„Furt jsme byly doma, říkali: ‚Co teď s tebou? Zkus, jestli tě nevezmou v Amati.‘ Šla jsem tam, měla jsem už sedmnáct nebo osmnáct roků, a vzali mě. Dělali jsme pouzdra na hudební nástroje. To jsem dělala celý život. Byli tam Slováci, Němci, Češi. Každý něco povídal a já nic nerozuměla. Dělala jsem se Slovenkou a ona na mě furt mluvila slovensky. Nic jsem nerozuměla, ale oni mi to ukázali. Pochopila jsem to. Ve skladě byl starý Němec ze Sněžné a ten mi to potom taky trošku vysvětlil. Časem jsem něco pochopila. Tam odtud jsem šla do důchodu a pak uteklo pětadvacet let jako nic.“
„Přišla jsem do Kraslic a tady běhali samí Američani. U nás nahoře (směrem na Stříbrnou) byli Rusové. U našeho domu bylo popeliště, na které lidi házeli bordel, a oni si tam postavili dřevěný barák a tam bydleli. Chodili po barákách a furt chtěli něco k pití. (Dali jste jim něco?) Ne! To jsem ani nevěděla, sestra říkala: ‚Když přišli Rusáci, strčili jsme tě do postele, dali na tebe peřiny, aby tě neviděli. Už jsi byla dost velká a oni by tě sebrali s sebou.‘ Prý říkali, že když najdou kořalu a nedáme, tak nás zastřelí. My jsme nic neměli, tak...“
„Když přišli Rusáci, spali jsme, byla noc. Děti měly okna do silnice, my stranou. Dcera přišla: ‚Mami, jezdí tam auta a jsou v nich vojáci.‘ Řekla jsem: ‚Tak je nech jezdit a jdi spát.‘ Za chvíli přišla zase: ‚Mami, pořád tam jezdí a mají pušky.‘ Šli jsme se podívat a uviděli jsme, že jedou vojáci z Klingenthalu. Ráno nikdo nešel do práce, tedy šli jsme tam, ale poslali nás zpátky domů, že se dělat nebude. (Co jste si o tom myslela?) Měli jsme strach, co se stane. Mohli nás zavřít, zastřelit a já nevím, co...“
Aloisie Šmolcnopová, rozená Herkethová, se narodila 21. prosince 1930 v Kraslicích do čistě německé rodiny Emílie a Richarda Herkethových. Z důvodu matčina podlomeného zdraví ji vychovávala její kmotra a teta, ovšem jen do začátku války, kdy byli oba pěstouni pro své politické názory uvězněni. Pamětnice se vrátila ke svým rodičům do Kraslic, kde prožila válku. Rodina neodešla s odsunem, protože Richard Herketh byl jako odborník pro Amati vyreklamován z odsunu. Celá jejich širší rodina odejít musela, včetně pěstounů Aloisie Šmolcnopové, se kterými se již nikdy neshledala. Záhy jí zemřela maminka, pamětnice neměla státní občanství ani práva a navíc neuměla česky. První poválečná léta pro ni byla obtížná, ale postupně se všechno urovnalo. Takřka celý život pracovala v pouzdrárně Amati. Po prvním, neuváženém manželství vstoupila do druhého, pevného, s příslušníkem Pohraniční stráže Janem Šmolcnopem. Narodily se jim dvě dcery. Pamětnice se v roce 1969 stala jednou ze zakládajících členek kulturního sdružení Kulturverband a následně i pěveckého sboru Heimatchor. Manžel Jan zemřel v roce 1986. Dnes Aloisie Šmolcnopová sdílí domácnost s Walterem, svým přítelem z dětství. V roce 2016 žije v Kraslicích.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
