Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

kapitán v. v. Bohuslav Směšný (* 1921  †︎ 2016)

• česká rodina na Slovensku

• slovenská armáda

• zběh k ruským partyzánům

• osvobozování Běloruska

• zemřel 24. března 2016

Bohuslav Směšný se narodil na Slovensku, v rodině českého živnostníka. V roce 1942 musel narukovat do slovenské armády, se kterou se dostal do Běloruska. Dezertoval k partyzánům a bojoval u nich až do léta 1944. Pak působil jako tlumočník pro Rudou armádu na velitelství Brno-sever.

Doma

„Tatínek byl čtrnáct let na vojně, před první světovou válkou, během ní i po ní. Po válce usoudil, že každá práce je nové republice potřebná, a zařídil si živnost na Slovensku, kde se také oženil. Doma jsme hodně četli historickou četbu: Jiráska, Sienkiewicze, italské autory. Tatínek pracoval a my děti jsme se každou půlhodinu střídaly v předčítání.“

Ve slovenské armádě

„V roce 1942 jsem musel narukovat do slovenské armády. Prodělal jsem pěší výcvik a obdržel jsem všechny kategorie řidičského průkazu. Už od vstupu do armády se mnou šel špatný posudek kvůli tomu, že jsem Čech. Pociťoval jsem to v chování kamarádů i nadřízených – samé služby, žádná dovolená. Na podzim téhož roku odjížděl náš transport do Ruska. V Prešově jsme vyfasovali válečnou výzbroj a výstroj a asi za čtyři dny jsme překročili hranice. V Chelmu stál náš vlak pět hodin na nádraží. Dal jsem se tam do řeči s polským poručíkem, který dělal kolejového mistra, a ten mi řekl, ať se podívám za keře, které tvořily větrolam podél kolejí, a pak že mi bude vyprávět. Za keři bylo pohřebiště. Jezdily tam platoňáky plně naložené mrtvolami, vysypávaly je a zasypávaly vápnem. Říkal, že katastrofální byl rok 1941, kdy Němcům došly zdroje, povysvlékali lidi v lágrech, sami se oblékli a je nechali pomrznout. Tenkrát jsem přísahal, že přejdu k partyzánům, a moje dřívější rozhodnutí bojovat na opačné straně fronty se tím jen umocnilo.“

První pokus o útěk

„V kasárnách v Ovruči, kde jsme byli ubytováni, jsme se domluvili s vojínem Andrejem Švikruhou na útěku. Chtěli jsme ujet s avií velitele divize, plukovníka Pilfouska. Byl to překrásný vůz, jen se nadnášel, a na co jemu by byl? Ale ráno jsme přišli na stanoviště a stála tam jen malá Praga Picollo. Usadili jsme se do ní a vyjeli jsme. Asi po pěti, šesti kilometrech nám najednou uletělo kolo i s poloosou. Viděli jsme jen, jak se kutálí lánem pšenice pryč. Místo abychom utekli po vlastních do lesa a zkusili štěstí, snažili jsme se kolo spravit. Poloosu jsme nahradili haluzí, kolo přivázali řetězy a kodrcali jsme se dál. Zpozorovala nás německá žandarmerie a chtěla po nás jízdní průkaz a cestovní příkaz. Když jsme je neměli, zmlátili nás, zavedli na jejich velitelství, odtud na štábní autokolonu a každý den nás vyšetřovali. Tak dlouho jsme tvrdili, že jsme jeli do vesnice koupit vodku, až nás nechali. Odebrali nám vozy a mě přeřadili do výdejny pohonných hmot jako technického účetního.“

Druhý pokus o útěk

„Asi po šesti týdnech vezla naše vozatajská a pěší jednotka pohonné hmoty do vesnic Kalinkoviči a Chojnik. Když jsme jeli hlubokým lesem, vybuchla najednou před vlakem bomba. Vyletěl jen vůz naložený pískem, který jezdil preventivně před lokomotivou. Po výbuchu jsem honem popadl zbraň a utíkal do lesa. Udělali jsme skoro tři sta metrů. Jenže z posledního vagónu se vynořili Němci, nevěřili totiž už ani Slovákům, začali střílet, křičet: ‚Zurück! Zurück!‘ a zahnali nás zpátky. Náš úmysl utéci naštěstí nemohli dokázat.“

Potřetí a naposled

„Z Ovruče jsme byli přesunuti do Minska. S vojínem Jaroslavem Fontánym jsme se tam seznámili s ředitelkou 26. minské střední školy Naděždou Gregorovnou Davidovičovou a její dcerou Tamarou. Jednou k večeru, když sely proso, jsme jim nabídli pomoc a po chvíli jsme začali nadávat na Němce. Nejprve nás měly za provokatéry, ale brzy se vše vyjasnilo. Později nám Naděžda dokonce prala prádlo a vždycky, když mi bylo příliš smutno, utěšovala mě jako vlastní matka. Její muž byl velký slovanofil, všude mě uváděl jako synka matky Slávy. Naděžda byla v podzemním hnutí a zkontaktovala mě se dvěma mládenci, kteří mě spojili s oddílem. Napotřetí se útěk konečně podařil, i když i tentokrát jsem měl namále.“

