„Asi se nabízí říct, že to byla pro lidi poslední kapka. Pro takové ty váhající. Že pokud nám zabíjejí naše děti, tak už je to fakt vážné. Ale možná to moc dramatizujeme, protože když si vezmete, jaká tehdy byla situace: v Maďarsku už to bylo zhroucené, v Polsku už to bylo zhroucené, v Německu už se bourala Berlínská zeď. Čili my jsme byli takový poslední ostrůvek spolu s Rumunskem, kde se to zhroutilo za dva měsíce. Čili si nemyslím, že to byla nějaká dějinná událost. Ale možná to ty věci urychlilo. Možná že to dostalo lidi do ulic rychleji než v těch vedlejších zemích, kde ten proces byl pozvolnější.“
„Pak bylo, že přijíždí Česká televize a zase, ať se to dementuje. Přijel redaktor Dumbrovský. Tehdy ještě nebyl šedivý, jak si ho pamatuji. Říkal, že potřebují dementovat zprávu [o smrti studenta Martina Šmída]. Já říkám: 'Jasně, to je pravda. Ale já bych velice rád, aby to nevyznělo tak, že se nic nestalo. Já bych prostě rád řekl, že moji kolegové dostali nakládačku.' A on říká: ,Pokusím se, nezávisí to na mně.' A teď začalo to natáčení. Já jsem byl hrozně nervózní. Ta nahrávka někde na YouTube koluje. Tak, jak jsem tam v těch devatenácti vypadal, bych už nikdy nechtěl vypadat. Měl jsem uražený zub, tehdy ještě neexistovaly plastové výplně uraženého zubu, takže to bylo vidět, že mi chybí kus zubu. Navíc jsem se takhle nervózně kýval. A ještě ke všemu, oni měli asi nějakou novou kameru – já si pamatuju, že kameraman říkal, že s tím má problémy –, prostě to natočili omylem černobíle. A teď on se mě ptal. Já jsem se tam snažil říct to svoje, to klíčové. To způsobilo další nedorozumění. Oni se mě zeptali: ,Co jste říkal tomu, že vás prohlásili za mrtvého?' Já jsem řekl, že se mi to nelíbilo, ale když jsem viděl některé zraněné kamarády, říkal jsem si, že kdyby měl někdo slabší srdce, klidně tam umřít mohl. A v ten okamžik, kdy jsem si to uvědomil, na mě sáhla smrt. A oni to vystříhali tak, že to vypadalo: ,Co jste na to říkal?' A odpověď byla jenom: ,Sáhla na mě smrt.' To se stalo téměř legendárním.“
„Přijedu domů a tam dost vyděšený táta říkal, co se děje. Že u nás byli policajti ptát se, jestli jsem v pořádku. A že u nás byli moji spolužáci ptát se, jestli jsem v pořádku. A tehdy jsme se z těch ,štvavých vysílaček' dozvěděli, že se ukázalo, že zásah na Národní třídě [17. listopadu 1989] měl oběť, a to je Martin Šmíd, student druhého ročníku matematicko-fyzikální fakulty, což sedělo na mě. A tehdy začalo takové trochu osobní peklo, které bylo předzvěstí předlouhé nepříjemnosti, patálie, která se táhne celý můj život. Že to slyšeli různí příbuzní a teď volali, tehdy na pevnou linku. Jako bychom měli ústřednu a pořád někdo volal, jestli… Teta z Jindřichova Hradce třeba neměla telefon, tak musela k sousedům. Koho jsme mohli uklidnit, toho jsme uklidnili. Nicméně, my jsme byli tehdy v ročníku dva Martinové Šmídové. Já jsem studoval pravděpodobnost, tehdy ještě jenom matematiku, základ. Ten druhý studoval IT, tehdy se to jmenovalo teoretická kybernetika. A člověk si říkal, že by to vlastně mohl být on. Na druhou stranu mi to moc nedávalo smysl, protože on nebyl ten typ, který by šel na demonstraci. Takže člověk vlastně nevěděl. Nicméně si myslím, že jsem to tehdy nějak neřešil. Protože to, že tisíc příbuzných a známých zděšeně volalo, jestli jsem naživu a co se děje, to mě dost emočně zaměstnalo na to, abych řešil nějaké politické souvislosti. Prostě tady byl velký problém. Já už si nepamatuju, kdo všechno se u nás vystřídal. Přišla tam i StB [Státní bezpečnost]. Rodiče se snažili nějak s nimi vyjít, něco říct a něco neříct. A teď v tom ještě byl ten strach, o kterém jsem mluvil. Mně se to velice slévá. Každopádně někdy o půlnoci telefonáty přestaly. Já jsem zkoušel spát, moc to nešlo.“
Matematik a hudebník Martin Šmíd se narodil 2. března 1970 v Praze. Jeho otec Milan Šmíd pracoval jako televizní redaktor, matka Jana Šmídová byla technickou redaktorkou v Mladé frontě a později pracovala ve Svobodném slově. Od narození trpěl zrakovou vadou, achromatopsií, kvůli níž se on i jeho mladší bratr Michal vzdělávali ve specializované základní škole pro slabozraké v Koperníkově ulici na pražských Vinohradech. Posléze navštěvoval gymnázium pro zrakově postiženou mládež v Michli. Zajímal se o folkovou hudbu, v době dospívání koncem 80. let začal poslouchat rozhlasové stanice Svobodná Evropa a Hlas Ameriky, sledoval i sovětské zpravodajství, protože sovětská televize v době přestavby informovala otevřeněji než československá. V roce 1988 začal studovat pravděpodobnost na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy (MFF UK). 17. listopadu 1989 se zúčastnil demonstrace na Národní třídě. Následující den do zahraničních médií pronikla fáma, že během policejního zásahu na Národní třídě zahynul student druhého ročníku MFF UK Martin Šmíd. Pamětník (a spolu s ním i jeden jeho spolužák stejného jména) se ocitl v centru pozornosti, opakovaně musel vypovídat do rozhlasu i televize a dementovat zprávu o své smrti. Snažil se promluvit v médiích o brutalitě policejního zásahu, ale Československá televize jeho výpověď manipulativně sestříhala. V 90. letech Martin Šmíd dokončil studium a pracoval jako programátor. Později se na MFF UK vrátil jako postgraduální student a od roku 2002 pracuje v Ústavu teorie informace a automatizace Akademie věd ČR. V době pandemie covidu se podílel na vytvoření matematického modelu šíření viru, v roce 2024 pracoval na projektu zkoumajícím šíření dezinformací. Martin Šmíd je ženatý a má tři děti. Od roku 1997 účinkuje v hudební skupině Klec, která hraje skladby inspirované židovskou hudbou klezmer. Roku 2023 debutoval jako spisovatel, vyšel mu román „Po ovoci poznáte je“, který on sám označuje za spirituální detektivku.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!