Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumila Šmolíková (* 1934)

• narozena 19. října 1934 v Plzni

• jejího otce Bohumila Pytlíka, vedoucího jedné ze skupin Obrany národa v Plzni, zatkli nacisté za bojkotování odvozu zbraní Němcům

• otec byl vězněn a 20. května 1943 popraven v Plötzensee v Berlíně

• se starší sestrou a maminkou žily do konce války u strýce v Seči u Blovic

• u strýce v Seči bydlelo dvacet amerických vojáků

• v Plzni vystudovala střední školu sociálně zdravotní

• v roce 1954 se provdala za Milana Šmolíka, vychovali spolu dvě dcery

• v roce 1968 se s manželem jela podívat do Berlína do Plötzensee na místo popravy tatínka

• pracovala jako sekretářka v kanceláři, poté u Červeného kříže a pak jako vychovatelka na základní škole

• třicet let pracovala pro Krajskou organizaci Plzeňského kraje – Senioři České republiky z. s., jedenáct let byla předsedkyní

• v roce 2018 obdržela z rukou primátora města Plzně Martina Baxy ocenění Zlatý Anděl

• od roku 1989 je vdovou, stále žije v Plzni

Jak těžké musí být, když nemáte kam položit květinu na památku svých milovaných… Bohumila Šmolíková se v zimě roku 1940 rozloučila se svým tatínkem, kterého už nikdy více neviděla. Vedoucí jedné ze skupin protinacistické odbojové organizace Obrana národa v Plzni, štábní kapitán správy zbrojní služby Bohumil Pytlík, byl nacisty popraven v berlínské věznici Plötzensee 20. května roku 1943. Když toto tísnivé místo v květnu roku 1968 navštívila, plně si uvědomila, jakým hrůzám byl její tatínek vystaven.

Poslední společné Vánoce a loučení s tatínkem

Bohumila Šmolíková, dívčím jménem Pytlíková, se narodila 19. října 1934 v Plzni. Její tatínek Bohumil Pytlík se narodil 13. srpna 1898. Byl to voják, štábní kapitán, velitel jedné ze skupin Obrany národa v Plzni. Ta byla napojená na plzeňské Škodovy závody. Byl místopředsedou Sokola Skvrňany. Maminka se starala o domácnost. Bohumila měla o dva a půl roku starší sestru.

Když bylo Bohumile pět let, zažila s maminkou, tatínkem a starší sestrou poslední společné Vánoce. „Když se ozval zvoneček a šli jsme do pokoje, tak jsem měla pod stromečkem koloběžku, brusle na kličku a panenku s pokojíčkem a kuchyňkou,“ uvádí své vyprávění Bohumila Šmolíková. Šťastné dětství však zakrátko vzalo za své. Jedno ospalé ráno roku 1940, dva dny před svátkem svatého Mikuláše, zabušila na dveře jiná nečekaná návštěva. Bohumila Šmolíková pokračuje ve vyprávění: „V sedm hodin ráno k nám přišli dva páni od gestapa. Sebrali tatínka, ten se s námi rozloučil a víc už si na nic o něm nemohu vzpomenout, protože už jsme ho nikdy neviděli.“ Otec byl zatčen za účast na bojkotování odvozu zbraní Němcům v rámci jedné ze skupin[1] protinacistické organizace Obrana národa, kterou v Plzni vedl. Nacisté u něj při domovní prohlídce hledali zbraně, našli však pouze šavli, která se tenkrát nosívala k vojenské uniformě. „To, že byl tatínek velitelem jedné ze skupin Obrany národa v Plzni, jsme nevěděli. To jsme se dozvěděli až později. Ta odbojová skupina byla napojena na Škodovy závody, kde se vyrábělo hodně střeliva. Takže když dostali avízo, že je vypravený vlak, tak to zase posílali dál.“

Tatínek nacisty popraven v Plötzensee

Bohumila Pytlíka po zatčení věznili v Praze na Pankráci, v Terezíně, v Golnově u Štětína a naposledy v Berlíně v Plötzensee, kde byl odsouzen k trestu smrti. Jeho žena se nevzdávala naděje na zvrácení zlého osudu. Půjčila si třicet tisíc, které zaplatila právníkovi, aby manžela dostal z vězení. Všechno ale bylo marné. Štábní kapitán a člen domácího odboje byl popraven v Plötzensee 20. května 1943 v sedm hodin večer v pouhých čtyřiceti pěti letech. A Bohumile bylo šest, když přišla o svého milovaného tatínka. Jeho tělo nenašlo odpočinku, Bohumila mu nosí kytičku na pomyslný hrob, který se nachází na hřbitově ve Skvrňanech. Na Bohumila Pytlíka a další hrdiny domácího odboje upomíná pamětní deska obětem druhé světové války umístěná v prvním patře skvrňanské sokolovny. Tatínek byl v roce 1945 in memoriam povýšen do hodnosti podplukovníka.

