Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dimitrij Smetana (* 1920)

• narozen 22. 10. 1920 v obci Negrovec (Nehrovec) na Zakarpatské Ukrajině

• pomáhal rodičům na malém hospodářství, z finančních důvodů nechodil před válkou do školy

• za maďarské okupace povolán do vojenské služby k pohraničníkům

• v letech 1943–1944 v pracovním táboře u Budapešti, kopali zákopy v -40 °C

• asi měsíc a půl ležel v nemocnici s těžkým nachlazením

• v říjnu 1944 narukoval do jednotek československé zahraniční armády, bojoval u Dukly a na Slovensku

• po válce se rozhodl zůstat v Československu

• zůstal v armádě, dodělal si základní vzdělání a pak byl poslán na vojenskou akademii v Hranicích na Moravě

• v armádě zůstal 27 let

Dimitrij Smetana se narodil 22. října 1920 v obci Nehrovec na Zakarpatské Ukrajině. Rodiče měli drobné hospodářství, neměli ale dostatek finančních prostředků, aby svého syna nechali studovat: „Měšťanka byla od nás vzdálená 15 km a šel do ní jen ten, kdo měl peníze. Po válce jsem sloužil v Liberci a vlastně až tam jsem si školu dodělal a pak mě poslali do vojenské akademie v Hranicích na Moravě. Musel jsem studovat, abych se vyrovnal těm ostatním a mohl zůstat v armádě.“

Sehnat zaměstnání nebylo nijak snadné: „Já jsem byl z chudé rodiny, táta nebyl bohatý. Měli jsme jen menší hospodářství. Pracovali jsme v lese, na poli… prostě kde se dalo. Za první republiky se zaměstnání shánělo velmi těžko. Dokonce jsme jezdili za prací na Slovensko.“

Pak přišla maďarská okupace, která mladému Dimitrijovi znemožnila jakkoliv studovat. Byl nucen pomáhat v zemědělství. „Jezdili jsme například pracovat do lesa i na Slovensko. Prostě kde se dalo, kde byla nějaká práce,“ vzpomíná Smetana. Maďarští okupanti ho povolali do vojenské služby k pohraničníkům. „Neměl jsem žádnou chuť sloužit v maďarské armádě, ale nešlo to jinak. Snažil jsem se co nejméně zapojovat. Rok jsem proflákal tak všelijak, a tak když viděli, že jim nejsem nijak užitečný, tak mě dali do pracovního lágru. Poslali nás do Budapešti a odtud rovnou na frontu – kopat zákopy. Strávil jsem tam zimu 1943–1944, bylo minus čtyřicet stupňů Celsia, tak si dokážete představit, jak to tam vypadalo. Onemocněl jsem z toho a asi měsíc jsem se léčil. Domů jsem se dostal až díky postupující frontě.“ V pracovním táboře, který byl určen pro nespolehlivé vojáky, bylo velké množství Čechů, Slováků a Ukrajinců. Někdy se jednalo o rodinné příslušníky těch, kteří utekli přes hranice do Svobodovy armády. 

V říjnu roku 1944 Dimitrij Smetana narukoval do jednotek československé zahraniční armády. Jeho motivací k boji byla obnova republiky: „Chtěli jsme osvobodit republiku za každou cenu.“ Před boji na Dukle prodělal pouze krátký výcvik: „Nebyl čas na nějaké dlouhé cvičení, na frontě byla potřeba každá síla. Byl jsem u děla, musel jsem umět všechno, kdyby někdo z obsluhy padl, abych ho mohl hned zastoupit. Učili jsme se prakticky v zákopech. Sloužil jsem u ,76‘, byli jsme asi půl kilometru od německého zákopu. Buď jsme střelbou podporovali pěchotu, nebo jsme byli nasazeni proti tankům. Několikrát šla německá hlídka těsně kolem nás. Byli jsme ale dobře zamaskovaní a nevšimli si nás. Každý z nás musel počítat s nebezpečím, že padne do zajetí. Pro tento případ jsem měl v pohotovosti granát, kdyby už nic jiného nezbývalo. Ze zajetí se vracelo jen málo živých. Měl jsem ale štěstí. Stalo se, že nám i rozbili dělo, ale mně se nic nestalo. Byl jsem raněn do čela střepinou od minometu, ale nic vážného, zavázali mi to a šlo se dál. Nejhorší bylo bombardování, to člověk nikdy nevěděl, kde co je, a když to přešlo, tak byl rád, že je rád.“

