Jan Soldán

„Do rukou se mi dostal časopis pro vnitrostranickou potřebu a tam bylo napsáno o mně, že jsem pořádal a pořádám festivaly a podepsal Chartu a že dělám takové a takové věci. V práci jsem měl známého komunistu. Tehdy bylo komunistů spoustu. A jeden z nich mi vyprávěl, že byla schůze komunistů a byla řeč o mně a že vždycky všichni spí, ale tentokrát nikdo. Tehdy jsem se zrovna ostříhal úplně dohola a jak Hare Krišna jsem si nechal dlouhý pramen vlasů. Když jsem poprvé vešel do bufetu koupit cigára, tak celý bufet ztichl. Ženská točila pivo, otevřenou pusu a pivo jí teklo přes sklenici, jak kdyby přišel mimozemšťan. Tehdy jsem se ostříhal o víkendu a v pondělí jsem s tím účesem šel na odpolední. Když jsem přecházel přes halu ve fabrice, tak fabrika přestala dělat. Jeřáby přestaly jezdit a všichni se s otevřenou pusou dívali, co to je. Na vlasatce byli zvyklí, ale tohle pro ně byl už moc velký šok. Od té doby mě v Uničově všichni znali.“

„Napsal jsem dopis na vysílání BBC, ať v písničkách na přání zahrají Plastiky. Fízlové mně vlezli do schránky a dopis našli. Tehdy mě estébák Bardoň dobil, že ze mě chcala krev. Měl jsem šestnáct (patnáct – pozn. autora). Vysvlékl mě a mlátil pěstmi a pendrekem. Pak mně řekl, ať vypadnu, a vyhodil mě na poslední vlak v sedm hodin večer.“

„Tehdy jsem všechno ztratil. Odešla ode mě žena s dětmi. Nic jsem neměl. Možná jedny nebo dvoje kalhoty, dvě trička, holobyt, na zemi matračka. Neměl jsem nic. Byl jsem v prdeli. Padl jsem úplně na dno a zjistil jsem, že mám úplně nejvíc. Uvěřil jsem v Boha. Věděl jsem, jak jsem silný, věděl jsem, kdo jsem. Našel jsem sám sebe a v ten moment pochopil, že už na mě nemají. Hrozili mně vojnou a jinýma věcma. Přišli estébáci a ptali se, kde jsem byl. Řekl jsem jim, že se s nimi už bavit nechci. ,Jak nechcete?‘ Říkám: ,Já už nemám o čem. Vy jste vy a já jsem já a už se nemáme o čem bavit.‘ Tak dobrý, přestali, odešli, nechali mě na pokoji. A pak mi došel povolávací rozkaz na pět měsíců vojny.“