Památka na tatínka zůstala jen v jejím srdci

Bohumila Šmolíková se na místo posledních dnů svého otce vydala spolu se svým manželem v roce 1968. Doufala, že si může domů alespoň symbolicky odvézt prsť na hřbitov. Průvodce jí však vysvětlil, že zde nikdo pohřben není, a popsal způsob, jakým se tam nacisté zbavovali vězňů. Ve věznici Plötzensee stála velká pec s komínem, kam popravené dávali. Popravovalo se od sedmi ráno do sedmi večer, pak všechen popel házeli do řeky Sprévy. „Byl to pro mě strašný zážitek. Teprve když jsem tam stála, plně jsem si uvědomila, co to muselo být za hrůzu a co ti lidé, včetně mého tatínka, museli zoufale zkoušet…“ Pod gilotinou v berlínské věznici Plötzensee navždy uhasl život 667 Čechoslováků, což je nejvíce ze všech cizinců, které tu nacisté věznili. Bohumila Šmolíková dodnes nosí v srdci vzpomínku na tatínka. Má také schované jeho poslední dopisy. „V jednom z nich nám napsal: ‚Buďte dobrými Češkami tak, jak jste se narodily, neb hoden jest potupy všech lidí ten, kdo se za svůj rodný jazyk stydí.‘“

Útěk před nálety na vesnici

Za války se utíkali schovat před nálety do krytů. „Nesvítilo se, vše muselo být zatemněno. A tak jsme měli složené věci vedle postele. Honem jsme se museli obléct a běžet do sklepa v našem rodinném domku.“ V domě, který postavili otcovi rodiče, zůstali až do doby, kdy byl tatínek odsouzen k trestu smrti. Pak vzal Bohumilu, její maminku a starší sestru k sobě na statek do vesnice Seč u Blovic jejich strýc. V Plzni už vzhledem k sílícím náletům nebylo bezpečné zůstávat. Na statku v Seči, odkud maminka pocházela, pomáhaly až do konce druhé světové války. Maminčin bratr tam měl hospodářství, řeznictví a hospodu, takže práce bylo víc než dost. „Tady jsme se vyhnuly těm horším náletům na Plzeň, i když jsme také měli část domku vypálenou. Spadly nám tam zápalné bomby. Náhodou ale vedle u sousedů byli dva páni, kteří byli s tatínkem přes nálety doma, a když bylo po náletu, šli se podívat ven. Viděli, že se odtamtud kouří, takže šli hasit a dům nám zachránili,“ vzpomíná Bohumila Šmolíková. Celou kuchyň v plzeňském domě měli spálenou a skrz visící trámy viděli až nahoru.

Školní léta a vítání amerických vojáků v Seči

Bohumila Šmolíková chodila do malotřídky nejprve ještě v Plzni ve Skvrňanech. Byla to velmi stará škola, ze které se za války utíkali před nálety schovat do krytu. „Jenomže jedna bomba zasáhla rodinný domek pod námi a jedna moje spolužačka, Bohunka Cibulková, ta tam zůstala. Tu nezachránili,“ vzpomíná se smutkem v hlase Bohumila Šmolíková. Když se přestěhovali, pokračovala ve školní docházce v Seči. Na jaře 1945 zde zažila útok hloubkařů na německý konvoj. „Když ten konvoj vyjel směrem na Vlčtejn, najednou se objevili hloubkaři a pěkně to tam pokropili.“ Právě na vesnici zažila také osvobození americkou armádou ráno 6. května roku 1945. Dvacet vojáků se ubytovalo přímo u strýčka. „A zůstali tam do té doby, než bylo odvezeno asi tisíc zajatých Němců, které hlídali podél cesty do Zdemyslic. Rádi jsme ty americké vojáky poznali, i když povídat jsme si s nimi moc nemohli.“ I přes jazykovou bariéru to však byl pro celou rodinu úžasný zážitek. Obyvatelé Seče americkým vojákům nosili buchty a pivo, na oplátku od nich dostávali čokolády a žvýkačky. Po amerických vojácích přijeli do vesnice českoslovenští tankisté vracející se z Anglie. „Prohlíželi německé vozy a až později jsem se dozvěděla, že tam našli dva schované esesáky. Co s nimi udělali, to už byla jejich věc.“ Když vojáci odjeli, maminka s oběma dcerami ještě vypomáhala na poli. Nastal však čas přemýšlet o návratu do Plzně.