U Dukly bylo nejtěžší vyrovnat se se složitým terénem. Navíc Němci měli výhodu, protože měli předem obsazeny lepší pozice. Podle pana Dimitrije bylo jen dílem náhody, kdo přežil a kdo na frontě padl. „Na Dukle padlo hodně mých kamarádů.“ Na své velitele vzpomíná pan Smetana velmi rád. „Chovali se k nám velmi slušně. Ale když někdo nesplnil rozkaz, tak to bylo špatný. Jednou jsem viděl něčí popravu, myslím, že to byl zběh. Ale to se nedalo nic dělat – byla válka, tak se s nikým prostě nemazlili. Mezi veliteli byl poměrně velký počet Židů.“

Pan Smetana vypráví o statečném kamarádovi: „Měl jsem kamaráda Gajdoše, byl průzkumník. Přišel o jedno oko, tak šel do nemocnice. Tam ho dali dohromady a on chtěl hned za každou cenu zpátky k jednotce. Generál Svoboda ho nechtěl pustit, ale on mu řekl: ,Mám dvě nohy, dvě ruce, a dokud chodím, budu plnit své úkoly.‘ – A šel zpátky na frontu. Tak takoví tam také byli lidé.“ 

Dimitrij o nepřátelích říká: „Němci byli velmi disciplinovaní. Řekl bych, že až moc. Vždy plnili všechno na sto procent. Někdy jim to i uškodilo.“ Jednou se setkal také s německým zajatcem od Stalingradu, bývalým členem SS. „Ptal jsem se ho, proč šel k SS. A on na to: ,A co jsem měl dělat? On se nás nikdo neptal. Měli jsme to nařízeno, tak jsme museli nastoupit.‘ “ 

Vzpomíná na příběh z války: „Jeden parašutista mi vyprávěl, jak byl na Slovensku zraněn a nutně potřeboval ošetření a úkryt. Šel tedy do jednoho domu, ale odtamtud ho vyhnali, protože nechtěli riskovat, že ho tam Němci najdou a všechny postřílí. Byla tam ale jedna cikánka a ta mu dala šaty po svém manželovi, naložila ho (bylo to v zimě) na sáně a odvezla do německé nemocnice. Tam řekla, že je to její manžel a že ho zranili partyzáni. On blonďák, ona černá… No a oni ho ošetřili. Fronta postupovala, Němci museli balit nemocnici, jeho tam nechali, takže přežil.“

Na zábavu na frontě moc času nebylo. Vojáci neměli prakticky žádné osobní volno. Jednotka si navíc musela i sama připravovat jídlo nebo čistit šaty. V armádě byly i dívky, ale příliš času na nějaké vztahy nebylo.

Informace získávali vojáci od zpravodajských služeb: „Informace byly ale kolikrát dost zkreslený.“ Nejhorší zážitky měl pan Dimitrij spojené s bombardováním. 

Pan Dimitrij popisuje, jak se zacházelo s vojáky, kteří se provinili nějakým přestupkem: „Když vojáci někde ,zakulhali‘, tak se dostali k trestné rotě. Tady si museli nějakou dobu odpykat. Obyčejně měsíc nebo dva. A pochopitelně dostávali ty nejhorší úkoly. Vzpomínám si na jednoho velitele trestné jednotky. Když mu nastoupili trestanci, tak jim pustil vždycky palbu pod nohy. Jakmile se někdo hnul, už na něj křičel: ,Z tebe nic nebude!‘ Často byli posíláni pro tzv. jazyky.“

Na konci války došla jednotka do Boskovic. „V Boskovicích jsme se dozvěděli, že se Němci vzdávají. Odpalovali jsme rakety, dokud jsme nějaké měli. Lidé nás vítali. Bylo to velmi radostné!“

Po válce se pan Dimitrij rozhodl zůstat v Československu. Nakonec zůstal věrný i armádě: „Po válce si mě zavolal velitel útvaru a zeptal se, jestli chci zůstat v armádě, že mají nedostatek vojáků z povolání. Souhlasil jsem a zůstal jsem vlastně až do penze. Dvacet sedm let. Oženil jsem se a žil jsem celkem spokojeně.“ Patřil do Českého svazu bojovníků za svobodu, jedenáct let pracoval i jako předseda svazu. Po roce 1948 neměl žádné problémy s režimem. Podle jeho názoru ani jiní nemuseli mít jakékoliv problémy: „Nemyslím si, že by bojovníci ze Západu byli nějak ,odstrčení‘. To víte, když se někdo staví na zadní, tak to je pak těžký…“