Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník Čestmír Smolka (* 1924  †︎ 2018)

• narozen 2. ledna 1924

• za války totálně nasazen

• utekl a vrátil se na Moravu

• v letech 1944–1945 zapojen do odboje

• roku 1945 vstoupil do vojenské akademie

• v letech 1947–1981 vojákem z povolání

• zemřel 20. června 2018

Předválečná doba

Čestmír Smolka se narodil 2. ledna 1924 v Drahotuších v okrese Hranice. V šesti letech se jeho rodina přestěhovala do obce Lhotka. Otec byl strojvedoucím a matka v domácnosti. Měl bratra a sestru. Mládí probíhalo, jak sám hodnotí, vcelku klidně. Vyučil se strojním zámečníkem ve Zbrojovce Vsetín a v roce 1943 nastoupil do zaměstnání. Do začátku války pracoval v různých závodech na Moravě.

Za války byl pamětník zaměstnán v Olomouci v Lutíně, kde pracoval až do roku 1944, kdy byl jako ročník 1924 povolán na nucené práce do Rakouska. „Ročníky narození 1922 a 1924 byly předem vyslány, že odjedou buď do Německa, nebo do Rakouska, jiných ročníků se to netýkalo, kdežto u těchto ročníků to bylo povinný. Někdo měl nějakého známého nebo něco podobného, který je z toho vytáhl, no a my, co jsme známý neměli, tak jsme tam šli. Já jsem byl nasazený do toho Rakouska – Vídeňské Nové Město. Jak jsem říkal, byla to továrna na messerschmitty.“ 

Nucené nasazení v Rakousku

Pamětník pracoval v továrně na výrobu letadel typu Messerschmitt až do konce roku 1944. Spolu s ostatními nasazenými bydlel na pryčnách v místnosti, která by se dala přirovnat ke garáži, bez oken a kuchyně. Ubytováno tu bylo zhruba dvacet lidí bez možnosti osobní hygieny. K jídlu býval nejčastěji eintopf. „Jídlo z řepy nebo jídlo z brambor. Tam nebylo žádné maso nebo něco podobného. Nejvíc tam bylo řepy. Řepy a brambor.“ 

Pracovní doba se řídila podle frekvence náletů: „Protože ve Vídeňském Novém Městě bylo už v roce 1944 denně bombardování amerických letadel. A nedá se říct, jak dlouho se pracovalo. (...) Při tom bombardování jsme vždycky byli z té fabriky propuštěni a třeba jsme sbírali mrtvé, co tam zbyli, odhalovali je a tak. Takže to nebyla práce jenom v továrně.“ 

Při náletu se pracovníci schovávali pod stromy nebo pod most. Protiletecké bunkry k dispozici nebyly. „Podívejte se, každý bombardování je nepříjemný. Protože když takhle jdete s kolegy, který s vámi byli na pracovišti, a při tom bombardování někde jeden, dva nebo tři vždycky zahynuli, tak žádný bombardování není legrace.“

V továrně Čestmír Smolka pracoval na různých postech, ale vždy se to týkalo motorů pro letadla Messerschmitt. Během prací se dělníci pokoušeli zdržovat výrobu. „Tam neprobíhaly nějaké řízené sabotáže. To záleželo na každém jednotlivci, kdo co udělal. Ale to se stejně nedalo poškodit, protože ta letadla, co jsme tam dělali, šla na kontrolu. I co jsme zničili nebo trošičku poničili, tak oni potom opravili. No, ale dělali jsme všechno možné, jen aby potom to letadlo vyšlo co nejdýl. “ 

Útěk z Rakouska

V roce 1944 Čestmír Smolka utekl z nucených prací zpět na Moravu. Využil toho, že v továrnách byl z důvodu častého bombardování zmatek. „My jsme využili toho, že tam byl bordel, nikdo nebyl sledován a nikdo nevěděl, kde jste. Jestli jste zahynul, nebo jestli jste utekl, to oni nevěděli. To oni nehledali. No a my jsme využili toho, že nás nikdo nekontroluje, že nejsme nikým sledováni, a tak jsme odešli domů.“ 

Pamětník cestoval rychlíkem Vídeň – Bratislava do Přerova a odtud zpět domů. Cestou ho nikdo nekontroloval. „Oni to... já myslím, že už to těm Rakušanům bylo jedno. To už byl rok čtyřicet čtyři, tak oni už taky věděli, kde jsou. Třeba gestapáci, co byli uvnitř, a tak dále, co věděli o lidech nebo hledali, tak to bylo něco jiného, ale my ne.“

