Marieta Šmolková

„Když jsme po třech dnech cesty s jedním kbelíkem, myslím, že bez vody, dojeli a oni otevřeli dveře vagónu, tak jsme nemohli uvěřit tomu, co se děje. Toho křiku, těch pokynů, reflektorů, zkrátka jako z jiného světa. Oni na nás volali: ´Ven, ven!´, z těch vagónů, rozdělili nás na muže a ženy, takže strejdu už jsme neviděli, ale maminka byla přesvědčená, že ho poslali na práci. Ve skutečnosti, jak jsme se po válce dověděli od očitého svědka, rovnou tam na místě u vlaku, kterým jsme přijeli z Terezína, zastřelili deset mužů a on byl mezi nimi.“

„O zavazadla jsme se nemuseli starat. Šli jsme tedy pěšky z Bohušovic do Terezína, kam tři dny předtím dorazilo AI, ale jinak tam nic připraveného nebylo. Rozdělili muže zvlášť a ženy zvlášť. Kasárna byla pojmenována podle německých měst, muži byli v Magdeburských kasárnách, ženy byl v Drážďanských kasárnách a vlastně se neměli vidět. Tím, že druhý manžel maminky byl lékař, tak měl povolení pohybovat se po Terezíně i po šesté hodině večerní, takže se někdy přišel na nás podívat. Naše maminka byla celkem šikovná a ze dvou kufrů udělala takový gauč, takže jsme přes den nemuseli sedět na zemi, ale mohli jsme sedět na gauči. Přes kufry přehodila něco barevného, aby to vypadalo hezčeji. Ale v noci jsme spali na holé zemi. To nebylo tak zlé, jako přes den stát, to nám právě ulehčily ty kufry.“

„Jednoho dne se tatínek šel projít. Už jsme museli nosit hvězdy, tak tatínek měl hvězdu a šel se kousek v Libni projít. Potkal nějakého esesáka a ten mu dal lístek, že se má druhý den stavit na gestapu. Celý den jsme se třásli, jestli se tatínek vrátí nebo ne. Tatínek se nakonec vrátil z gestapa, ale jeho žena už ho nikdy do konce války nepustila ven. V tom bytě, kde jsme bydleli, byl balkón, kde měl tatínek čerstvý vzduch a všechno ostatní, co potřeboval, se mu teta snažila poskytnout. Na ulici ale už nešel, až i ze smíšených manželství museli do Terezína. To bylo pro česká smíšená manželství v lednu 1945, čili tatínek šel do Terezína.“

„Potom jsme byli několik týdnů všichni v Brně. Naši pomýšleli na emigraci do Anglie. Chodili v Brně do Anglického ústavu a já taky. Moje sestra už mohla do Anglie jet, ale čekala na mě. My jsme tam měly jet na práci do nějaké rodiny, moje sestra jako kuchařka a já jako uklízečka. Pracovní povolení ale platilo až od osmnácti let a mně bylo v srpnu 1938 teprve sedmnáct. Sestra na mě tedy čekala, mohla si ušetřit hodně zlého, kdyby bývala jela, ale zůstala se mnou.“

„Já jsem při tom měla možnost pozorovat, jak se tam pracuje. Ten obrovský rozdíl! Tady přišli ráno lidi do práce a to první, co si vyprávěli, byl program v televizi, co viděli ten den předtím. Potom muži se šli oholit a ženy šly uvařit kafe, protože doma nikdo nesnídal, všechno až v pracovní době. A tam (v USA) zkrátka přišli lidi ráno, pozdravili se. A v těch továrnách, kde jsem byla, byla všude něco jako závodní kuchyně, bylo to spíš buffé. Společně odcházeli a společně přišli a už zase spolu nemluvili, až si večer řekli: ,Tak hezký večer, dobrou noc!´ Ti zkrátka jenom pracovali. Ne že by byli pracovali rychleji než jinde, ale pořád. A to jsem pozorovala i v těch dílnách. Zkrátka, ta intenzita nebyla v nějaký rychlosti, ale v tom, že stále. Stále, bez povídání, bez výmluv, zkrátka furt. Pro mě to byla úžasná škola.“

„Maminka šla s námi. Ona vypadala poměrně mladě a tou první kontrolou prošla s námi na barák, se říká. Tak, zkrátka, bývalý kasárny, kde byly tříposchoďový palandy, ale tam třeba byli... Nám přidělili palandu nahoře u stropu. Tam normálně leželi asi čtyři vojáci, ale nás tam leželo osm, takže jsme musely ležet na boku, abychom se jako sardinky tam vešly. A jediný jídlo byla nějaká polívka a k tý jsme nedostaly ani lžíci, nic. Jenom v nějaký misce a každej se z tý polívky nějak napil, těch osm lidí. A někdy to šlo jednou dokola a někdy... Zkrátka, my jsme jedna vůči druhý byly velice disciplinovaný a solidární. Nestalo se, že by byl někdo si tam vylovil nějaký kousek brambory. Skutečně jsme to pily tak, aby na každou zbylo. A když zbylo, tak to šlo ještě jednou dokola. Bylo jasný, že tohleto nelze přežít a že to taky není určeno na přežití. Naopak.“

„Zkrátka, 20. dubna nám najednou řekli: ,Vypnout stroje!´ Každýmu dali misku na polívku a ten krajíc chleba. Naložili nás na dobytčáky. Dvě stě do jednoho vagonu, což znamenalo, že jsme nemohly sedět na zemi, protože jsme se nevešly, tak jsme se dohodly, vždycky některý stály a některý seděly. Některý mísy jsme dali k dispozici, abychom se mohly alespoň vyčůrat. A takto jsme popojížděly ze stanice do stanice, protože bylo nařízení, že žádný vlak nesmí za války stát déle než 24 hodin. Tak nás vždycky tam nechali nějakou hodinu a pak nás odtáhli do nejbližší stanice. A tak jsme se dokonce dostaly na nádraží na české straně, do našeho rodného Dubí a se sestrou jsme přemýšlely, jestli bychom nemohly utéct, poněvadž jsme to tam znaly. Ale byly jsme bez vlasů, protože v Osvětimi nás oholili. Měly jsme ty osvětimské šaty, kde vzadu byl pruh na znamení, že jsme vězeňkyně. Bylo to z nádraží do vesnice dva kilometry. Neměly jsme nikoho, kdo by nás schoval v tomto stavu.“

„Věřili jsme, že něco, někdo je nad námi. A tomu věřím dodnes, že některý věci nejsou náhodou, ale že se dějí bez naší vůle, bez našeho přičinění, někdy v náš prospěch a někdy v náš neprospěch, ale nakonec se vždycky ukáže, že je to dobře, že to tak bylo. To se mi stalo mnohokrát v životě. A tak mi zkrátka zůstalo to povědomí, že jsem Židovka, až mnohem později jsem si uvědomila, že to byl vlastně národ. Tedy vlastně malý národ, který jediný vyznal toto náboženství. Pochopila jsem, že je to nevýhoda být Židem, ale je to tak a kvůli tomu nezapřu svůj původ.“