Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

svobodník Marie Soprová roz. Masopustová (* 1925  †︎ 2017)

Dělali jsme si legraci, nevěřili jsme, že budou bombardovat

  • narozena 15. října 1925 v Buderáži na Volyni

  • předválečný život na Volyni, vlastenectví

  • po 1. světové válce území připadlo Polsku, poté německý a sovětský zábor Volyně během 2. světové války

  • odchod do Svobodovy armády

  • osvobození Československa, konec války v Žatci

  • rodina přesídlila do Československa, pracovala v pohostinství

Marie Soprová se narodila jako druhé dítě manželům Masopustovým, žijícím ve Zdolbunově na Ukrajině. Oba rodiče byli původem Češi, avšak oba se již na Ukrajině narodili. Tatínek provozoval se svým otcem truhlářskou dílnu a obchod. Byl také kapelníkem místní muziky a hercem ochotnického divadla. Krajanská komunita pořádala často zábavy, Češi drželi stále svoji kulturu a hojně se scházeli. Také manželství uzavírali většinou mezi sebou. Ve Zdolbunově měli i českou školu, z Československa si pozvali učitele, který se ve Zdolbunově také oženil. Učitel Kosek pak zemřel brzy poté, co se podobně jako většina volyňských Čechů vrátil po válce do vlasti. Češi si také psali do vlasti o knihy, sokolové udržovali kontakt se svou organizací v Československu. Češi se na Ukrajině měli dobře, uměli hospodařit, s místními obyvateli vycházeli bez problémů i přesto, že začali bohatnout a Ukrajinci často sloužili na jejich hospodářstvích.

Válka ovšem zasáhla do života volyňských Čechů silně. Nejprve byli svědky toho, jak Němci obsadili jejich oblast. Zdolbunov obsadili koncem června 1941. Netrvalo dlouho a začali s likvidací židovských obyvatel a ty, kteří se postavili na odpor, čekal stejný osud. Zdolbunovem chodily průvody Židů, které nacisti vedli na popravu. Před nářkem a následnou střelbou se člověk nikde neschoval. „To bylo hrozný neštěstí, když přišli Němci, protože oni stříleli ty Židy. Oni je vozili kolem nás tam do lesíka a my jsme všechen ten křik slyšeli. Já jsem si vždycky dala do peřiny tvář, protože to se nedalo poslouchat.“

Němci však nechali volyňské Čechy jejich starostem, horší bylo, když přišli Sověti. Ti začali přicházet do této oblasti na přelomu let 1943 a 1944. V únoru 1944 banderovci obsadili Zdolbunov a Češi se začali bát. Nebyli komunisté a Sověti navíc v duchu své ideologie likvidovali soukromý sektor. Ukrajinci, kteří pracovali u Čechů, si jich vážili, protože Češi se k nim chovali dobře, chování těch, kteří přicházeli odjinud, však bylo nebezpečné. Češi začali z Volyně odcházet. „No, u nás nikdo v komunistické straně nebyl. To já nevím, kdo by byl. Teďka zabírali Sověti všechny velký podniky, to truhlářství, co jsme měli, to nám vzali, to jsme byli kulaci. A hodně začali vyvážet lidi na Sibiř.“

Na prvního máje 1944 byl Zdolbunov vybombardován, Češi nevěřili do poslední chvíle, že by Němci opravdu bombardovali, ale stalo se a dům Masopustových vzal za své. „A ještě než začali, tak můj kamarád, taky Němec příjmením, vyšel na dvůr a začal křičet: ‚Tady nebombardujte, tady je taky Němec!‘ My jsme si dělali srandu. Teď jsme měli kalton, jestli víte, co to je, to je kuličková polívka kuřecí, a tak jsme jedli a on říká: ‚Tady nestřílejte, tady jsou kuličky, to by se rozkutálely.‘ Takové legrace jsme si dělali, my jsme nevěřili, že budou bombardovat.“

Jediné, co z majetku zůstalo, byl přistavěný zahradní domek, ve kterém žila Marie Soprová, tehdy však už provdaná za prvního manžela Mikuláše Rolera. Její manžel byl v době bombardování vojákem ve Svobodově armádě. Také její starší bratr narukoval a také otec od začátku roku 1944 sloužil v Černovicích jako vojenský kapelník. „,Já tady nebudu!‘ řekl táta a šel s muzikantama ke frontě. Když někteří vojáci přišli, jako ke mně chodili, tam jim chodili zahrát. Vlastně si moc neumím představit funkci, jakou měla kapela na frontě... Oni chodili i do nemocnice, nebo i když se pak scházeli, bylo jich někde víc, někde na odpočinku, tak jim hráli.“