Zapojení do odbojové činnosti

Brigáda Jana Žižky vedená D. B. Murzinem a Jánem Ušiakem vznikla během Slovenského národního povstání. Někteří její členové se ho aktivně účastnili. Po jeho potlačení skupina přešla na Moravu, kde pokračovala v odbojové činnosti. Brigáda působila po celé Moravě a zejména v oblasti Olomouce, Přerova, Hranic, Valašského Meziříčí, Vsetína, Zlína, Holešova, Vyškova a Uherského Hradiště. Celkem se skládala ze třiatřiceti skupin, ale spolupracovala i se skupinou Clay-Eva řízenou z Londýna. Provedla devětaosmdesát přepadů četnických stanic, zničila jedenašedesát vojenských vlaků, šestaosmdesát mostů a dvaapadesátkrát přerušila železniční dopravu. Dále provedla devětapadesát přepadů kolon německých a maďarských vojsk a zaútočila na devětaosmdesát posádek německé armády.

Na Moravě se k brigádě připojil i Čestmír Smolka. „Když jsem přijel domů, tak jsem se dal k odboji, protože můj bratr taky vedl odboj na Valašsku a teď si momentálně nevzpomenu... to byl odboj Záhoří, se to myslím jmenovalo. Takže zpočátku jsem byl v odboji Záhoří, kde jsem poznal, že tam existuje partyzánská brigáda Jana Žižky. A já jsem byl v oddílu Petra Moskalenka a ten oddíl Petra Moskalenka s náma byl tak spřízněný, že třeba výbušný zbraně a vůbec, to bylo ukládáno u nás ve vilce. Ta potom bohužel vybuchla i s tím, co tam bylo. Včetně mojí matky, bratra a sestry ten barák vyletěl.“

Brigáda sháněla hlavně zbraně a navazovala potřebné kontakty. „Tam nebylo nic organizovaného, že dneska uděláš to a to. Tam to šlo jako ten svět, jak ta válka vypadala. (...) Zbraně a výbušniny jsme sháněli přepady našich četnických stanic. A taky co byli kluci myslivci, tak ti zbraně měli. A ty zbraně se vždycky nějakým švindlem daly sehnat. Takže o to nebyla žádná nouze.“

Mezi výzbroj patřily pušky a sovětské samopaly, lehké kulomety a obranné granáty na rukojeti. Čestmír Smolka byl vyzbrojen puškou a pistolí československé výroby. Výbušniny a zbraně získávali kromě přepadů četnických stanic také od Rudé armády ze Slovenska prostřednictvím Petra Moskalenka a D. B. Murzina. Poslední jmenovaný byl major Rudé armády, který seskočil jako výsadkář na Slovensku během Slovenského národního povstání a po jeho potlačení přešel spolu s šedesátičlennou družinou přes hranice na Moravu.

V době přechodu této skupiny, 28. září, došlo k hrdinskému činu teprve šestnáctiletého karlovského kominického učně Františka Tomka. Podařilo se mu totiž projít přes zdvojené německé stráže měšťanské školy a uložit do komína časovanou nálož. Dnešní horní škola byla v té době stanovištěm německých celníků a pohraniční stráže. Výbuch časované nálože měl odlákat pozornost na státní hranici a uvolnit cestu Murzinovu oddílu. K výbuchu nálože došlo vpodvečer kolem 18. hodiny. Silná tlaková vlna způsobená výbuchem vyrazila v budově všechna okna. Při výbuchu nebyl nikdo zabit ani zraněn. Za této události se v noci z 28. na 29. září podařilo šedesátičlenné skupině majora Murzina bez jediného výstřelu překročit státní hranici a přemístit se do nového operačního prostoru na Moravě. [1]