Ze statku zpátky do města

V Plzni obě sestry nastoupily zpátky do obecné školy ve Skvrňanech, ze které za války utíkaly před nálety do krytů. Bohumila Šmolíková poté přešla do měšťanské školy na Husově náměstí, kterou ukončila v roce 1949. Hodní sousedé jim pomohli s opravou jejich domu poničeného válkou. „Kolem nás bylo hodně pobořených, vypálených domů. Byl to zvláštní pohled, na který člověk jen těžko zapomene…“ Několik obyvatel Skvrňan přišlo o své blízké, kteří byli popraveni nebo umučeni. „Za války byl rovněž za členství v Obraně národa umučen starosta Sokola pan Antonín Eminger[2].“

Maturita v čase nepokojů vůči měnové reformě

Ještě na měšťance prožila únor 1948 a nástup komunistického režimu. Toužila po práci ve zdravotnictví, a tak jako patnáctiletá nastoupila v září 1949 na čtyřleté studium střední školy sociálně zdravotní. Maturovala 1. června roku 1953, kdy v Plzni proběhla měnová reforma a následná demonstrace podvedeného lidu. „Jakmile se kolem naší školy v Tylově ulici vyhrnuli škodováci, tak nás zamkli, abychom nikam nemohli. A když už to trvalo dlouho, tak několik z nás vyskočilo z okna do ulice a šli jsme se podívat do města. Rychle jsme se ale vrátili, ne do školy, ale domů. V ulicích bylo plno lidí, byla tam vodní děla. A pak už jsme jenom slyšeli, co všechno se ten den v Plzni dělo,“ vzpomíná Bohumila Šmolíková.

Za svým snem býti vychovatelkou

„Z naší střední sociálně zdravotní školy se mohlo jít do zdravotnictví nebo na výchovu.“ Bohumila Šmolíková si přála být vychovatelkou, ale nedostala umístěnku do Plzně, jen do Sušice. Stěhovat se z Plzně nechtěla, protože maminka v tu dobu vážně onemocněla, byla slabá na srdce. „Když ji chytil záchvat, musela ležet a dostávat obklady.“ Bohumila Šmolíková tak zůstala v Plzni a nejprve pracovala asi dva roky v kanceláři Červeného kříže. Poté dostala místo na Krajském ústavu vzdělávání učitelů, kde dělala sekretářku ředitele, jelikož ovládala účetnictví a psaní na stroji. V roce 1962 konečně získala místo na základní škole ve Skvrňanech, kde pracovala jako vedoucí vychovatelka v družině dlouhých čtyřicet let, tedy až do doby, kdy odešla do důchodu. V rámci svého zaměstnání vychovatelky rovněž docházela do rodin, aby se ujistila, zda je v nich o děti dobře postaráno. Jako členka sociální komise bývala rovněž přísedící u soudu, kdy se rozhodovalo, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do péče. Po odchodu do důchodu v roce 1989 jako vychovatelka v základní škole ve Skvrňanech občas zaskakovala.

Věrným partnerem Bohumily Šmolíkové, na kterého se vždy mohla spolehnout, se stal její manžel Milan Šmolík. Seznámili se na plese mediků v Měšťanské besedě. Pracoval jako úředník ve Škodovce v oddělení zásobování a rovněž působil ve Vědecko-technické společnosti Škoda. Vzali se v roce 1954 a vychovali spolu dvě dcery.

Nadějná i smutná šedesátá léta

„Vnímala jsem uvolnění v šedesátých letech. Jenže v osmašedesátém roce jsme museli dát najevo svůj názor na okupaci země vojsky Varšavské smlouvy. Přišel soudruh ze školského odboru a naše paní ředitelka, která také byla velká soudružka. A ptali se mě na můj názor. Já jsem byla brzy hotová, protože jsem jim řekla, že mě nejvíc překvapilo to, že sem přijeli Němci, kteří prohráli válku, a my jsme na to doplatili, protože můj tatínek byl popraven,“ vzpomíná Bohumila Šmolíková a dodává, že oba jí za odpověď poděkovali a tím to bylo odbyté. Bohumila Šmolíková se v té době o politiku vlastně ani moc zajímat nechtěla. Zaprvé trávila většinu času ve škole, zadruhé se nechtěla dostat do problémů. Když se ale 21. srpna se sestrou dívala, jak ulicemi Plzně projíždějí tanky, byl to pro ni hrozný pocit. „Připomínalo mi to válku.“ A co se týče vztahu ke komunistickému režimu, říká: „Ve straně jsem nebyla ani já, ani manžel, to chraň Bůh.“

