva starší úředníci a dali mi k podpisu souhlas s vyvlastněním. Řekla jsem jim, že zlodějům nic podepisovat nebudu. Oni ztuhli, věděli, že je to všechno hrozné. Pak ten jeden řekl druhému, ať tam napíše, že jsem odepřela souhlas. Tak to napsal a já jsem šla domů,“ říká pamětnice.

Komunisté přesto pekárnu zabrali, znárodnili vybavení i automobil, kterým její tatínek rozvážel chleba. Do jejich velkého bytu nastěhovali cizí nájemníky a nechali jim jen jednu polovinu. „Tatínek mi umřel v roce 1955. Dědečka, který do pekárny pořád chodil a dohlížel na těsto, vyhnal jeho bývalý učeň. Stal se velkým soudruhem a řekl dědečkovi, že starý šmatlák tam nemá co dělat,“ říká Milena. Dědeček nedostal ani korunu důchodu. Musely ho živit děti a vnoučata. Chleba se za komunistů u Boturových pekl dál. „My jsme se toho neúčastnili. Vzpomínám si, jak nás ráno budili lidé, kteří stáli na chleba frontu. Když zpočátku obhospodařovaly pekárnu Slezské mlýny, bylo to ještě celkem bez problémů. Pak přišli různí další správcové, kteří byli vůči nám stále arogantnější. Chlapi tam pili a ženské si dělaly trvalé. Byl to strašný binec,“ vzpomíná Milena.

Nová huť Klementa Gottwalda

Po maturitě vystudovala pedagogickou nástavbu a začala učit. Působila v Radvanicích a v Havířově, nakonec zakotvila v Bartovicích. „Byla to ta nejlepší škola, jakou bych si mohla přát, malá a nenápadná. Měli jsme tam jen pět tříd. Nikdo nikoho nebuzeroval. Všichni věděli, že jsem proti komunistům a že chodím do kostela. Nikoho ani nenapadlo, aby za mnou přišel s přihláškou do KSČ. Zatímco jinde by mě vyhodili, tam jsem mohla v klidu učit. Měli jsme moc pěkné vztahy s kolegy i s rodiči.“

Komunistická vláda zlikvidovala nejen Boturovu pekárnu, ale také spoustu dalších tamních živnostníků a statkářů. Do života Radvanic a Bartovic pak navíc zásadně zasáhla stavba Nové huti Klementa Gottwalda, která začala v roce 1948. „Jako studentka gymnázia jsem tam chodila na brigády. Spousta lidí se musela vystěhovat. Byly zpřetrhány rodinné vazby. Část našich příbuzných a známých se přestěhovala do Ostravy-Poruby, další část do Havířova. Kdysi jezdili do Bartovic lidé z širokého okolí kvůli nádherné řece a lesu. Pamatuji si na turisty s batůžky, kteří u nás trávili neděli. Teď jsme obec s nejhorším ovzduším v republice. Nemůžeme si na zahradě vypěstovat ani mrkev a naše domy nemají skoro žádnou hodnotu,“ shrnuje Milena Šotová dopad výstavby hutního areálu.

„Museli jsme mít neustále zavřená okna. Jednou jsem dala kočárek s dcerou na zahradu, a víckrát jsem to neudělala. Byla posypaná kusy popílku. Dědeček zahradu miloval a byl zděšen, když nebylo poznat, jestli jsme nasbírali rybíz bílý, červený, nebo černý,“ vypráví pamětnice, která nechala vykácet ovocné stromy se znehodnoceným ovocem a nahradila je okrasnými dřevinami. Za komunistů se vzdala i cvičení v tělovýchovné jednotě, která měla nahrazovat zakázaný Sokol. „Byla jsem ještě na spartakiádě v roce 1955, ale pak jsem se toho odmítla dál účastnit. Tři mé sestry ze Sokola komunisté pro nic a za nic zavřeli do vězení,“ vysvětluje.

Špatné spaní kvůli půjčce

Když se dožila důchodového věku, měla jasno, že nebude ve školství přesluhovat. Pád komunistické totality v listopadu 1989 prožívala v  euforii. Na Silvestra roku 1990 vyhodila z pekárny komunistické vetřelce a začala připravovat rozjezd pekařství podle vzoru tatínka a dědečka. „Pekárna byla v dezolátním stavu. I zásuvky byly vytrhané, zůstaly jen trčící dráty. Pryč byly i všechny míchačky a další stroje. Použila jsem rodinné úspory a k tomu jsem si musela vzít půjčku milion korun. V noci mě to strašilo. Když jsem zavřela oči, viděla jsem blikající tabuli s neonovým nápisem milion. Naštěstí se nám vedlo dobře a úvěr jsme splatili.“

Dnes peče Milena Šotová šest set až sedm set chlebů denně. „Jsem přesvědčená, že tatínek, dědeček a babička ocení, že jsem do toho šla. Nedělám to pro peníze, ale hlavně kvůli nim. Jsem věřící člověk a těším se, že mi jednou řeknou, že to bylo prima.“