Odbojová činnost

„Ten partyzánský boj je těžší o to, že partyzáni bojují uvnitř, obklíčeni ze všech stran. Když jste na frontě, tak máte nepřítele před sebou, kdežto my partyzáni jsme měli nepřítele nebo přítele všude. My jsme nevěděli, kdo nás zradí a kdo nás nezradí.“ I když o činnosti bratrů Smolkových vědělo mnoho lidí z jejich vesnice (Lhotka nad Bečvou), nikdy nebyli udáni. Přepady a odbojovou činnost prováděli zejména v noci. Při jednom nočním pochodu se střetli s německou osádkou nákladního vozu. „My jsme byli ve Zlíně. Nebo ve Vsetíně, já už nevím. Odtamtud jsme šli lesem, přicházíme na silnici a jeli Němci nákladním autem. Najednou jsme se s nimi potkali. No, tak jsme začali střílet, oni seskočili z aut a taky začali střílet. My jsme se rozběhli a oni taky. U nás jsme žádnou mrtvou osobu nenašli, a jak dopadli oni, to nevím, poněvadž jsme utekli. (...) Těch přestřelek byla spousta. Každou chvíli jste někoho potkal. I s našimi zrádci, když to byli třeba Čechoslováci.“

Kromě přepadů četnických stanic se partyzáni zaměřovali i na vyhazování mostů a vlaků. Nejvíce železničních souprav bylo napadeno na přelomu let 1944 a 1945 v době, kdy se Němci stahovali ze Slovenska. O vlacích se skupina dozvídala od přítelkyně pamětníkova bratra, která byla zaměstnána na nádraží. Vyhození muničního vlaku v Černotíně 18. dubna 1945 však poznamenala tragická událost. Na vlak měly čekat dvě skupiny. Ve Lhotce nad Bečvou se připravovala tříčlenná skupina včetně pamětníkova bratra a Františka Skýpala. Čestmír Smolka spolu s dalšími čekal na vlak v Černotíně. Nálože se odpalovaly s pomocí baterek ze vzdálenosti zhruba třiceti metrů. Po výbuchu, který způsobila skupina, v níž byl i pamětník, se lokomotiva převrátila koly vzhůru a vagony vykolejily.

Když se Čestmír Smolka druhý den vrátil do Lhotky, zjistil, že při přípravě výbušnin jeho bratrem došlo v domě výbuchu, dokonce ho i předchozího dne při čekání na inkriminovaný vlak slyšeli. Bratrovi v domě spadl granát a zavinil smrt sestry, bratra, matky a ještě tří dalších lidí. Zraněn byl i zmíněný František Skýpala. Otec Čestmíra Smolky zemřel již v roce 1943 na tuberkulózu.

Válku odbojáři zakončili ve Valašském Meziříčí, kde se spojili s 1. československým armádním sborem. Ruští členové brigády pokračovali až do Prahy a 9. května 1945 se brigáda zúčastnila slavnostního ukončení války ve Zlíně. Zbraně si někteří z příslušníků brigády ponechali.

Poválečná doba

Po ukončení války v roce 1945 vstoupil pamětník do vojenské akademie, kterou ukončil v roce 1947. Až do roku 1981 byl vojákem z povolání a sloužil v Táboře. „Já jsem na rok čtyřicet osm koukal jako voják z povolání. Co nám řekli, tomu jsme věřili. (...) My jsme k tomu byli vychováni. Nám řekli, že rok čtyřicet osm je takový a takový. Kdyby nám řekli, že rok čtyřicet osm je nepřátelský, tak by byl nepřátelský. Ale tenkrát pro nás nepřátelský nebyl, protože tady byla sovětská armáda a my jsme se s nimi velmi dobře znali a nám nikdo neříkal pravdu: ‚Je to takový a takový.‘ Nebo něco podobného.“

V šedesátém osmém roce Čestmír Smolka sloužil v Táboře. „My jsme byli vojáci a věřili jsme tomu, co nám řekli. Řekli nám, že je to správný.“ V kasárnách tou dobou bylo mnoho ruských velitelů. „V kasárnách byli všude. Ale ne ubytovaní, ale velitelé, kteří nám prostě radili, kteří nás také vedli. Vždyť my jsme v tom Sovětském svazu skutečně viděli vítěze nad Hitlerem. Tak my jsme neměli důvod jim nevěřit nebo něco podobného. A že se stanou chyby nebo tak, to se stane vždycky. A pro mě to Rusko zůstane i dnes, protože kdyby nebylo Ruska, tak tady nejsme dnes ani my. Protože ten Hitler by to vyřídil tak, že by splnil to, co chtěl. Takže my tomu Rusku věříme. Alespoň já mu věřím dodnes... A k sametové revoluci nemám vůbec žádných připomínek. To byla revoluce v uvozovkách sametová. Využili toho, dostali se k moci a dodnes tím trpíme. Jaká sametová, nic sametovýho... To říkají oni sametová revoluce.“ 

Zdroje:

[1] http://www.velkekarlovice.cz/historie-nacisticka-okupace