plukovník Čestmír Smolka

„Já když jsem přijel domů, tak jsem se dal k tomu odboji. To bylo v roce 1944. Protože můj bratr tam taky vedl odboj na tom Valašsku a teď si momentálně nevzpomenu... to byl odboj Záhoří, se to myslím jmenovalo. Záhoří, no. Takže zpočátku jsem byl v tom odboji Záhoří, kde jsem poznal potom, že tam existuje ta partyzánská brigáda Jana Žižky. A já jsem byl v tom oddílu Petra Moskalenko za války. No a ten oddíl toho Petra Moskalenko, ten s náma byl tak spřízněný, že třeba výbušný zbraně a vůbec, to bylo ukládáno u nás ve vilce. Ta potom bohužel vybuchla i s tím, co tam bylo. Včetně mé matky, bratra a sestry ten barák vyletěl. No, ale to říkám, to jsem byl u toho v tom oddílu Petra Moskalenko. No a ten oddíl Petra Moskalenko se zúčastňoval všech takovýchhle těch akcí. Vyhození stanic, já nevim, napadnutí četnických stanic, vyhazování vlaků. To všecko jsme dělali podle toho, jaká byla situace. Tak začátky u té brigády byly takové, že člověk chtěl získat co nejvíce zpráv o Němcích, o těch esesákách nebo policajtech, co tam byli. A chtěli jsme se taky dovědět, co oni dělají, kam chodí, co je nejvíc zajímá. Sháněly se různé náboje, sháněly se různé zbraně. To se všechno dělalo načerno, tajně. To byly způsoby a možnosti lidí, jak v té válce vypadaly. Tam nebylo nic organizovanýho, že dneska uděláš to. Tam to šlo normálně jak ten svět, jak ta válka vypadala. Zbraně a výbušniny jsme sháněli přepady našich četnických stanic. A taky co byli ti kluci myslivci a tak dále, tak ti ty zbraně měli. A ty zbraně se vždycky nějakým švindlem daly sehnat. Takže o to nebyla žádná nouze. Já jsem měl například, vidíte, tady jsem já s tou puškou, a to jsou mí spolupracovníci a to jsou samý pušky.“

„Bratr můj pracoval v tom domácím odboji a v našem domě bylo skladiště zbraní pro ty jednotky. Ať už to byla brigáda, nebo jiní. V našem domě byly zbraně určené pro boj. A když bratr připravoval vyhození nějakého vlaku a dělal to doma ještě za přítomnosti dvou nebo tří dalších lidí, tak jak to připravoval, tak nešťastnou náhodou mu ten granát upadl a my, co jsme měli tu munici a všechno soustředěno pro tu brigádu Jana Žižky, tak to vybuchlo. Zahynuli tam všichni. Zahynula tam sestra, bratr, matka a ještě tři lidi. Nahoře byl pokoj, bydlela tam jedna paní s jedním pánem, vlastně manželé. Ti se jmenovali Homerové. Tak ona zůstala taky v tom rozbitém baráku, jak to spadlo, a ten pan Homér, ten byl zaměstnán v Krásné na železnici. A když se vrátil domů, uviděl, že ten barák je zničenej, jak to tam vypadá, tak se dal na útěk a Němci ho zastřelili. Odvezli do Valašského Meziříčí, tam ho hodili někde k plotu a tam on zemřel do rána.“