„Takže jsme došli k takové horce a viděli jsme dva kopce a tam partyzáni zalehli a tam taky. A pod tím takový kotel a do toho se sunula kolona Němců. A až se dostali úplně dole, do hloubky, tak teď začala palba. My jsme se zapojili taky do té palby a já jsem si počínal... he... tak podivně, poněvadž... já jsem vůbec nevěděl, že už partyzáni jsou pryč. Postříleli, až to hořelo, a najednou byli pryč. A já tam seděl pořád a střílel! A najednou se objevily dva obrněné vozy, lehké obrněné vozy, přijížděly tam. A já jsem viděl, co je tak teď během. Teď jsem utíkal a cestou se mně uvolnil granát, a jak jsem přeskakoval takový potok, tak ten granát spadl do vody. No a já skočil do vody a lovil granát, až jsem ho vylovil. Tak za chvilečku tam přiharcovali z luninského oddílu dva rozvědčíci a říkali: ‚Co jste to tam v té vodě hledal? My jsme se tady dohadovali a nemohli jsme na to přijít.‘ Já říkám: ‚Granát mně spadl.‘ A teď jsem jako vykládal, že velitel říkal, že zbraň a patrony, to je to nejcennější, co máme. Poněvadž to je víc než život.“
„Já jsem byl ubytovaný u Tomčišáka a to byl takový zupák, starý voják, který měl na starosti pohonné hmoty. Ale on nebyl moc gramotný na tyto věci, takže písemnosti a to všechno jsem dělal já. A tam jsme měli lůžka nad sebou a naneštěstí ten den se dohodli, že budou hrát karty. A najednou se tam sebrala parta a hráli karty. Já jsem byl navlíknutý, všecko na sobě, potil jsem se, dekou zakrytý a čekal jsem pořád, kdy se rozejdou. A ono se nic nedělo. Že potom už jsem byl s nervy hotový a říkám si, co když by oni náhodou odešli, tak já se dostanu do velmi prekérní situace. A tak jsem prostě normálně řekl: ‚Podívejte se chlapci, já teď v tomto momentě odcházím k partyzánům. Kdo se proti mně postaví, každého zlikviduju, každého.‘ Jsem měl granátů navěšených, dvě pistole jsem měl, pušku, a oni se báli, že se dostanou do nepříjemností. Tak jsem říkal, že o ničem nevěděli… A prostě se rozešli a šli… Takže v tom případě já jsem se dostal tak celkem pěkně tam…“
„Pak bych vám mohl říct jednu takovou malou příhodu, která mě velice dojala. Požádal mě Mečík s manželkou, jestli bych jim nedovezl jejich dcerušku Soničku, asi pětiletou holčičku, z německého rajonu partyzánů. Tak jsem svolil a jel jsem s koníčkem na sáňkách a to jsem tenkrát měl německou uniformu, abych nebyl nápadný. A dojel jsem tam, oni věděli, o co jde, tak jsem naložil Soničku a Sonička mi štěbetala celou cestu a zpívala a strýčku a strýčku… A najednou říká: ‚Strýčku! Tam je studna! Já chci vodu.‘ Tak říkám: ‚Já ti donesu, Soničko.‘ A tak jsem zajel k té studni, tam byl hrnek u toho táhla, takový dřevěný džber. Tak jsem nabral vody, dal jsem jí napít a sedl na koníčka a jeli jsme. A ona mi zpívala jednu písničku, ruskou, jako dneska si ji pamatuju. (Zpívá) A ještě mám potom partyzánskou hymnu. (Zpívá.)“
