Dimitrij Smetana

„Jeden parašutista mi vyprávěl, jak byl na Slovensku zraněn a nutně potřeboval ošetření a úkryt. Šel tedy do jednoho domu, ale odtamtud ho vyhnali, protože nechtěli riskovat, že ho tam Němci najdou a všechny postřílí. Byla tam ale jedna cikánka a ta mu dala šaty po svém manželovi, naložila ho (bylo to v zimě) na sáně a odvezla do německé nemocnice. Tam řekla, že je to její manžel a že ho zranili partyzáni. On blonďák, ona černá… No a oni ho ošetřili. Fronta postupovala, Němci museli balit nemocnici, jeho tam nechali, takže přežil.“

„Já jsem byl z chudé rodiny, táta nebyl bohatý. Měli jsme jen menší hospodářství. Pracovali jsme v lese, na poli… prostě kde se dalo. Za první republiky se zaměstnání shánělo velmi těžko. Do školy jsem nechodil, protože měšťanka byla patnáct kilometrů. Kdo měl peníze, mohl tam chodit, ale kdo peníze neměl, ten měl smůlu. Já jsem si měšťanku dodělal až po ukončení druhé světové války, kdy jsem si dodělal měšťanku v Liberci. A potom jsem dělal vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Musel jsem si dodělat školu, abych se vyrovnal těm ostatním a mohl zůstat v armádě.“

„Byli chlapi, co byli hodně zapálení. Měl jsem kamaráda Gajdoše, byl průzkumník. Přišel o jedno oko, tak šel do nemocnice. Tam ho dali dohromady a on chtěl hned za každou cenu zpátky k jednotce. Generál Svoboda ho nechtěl pustit, ale on mu řekl: ,Mám dvě nohy, dvě ruce, a dokud chodím, budu plnit své úkoly.‘ – A šel zpátky na frontu. Tak takoví tam také byli lidé.“

„Když vojáci někde ,zakulhali‘, tak se dostali k trestné rotě. Tady si museli nějakou dobu odpykat. Obyčejně měsíc nebo dva. A pochopitelně dostávali ty nejhorší úkoly. Vzpomínám si na jednoho velitele trestné jednotky. Když mu nastoupili trestanci, tak jim pustil vždycky palbu pod nohy. Jakmile se někdo hnul, už na něj křičel: ,Z tebe nic nebude!‘ Často byli posíláni pro tzv. jazyky.“