Život za časů normalizace

Sedmdesátá léta byla pro rodinu náročná nejen z pohledu zajištění fungující domácnosti. „Když jsem na Velikonoce sháněla maso, musela jsem od rána stát ve frontě u řezníka, ve které jsme se se sestrou střídaly. Fronty jsme stály i na banány, pomeranče,… Lidi si dokonce zaplatili jiné lidi, aby jim vystáli frontu na auto nebo na ledničku,“ vzpomíná Bohumila Šmolíková, která od té doby špatně nese, když se v té dnešní tolik plýtvá jídlem.

Opatrnost i v listopadu 1989

Listopadové události roku 1989 přivítala s nadšením. „Šuškalo se, že se něco děje. A když se to v té Praze stalo, moc toho v televizi neukázali. Jakmile se ale televize dostala do správných rukou, už jsme viděli, co se děje. Člověk nedovedl pochopit, jak můžou Češi mlátit Čechy a jak se můžou chovat jako Němci.“ Bohumila Šmolíková se svým manželem bedlivě sledovali, co se kolem nich děje. „Ale měli jsme strach, jestli zase někdo nepřijede…“ Dvakrát se zúčastnila plzeňských demonstrací, ale raději stála vzadu. Měla děti a navíc pracovala ve škole, tak se snažila být opatrná.

Práce jako náplast na smutek

Bohumila Šmolíková a její manžel nastoupili v roce 1989 do důchodu, on však bohužel dva roky nato zemřel na rakovinu. Nedožil se ani šedesáti dvou let. Bylo velice těžké bez něj být, moc jí chyběl. Částečně se proto vrátila k práci a také se začala angažovat v rámci Krajské organizace Plzeňského kraje – Senioři České republiky z. s. Pracovala pro ni třicet let, z toho jedenáct let jako předsedkyně. Pro seniory tak pořádala rozmanité akce, besedy a výlety. V roce 1990 spolu se sestrou vstoupila do Občanské demokratické strany, kterou také v prvních svobodných volbách volila. Později se dovolila a mohli u nich ve škole pořádat stranické schůze. „Chodil tam třeba pan Zdeněk Prosek, ještě než se stal primátorem, nebo pak doktor Ludvík Rösch,“ vzpomíná Bohumila Šmolíková. „Asi po čtyřech letech, kdy začínala scházet z cesty, jsme ale z ODS vystoupily,“ dodává pamětnice.

Bohumila Šmolíková obdržela v roce 2018 z rukou primátora města Plzně Martina Baxy ocenění Zlatý Anděl, a to právě za dlouholetou činnost, kterou podporovala aktivní život plzeňských seniorů. Až když oslavila své 87. narozeniny, rozhodla se ukončit předsednictví v seniorské organizaci. I ve svém vysokém věku je velmi aktivní a samostatnou ženou, jen už teď svou energii a čas věnuje především velké rodině, kterou má moc ráda. Jelikož ji manžel předčasně opustil, sdílí domácnost s jednou ze svých dcer a jejím manželem v domku v Plzni. Ráda vaří, šije, čte a luští křížovky. Na návštěvu k nim chodí pět vnoučat, které už mají deset pravnoučat. Když to počasí dovolí, užívají si v rodinném kruhu příjemné chvíle na zahradě. O dramatickém a zmařeném životě svého tatínka chodívala vyprávět dětem do škol, kde se ke svému překvapení setkala s velkým zájmem.

 

[1] „Další skupinu Obrany národa vedl štábní kapitán Bohumil Pytlík. Ten společně s poručíkem Františkem Siegerem, četařem Antonínem Kopeckým a Václavem Krausem vyvíjel zpravodajskou činnost. Dále pak obstarávali cestovní pasy pro občany odcházející do exilu. Tato skupina byla zatčena v prosinci 1940 a popravena 20. května 1943 v Plötzensee.“ (https://otik.zcu.cz/bitstream/11025/37614/1/Oliberius-%20Plzensky%20odboj%20za%20druhe%20svetove%20valky.pdf)

[2] „Zatčen 23. 4. 1940 za členství ve vojenské odbojové organizaci Obrana národa. Také utvořil sabotážní oddíl. Po zatčení byl podrobován krutým výslechům, na jednom z nich jej vyšetřovatelé ubili k smrti.“ (https://www.vets.cz/vpm/31628-hrob-antonin-eminger/)