„Němci byli hrozně krutí. Kdybyste viděla, v každém keřu okolo bažin leželi povraždění civilní obyvatelé. Ženy, děti, i ty nejmenší děti, kojenci, všechno povraždili. Teď když to bylo na Ukrajině, tak tam z nich měli takový až strach, oni vždycky říkali: ‚Přišel pán, my mu povídáme, pane, neber nám, máme málo. Zajdi do kolchozu, tam je všechno, brambory, melouny, všechno. Ale pán ničemu nerozumí, jenom bere a bere.‘ My jsme třeba Němce chytli v kurníkách, hlavu v kurníku, vajíčka... Člověk už měl jedinou slepičku a vajíčko pro děcka, a oni všecko pobrali, všecko ukradli. Neměli srdce. Mimo to 17 Němců bylo na Poliku s námi jako partyzáni. Ale když došlo na to, že nebylo co jíst, tak jednoduše utekli zase zpátky k soukmenovcům.“
„Chlapci, co spali u těch lidí, co zradili..., tak ten sedlák s tou selkou utekli. Ale naše hlídky tam zůstaly dál a pozorovaly a za pět dní ten sedlák po polu se tam klátil a do toho svého domu. Došel na dvůr, kolem toho dvorku byl z malých smrčků plot, ale ty součky byly tak uříznuté, aby byly takhle dlouhé všude. A ten oknem vešel do domu a něco tam hledal a potom vyšel a byl k nim otočený zády. A oni říkají: ‚Ruce vzhůru!‘ A ten nic, hnal se směrem k tomu plotu. A oni ho střelili do zad a jemu vyhřezly střeva. Na ty součky. A on tam řval: ‚Dobijte mě! Proboha, dobijte mě!‘ Ale oni říkali: ‚Jako pes jsi žil, jako pes odejdeš.‘ Já jsem tam potom asi za týden přijel. Jel jsem tím směrem, tak jsem se tam zastavil. A tam jeho kostra byla perfektně... skelet takový... vlci! Vlci nám roztrhali spoustu kamarádů. Takových šedesát, sedmdesát vlků, to si nedovedete představit, když je někde šest sedm lidí. Já jsem to ‚štěstí‘ neměl, ale chlapci byli roztrhaní z našeho oddílu.“
Otec Bohuslava Směšného byl za Rakouska-Uherska vojákem, sloužil v armádě 14 let. Po vzniku samostatného Československa odešel jako živnostník na Slovensko. Poznal zde svoji budoucí ženu, oženil se a 21. února 1921 se v obci Kňažia (okr. Dolný Kubín) narodil jejich syn Bohuslav, jako jeden z několika sourozenců.
Bohuslav Směšný vyrůstal na Slovensku a v roce 1942 musel narukovat do fašistické slovenské armády. Byl zařazen do pluku útočné vozby, prodělal pěší výcvik a získal řidičský průkaz v několika kategoriích. Jako Čech v armádě pociťoval diskriminaci. Na podzim roku 1942 se vydala jeho jednotka k východní frontě, kde měla pomáhat v bojových akcích německé armádě. Putovala přes Polsko do Minsku. Už během cesty pojal úmysl opustit armádu, ale pokusy o útěk se nezdařily. V Minsku navázal kontakt s rodinou ředitelky 26. minské střední školy, která měla vazby na odboj. Zprostředkovala kontakt se spojkou, která ho v září 1943 uvedla k veliteli partyzánského oddílu Tětěrevovi ve Vozkrišenu. Partyzánský oddíl, ve kterém Směšný působil, operoval na běloruském území okupovaném německou armádou v oblasti Vozkrišena, Poliku a řeky Bereziny s hlubokými močály, lesy a jezery. Spolupracoval s Rudou armádou. Po osvobození Běloruska v létě 1944 požádal o převelení k československým jednotkám do Sadagury, ale byl vyslán jako tlumočník s Rudou armádou na vojenskou komandanturu do Brna. Zde prožil konec války. Po válce vstoupil do KSČ. Od roku 1952 žije v Miroslavi. Byl členem Svazu protifašistických bojovníků, ale později vyloučen. Působil jako předseda znojemské jednoty Československé obce legionářské. Bohuslav Směšný zemřel 24. března 2016.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