Prvomájové bombardování přežily s maminkou ve sklepě, který otec pod domem zbudoval. Když se vzpamatovaly ze šoku, odešly k babičce z matčiny strany na Ulbarov, kde se o ně rodina postarala. Maminka pak žila u přízně v Hulči, než jí opravili domek, ve kterém dříve žila Marie Soprová s manželem. „Zůstaly jsme bez jídla, bez oblečení, bez všeho. Seděly jsme s maminkou... vůbec na to nechci vzpomínat... seděly jsme s maminkou na dvoře a brečely jsme, protože bez jídla... ani jsme neměly do čeho se obléknout... všechno pryč.“

Situace byla složitá, rodina přišla o všechno a navíc hrozilo, že Marie Soprová dostane povolávací dopis na práci na Donbas. Proto když začali na vojnu brát i děvčata, Marie neváhala a přihlásila se. Narukovala 15. 6. 1944. Byla přijata ke službě nejprve v 1. náhradním pluku jako telefonistka a sloužila stejně jako její otec v Černovicích. Po půl roce si udělala zdravotnický kurz a stala se zdravotní sestrou v 3. brigádě Svobodovy armády. Jako zdravotnice zůstala po celý zbytek války a pomáhala lehce raněným a vyčerpaným vojákům projít až do Československa.

„My jsme byli ve vesnici, ale jinak nic, nikdo na nás nedohlížel, jídlo nám nedovezl, nic. Až tam někde dál byla nemocnice a to až tam z té nemocnice, to můžu říct, nějaký Žid poddůstojník, ale vůbec nevím, jak se jmenoval, kradl tam jídlo a přinášel nám ho. To jinak bychom tam snad umřeli hlady. Než nás přesunuli. Poněvadž fronta ustoupila a nás tam nechali ve vesnici vytlučené, tam nic nebylo nikde nic.“

V armádě vždycky nepanovaly spravedlivé podmínky pro všechny, nejenže člověk byl vystaven velmi tvrdým podmínkám ve válce, ale ani zázemí armádního zásobování nebylo vždy jisté. „Podruhé zase fasovali teplé prádlo. A mně, že nejsem důstojník, nedali, že na to nemám nárok. No ale mně byla zima, to jsem si musela z těch obvazů dělat něco na sebe, protože to byla strašná zima, mrazy na Slovensku... Tak jsem tam šla a oni tam seděli ti vojáci, a že chci taky vyfasovat, a oni, že teda nejsem ani poddůstojník, že to nejde. A já jsem jim řekla: ‚Máte pravdu, já jsem ještě pod důstojníkem nebyla...‘ Jak se ti chlapi začali smát, protože věděli, proč jsem to řekla! A ti taky říkali, té je stejně zima, jako té, která pod důstojníkem byla... A já jsem teda odešla a nakonec mi něco přinesli.“

Oficiálně byla z armády propuštěna 8. 5.1945. Jelikož se však ocitla v Československu, nikoho zde neznala, její pluk se zastavil v Žatci, pracovala nějaký čas nejprve ve Vojenské poště, poté v místním hostinci, kde se starala o stravu důstojníků. 

Když se rodina sešla a všichni se šťastně shledali – bratr, otec, manžel a nakonec i maminka – rodina převzala hostinec v Žatci. Začali nový život. Válka však podlomila zdraví Marie Soprové a měla též negativní vliv na jejího manžela, který začal pít. V rozhodující chvíli, kdy ho žena potřebovala, nebyl schopen pomoci. Manželství bylo v troskách, následoval rozvod.

Nakonec se rodina usídlila v Podbořanech, kde taktéž provozovala hostinec. Marie Soprová se podruhé vdala. V padesátých  letech se přestěhovali do Klánovic u Prahy a tam žije dodnes. V roce 1987 převzala Medaili Florence Nightingaleové, kterou uděluje Český Červený kříž, jehož je členkou.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vilém Faltýnek)