„Jsem si říkala, že si odskočím ke kamarádce, jestli půjde do kostela. Bydleli jsme tenkrát u silnice v baráku po paní Durchanové. Než jsem odešla, umyla jsem si hlavu, natočila… Kdepak byste tenkrát vzali na holiče? A já tam běžím kousek po silnici, nebylo to daleko. U jejich chalupy zastavoval autobus na Chudenice a Staňkov a já tedy běžela k té kamarádce, chvilinku jsem se tam zdržela, a když jsem vyšla znovu ven, slyším takové dunění, rachot, všechno se otřásalo, silnice, baráky. Tak jsem čekala a najednou vidím: tanky vyjíždějí zdola, jako od Klatov. A samopaly, americké vlajky. Vběhla jsem k nim zpátky do kuchyně a křičím: ‚Američani jsou tady!‘ Tak všichni vyběhli z chalupy, ale ještě chvíli jsme si nebyli jistí. Totiž tu noc, než přijeli Američani, tam ještě pořád byli Němci a připravovali se na odsun, že budou v noci ustupovat. A Američani přijeli ráno, mohlo být tak osm nebo devět hodin, víc nebylo. To bylo haló! Tanky jely pomalu, ty kluci nám mávali, zastavili před barákem. To si nedovedete představit. Celá Poleň se u toho tanku sešla. Moje máma měla navařené pivo ve sklepě, měli jsme napečené buchty, všechno jsme jim to tam na ty tanky nanosily. To bylo radosti! No, ale dlouho tam nebyli, pak hned pokračovali. Ale všechno, co jsme jim daly, si vzali.“
„Vždycky si pamatuju, když jsme šli do školy, tak naši dostávali nějaké depeše, protože v klatovském družstvu byl nějakej, co měl bratra v Poleni. To byli Kalinovi. A ten jim vždycky zjišťoval, že ti Němci přijdou do Poleně dělat šťáru na ty půdy. Aby si to lidi sklidili a nic tam nenechávali. Že mají bodce a že tam píchají. A když nám to řekli rodiče, tak jsme byli tak vychovaní, že o tom nemáme nikomu říkat a ani do toho baráku nechodit. Tak jsme vždycky šli k nějaké babičce, co už měla děti z domu pryč, to byla teta Rubášová, přečkali jsme to u ní. A ona byla taková stará a vždycky, když bylo v zimě ošklivo, tak nás vyzula a odhodila takovou velkou načechranou peřinu a tam jsme to přečkali, než ta šťára těch gestapáků skončila. A říkalo se, že někde vzali ty bodáky a i dveře rozštípali. Tohle se ale v Poleni nestávalo, to bývalo jinde v okolí. Oni chtěli všechno pro vojáky. Že je mají na frontě a že nemají co jíst. Že to musíme dát všechno, i mlíko. Sedlákům nenechávali kolikrát vůbec nic a všechno to odváželi zadarmo.“
Marie Soběhartová, rozená Hlaváčová, se narodila 14. července 1929 v Březové u Uherského Hradiště. Byla nejstarší z pěti dětí. Rodina se brzy přestěhovala na Klatovsko. Mimořádný zážitek pro Marii znamenal příjezd amerických vojáků do Chudenic v květnu roku 1945. Po válce rodina přesídlila do Hradišťan u Stodu v západočeském pohraničí, Marie se ale do Chudenic brzy vrátila. V roce 1949 se provdala za Aloise Soběharta. Pamětnice vzpomíná na obtíže při výjezdech na dovolené do zahraničí, v roce 1968 se rodině podařilo vycestovat do Splitu v tehdejší Jugoslávii. Krátce také navštívili Vídeň. Marie Soběhartová pracovala ve výrobním družstvu Tvar, později v kožedělné továrně Kozak Klatovy. V 70. a 80. letech s manželem v Chudenicích provozovali výletní restauraci na Bolfánku. Pamětnice v roce 1989 ovdověla, roku 2018 přesídlila do domova pro seniory. Marie Soběhartová zemřela 14. září roku 2022.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
