„No, u nás nikdo v komunistické straně nebyl. To já nevím, kdo by byl. Teďka zabírali Sověti všechny velký podniky, to truhlářství, co jsme měli, to nám vzali, to jsme byli kulaci. A hodně začali vyvážet lidi na Sibiř.“ Tazatel: „A nenutili vás ke vstupu do KSSS?“ - „Ne, o tom nevím, ale myslím, že ne. Možná jestli tatínka nebo dědečka, ale o tom nevím.“
„My jsme byli ve vesnici, ale jinak nic, nikdo na nás nedohlížel, jídlo nám nedovezl, nic. Až tam někde dál byla nemocnice a to až tam z té nemocnice, to můžu říct, nějaký Žid poddůstojník - ale vůbec nevím, jak se jmenoval - kradl tam jídlo a přinášel nám ho. To jinak bychom tam snad umřeli hlady. Než nás přesunuli. Poněvadž fronta ustoupila a nás tam nechali ve vesnici vytlučené, tam nic nebylo nikde nic.“ - „A koho vás?“- „No ty lehce raněné, unavené, vyčerpané, ty, co jsem měla já. Nemocnice byla tam dál, oni ji pak přestěhovali a my jsme tam zůstali sami.“
„A ještě než začali, tak můj kamarád, taky Němec příjmením, vyšel na dvůr a začal křičet: ‚Tady nebombardujte, taky je taky Němec!.‘ My jsme si dělali srandu. Teď jsme měli kalton, jestli víte, co to je, to je kuličková polívka kuřecí, a tak jsme jedli a on říká: ‚Tady nestřílejte, tady jsou kuličky, to by se rozkutálely.‘ Takové legrace jsme si dělali, my jsme nevěřili, že budou bombardovat. Taky já jsem nikdy do sklepa neběžela, když přilítli bombardéři, ale to když začali bombardovat, tak to jsem první tam běžela, jako kdybych to tušila. Tatínek udělal takový pevný, opravdu pevný sklep a nad tím byla dřevěná veranda, tam to tak jako nespadlo přímo, ale ten barák nám to sneslo úplně. Zůstali jsme bez jídla, bez oblečení, bez všeho. Seděli jsme s maminkou... Vůbec na to nechci vzpomínat... Seděly jsme s maminkou na dvoře a brečely jsme, protože bez jídla, ani jsme neměli do čeho se obléknout... Všechno pryč.“
„Podruhé zase fasovali teplé prádlo. A mně, že nejsem důstojník, tak že na to nemám nárok. No ale mně byla zima, to jsem si musela z těch obvazů dělat něco na sebe, protože to byla strašná zima, mrazy na Slovensku... Tak jsem tam šla a oni tam seděli, ti vojáci, a že chci taky vyfasovat, a oni, že teda nejsem ani poddůstojník, že to nejde, a já jsem jim řekla: ‚Máte pravdu, já jsem ještě pod důstojníkem nebyla...‘ Jak se ti chlapi začali smát, protože věděli, proč jsem to řekla. A ti taky říkali: ,Té je stejně zima jako té, která pod důstojníkem byla...‘ A já jsem teda odešla a nakonec mi něco přinesli.“
„,Já tady nebudu!‘ to řekl táta a šel s muzikantama ke frontě. Když někteří vojáci přišli, jako ke mně chodili, tam jim chodili zahrát. Vlastně si moc neumím představit funkci, jakou měla kapela na frontě... Oni chodili i do nemocnice, nebo i když se pak scházeli, bylo jich někde víc, někde na odpočinku, tak jim hráli. Kdepak hudba, to bylo jeho, to on by bez ní snad ani nežil! A já jsem v tomhle po něm.“
Marie Soprová, roz. Masopustová, se narodila 15. října 1925 v Buderáži na Ukrajině, kde byli rodiče, jinak žijící ve Zdolbunově, na návštěvě u příbuzných. Její otec byl truhlář a měl ve Zdolbunově velkou dílnu a obchod, vedle toho byl také kapelníkem, hrál i ochotnické divadlo na zábavách a slavnostech, které Češi hojně organizovali. Poklidný život v komunitě volyňských Čechů narušily události druhé světové války, vesnice byla postupně obsazena Němci i Sověty a nevyhnula se ani řádění banderovců a bombardování. V únoru 1944 Zdolbunov osvobodila Rudá armáda. Marie Soprová měla být poslána na práci na Dombas do uhelných dolů, mezitím však v červnu 1944 nastoupila do československé zahraniční armády, stejně tak jako její manžel, otec i bratr. Marie Soprová, tehdy Rolerová, pracovala nejprve jako telefonistka v 1. náhradním pluku a poté absolvovala zdravotnický kurz a nastoupila do 3. brigády. Postupovala s armádou a starala se o zraněné a vyčerpané vojáky. Se Svobodovou armádou došla do Žatce, kde byla oficiálně propuštěna z armády, zůstala však nejprve na vojenské poště, protože neměla kam jít a v Československu nikoho neznala. Když se pak setkala s bratrem, otcem a manželem, začala pracovat v místním hostinci. Nejprve zajišťovala jídlo pro vojáky, později s tatínkem hostinec převzali. Válka se však podepsala na rodinné situaci manželů Rolerových. Manžel začal pít, rozvod byl nevyhnutelný. Tatínek dovezl z Ukrajiny i maminku, a tak byla rodina úplná a usadila se v Podbořanech, kde provozovali hostinec. Tam poznala svého druhého manžela. Podlomené zdraví z války se naplno projevilo a manželé Soprovi se museli v 60. letech z Podbořan odstěhovat, nový domov našli v Klánovicích u Prahy.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
