„Jeli jsme, až jsme se dostali k tomu Plötzensee. Byla tam velká vrata a na nich bylo napsáno: ‚Obětem nacistického teroru 1933–1945.‘ A když se vyšlo, tak před vchodem byla silnice a hned vedle tekla řeka Spréva. A jelikož manžel uměl trochu německy, tak jsme šli dál. Chtěla jsem [se zeptat], jestli bychom si mohli symbolicky vzít trošku země, protože tatínka máme napsaného na hrobě tady v Plzni. Jenže ten pán, co tam provázel, nám řekl, že tam vůbec nikdo není pochován, protože se popravovalo od sedmi ráno do sedmi večer asi ve čtvrthodinových intervalech… Za tím památníkem stojí nahrubo postavená menší budova. Má čtvery dveře, ze kterých se hned vyjde ven. Ptal se, jestli se chceme podívat dovnitř. Já jsem říkala, že bych to ráda viděla. Ale bylo to něco příšerného… Protože prvními dveřmi je přivedli, tam je svlékli a dali jim papírové šaty. Druhá místnost byla celá vykachličkovaná. Byl tam takový kanálek a tam původně stála gilotina. Tam je popravovali. Těmi třetími dveřmi je vynesli, mezitím se to spláchlo vodou… A nesli je rovnou do pece, která stála o kus dál. A on říkal, že jich bylo tolik, že se ten popel z těch popravených rovnou vozil do řeky Sprévy. V té čtvrté místnosti seděli ti, co popravovali. Bylo to hrozné. My jsme tam byli zrovna v květnu, takže tam ještě byla kytka, kterou tam dávali asi naši zástupci Juliu Fučíkovi. My jsme tam taky nesli krásnou kytku, tak jsme ji tam položili. Ten průvodce nám pak ještě ukazoval směrem nad okna, kde byly háky. Říkal, že na nich pak byli napíchnutí ti v čele s hrabětem Stauffenberkem, tedy ti, co na Hitlera spáchali [neúspěšný] atentát.“
„Když houkali nálet, tak jsme vždycky [ve škole] museli běžet do sklepa. Všude kolem školy byly statky a dál směrem na Vejprnice stály rodinné domky. Když se vědělo, že se bude houkat nálet, tak toho, kdo bydlel blízko u školy, pustili domů. Běželi jsme tedy domů a rovnou do krytu. Jenomže jedna bomba zasáhla rodinný domek pod námi a jedna moje spolužačka, Bohunka Cibulková, tam zůstala… Tu nezachránili. Takové zásahy zkrátka byly. Ale věřím tomu, že kdyby Američani při těch náletech měli takové možnosti, jaké mají dnes, tak nemusel být rozbitý žádný dům. To ale nešlo, takže ty Skvrňany to dostaly poměrně dost. Ještě nedávno se tam našla bomba, takže nás všechny na několik hodin vystěhovali. A že jsou tam určitě ještě v těch lukách, v těch bažinách, bomby, tomu věřím, protože se leckde ještě našly.“
„Tam u nás se přímo nebojovalo, ale je fakt, že se tam jednou objevili hloubkaři, kteří nalétávali zřejmě nad tou tratí Zdemyslice–Blovice. Kroužili, kroužili… Nic se ale nestalo, protože u strýčka byli předtím ubytovaní Němci, ‚národní hosté‘, jak se jim říkalo. Ti zastavili docela dlouhý německý konvoj, který jel na Plzeň. Zastavili ho, načež přiletěli hloubkaři, všechno to obletěli a zase letěli pryč. Až když ten konvoj vyjel směrem na Vlčtejn, tak se najednou objevili a pěkně to tam pokropili. Jak to bylo dál, to už nevím, protože my jsme tam pochopitelně nešli, jelikož ještě pořád byla válka. Potom najednou 6. května ráno někdo přiběhl do vsi a začal volat: ‚Američani jedou! Američani jedou!‘ A už jsme viděli, jak od Nepomuku jedou tanky. [Američani] přijeli k nám do vesnice a lidé jim nosili pivo a všechno možné, co měli. Oni nám zase dávali čokoládu, žvýkačky,… A mávalo se. A oni pak zase pomalu jeli dál na Plzeň.“
„Pamatuji si, že 4. prosince roku 1940 přišli v sedm hodin ráno dva páni od gestapa a sebrali tatínka. Ten se s námi rozloučil a víc už si na nic o něm nemohu vzpomenout, protože už jsme ho nikdy neviděli. Až později jsme se dozvěděli, že tatínek byl velitelem jedné ze skupin [odbojové organizace] Obrana národa. Oni byli napojeni na Škodovy závody, kde se vyrábělo hodně střeliva. Takže když dostali avízo, že je vypravený vlak, tak to zase posílali dál. Tatínek byl nejdříve vězněn v Praze na Pankráci, potom v Terezíně, pak v Golnově u Štětína a naposledy byl v Berlíně v Plötzensee, kde byl odsouzen k trestu smrti a popraven. Takže ho sebrali 4. prosince 1940 a teprve 20. května 1943 v sedm hodin večer jej popravili…“
Bohumila Šmolíková se narodila 19. října 1934 v Plzni. Její tatínek Bohumil Pytlík, štábní kapitán správy zbrojní služby, byl vedoucím jedné ze skupin odbojové protinacistické organizace Obrana národa v Plzni, napojené na Škodovy závody. Když bylo Bohumile Šmolíkové šest let, jejího otce zatkli nacisté za bojkotování odvozu zbraní Němcům. Otec byl vězněn v Praze na Pankráci, v Terezíně, v Golnově u Štětína a nakonec v Plötzensee v Berlíně, kde byl odsouzen k trestu smrti a 20. května 1943 popraven. Se starší sestrou a maminkou se v Plzni za války utíkaly schovávat do krytů. Když nálety zesílily, přestěhovaly se ke strýci do vesnice Seč u Blovic, kde pomáhaly na statku. Společně zde také zažily osvobození americkou armádou 6. května roku 1945. Přímo u strýce v domě bydlelo dvacet amerických vojáků. Bohumila Šmolíková pak v Plzni vystudovala střední školu sociálně zdravotní, ale nedostala do Plzně umístěnku. Stěhovat se nechtěla, protože potřebovala být nablízku své nemocné mamince. Pracovala jako sekretářka v kanceláři, poté u Červeného kříže a pak třicet let jako vychovatelka na základní škole ve Skvrňanech. V roce 1954 se provdala za Milana Šmolíka, vychovali spolu dvě dcery. V roce 1968 se s manželem jela podívat do Berlína na místo popravy svého tatínka. Průvodce věznice Plötzensee jí však vysvětlil, proč si odtud nemůže odvézt ani prsť – nacisté totiž popel popravených házeli do řeky Sprévy. Bohumila Šmolíková v roce 1989 odešla do důchodu, záhy však ovdověla. Vrátila se tedy zpátky do práce a třicet let pracovala v Krajské organizaci Plzeňského kraje – Senioři České republiky z. s., kde jedenáct let byla předsedkyní. V době natáčení stále žila v Plzni.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