„Zrovna v den, kdy jsem chtěl odejít, se u mého nadřízeného Tomčišáka, kde jsem byl ubytovaný, sešla parta kamarádů na karty.“

„A tam jsme měli lůžka nad sebou a naneštěstí ten den se dohodli, že budou hrát karty. A najednou se tam sebrala parta a hráli karty. Já jsem byl navlíknutý, všecko na sobě, potil jsem se, dekou zakrytý a čekal jsem pořád, kdy se rozejdou. A ono se nic nedělo. Že potom už jsem byl s nervy hotový... A tak jsem prostě normálně řekl: ‚Podívejte se chlapci, já teď v tomto momentě odcházím k partyzánům. Kdo se proti mně postaví, každého zlikviduju, každého.‘ Jsem měl granátů navěšených, dvě pistole jsem měl, pušku, a oni se báli, že se dostanou do nepříjemností. Tak jsem říkal, že o ničem nevěděli… A prostě se rozešli a šli…“

Vstupní test vodkou

„Když jsem přišel do oddílu, donesli vodku, nalili plnou plechovku od frankfurtských párků a s přípitkem ‚Buděm živi, zdoróvi!‘ mi ji nabídli. Já jsem se bránil: ‚Jenže... když já... u nás se nikdy nepilo.‘ Velitel na to: ‚Kdo něpijeť do dna, něželajeť dobra!‘ ‚Já že nepřeju dobro?!‘ pomyslel jsem si. A tak jsem to musel vypít. Vodka mi tekla po bradě, za košili, kalhotami ven, ale stejně jsem se skácel.“

V oddíle ve Vozkrišenu

„Asi po deseti dnech u partyzánů jsem došel za velitelem a říkám mu, že jsem nepřišel škrábat brambory na kuchyň, ale bojovat. A tak jsem dostal první úkol – přivést dva silné koně, štajeráky, kteří by uvezli deset i více partyzánů.“

„Pak se dvě skupiny vypravily do bojové akce, střílelo se na Němce postupující kotlinou. My jsme se zapojili taky do té palby a já jsem si počínal... he... tak podivně, poněvadž... já jsem vůbec nevěděl, že už partyzáni jsou pryč. Postříleli, až to hořelo, a najednou byli pryč. A já tam seděl pořád a střílel! A najednou se objevily dva lehké obrněné vozy, přijížděly tam. A já jsem viděl, co je tak teď během. Teď jsem utíkal a cestou se mně uvolnil granát, a jak jsem přeskakoval takový potok, tak ten granát spadl do vody. No a já skočil do vody a lovil granát, až jsem ho vylovil. Tak za chvilečku tam přiharcovali z luninského oddílu dva rozvědčíci a říkali: ‚Co jste to tam v té vodě hledal? My jsme se tady dohadovali a nemohli jsme na to přijít.‘ Já říkám: ‚Granát mně spadl.‘ A teď jsem jako vykládal, že velitel říkal, že zbraň a patrony, to je to nejcennější, co máme. Poněvadž to je víc než život.“

„Jejich velitel Napoleon Baranowski mě přemluvil, abych si s ním vyměnil pušku, moji armádní za jeho SVT s diskem. Jenže když po nás začali pálit, jeho zbraň vypověděla. Utíkali jsme a dostali jsme se k přístřešku, u něhož byli přivázáni dva koně. Jako by na nás čekali. Neměli však uzdy, a tak nás vezli, kudy chtěli. Odevzdal jsem je v oddíle, později nás vozili do mnoha bojů, byli používáni na nejtěžší práci. Díky nim jsme nakonec vyhodili vlak Smolensk–Moskva. Jiskry od nich jen sršely.“

„Po příjezdu jsem spal jako zabitý. Jenže v noci bylo vypáleno Vozkrišeno. Kdyby mě partyzánka Lenka nevytáhla za nohu z hořícího srubu, uhořel bych.“

„Když jsem obstál a přivedl koně, mohl jsem už vést grupu a od té doby jsem skládal účty pouze veliteli. Dynamit jsem získával od kamaráda Františka Horáka ve Stájkách, který byl velitelem oddílu Spartak. Daroval jsem mu za dynamit biřmovní hodinky. Velikost grupy se měnila podle potřeby – čtyři, osm, dvanáct členů, záviselo to na druhu akce.“

„Roty a stráže se měnily na střídačku ve velkém dřevěném srubu jednoho sedláka. Ve dvou místnostech spalo přes sto lidí. Abychom se vyspali, odešel jsem po příjezdu do vesnice s dalšími čtyřmi kousek dál na samotu. Selka nám uvařila brambory, nastlala seno, a když jsme pojedli, pomysleli jsme si, jak by bylo výborné sundat si zase po několika měsících boty. Sundali jsme si tedy boty i onučky. Kolem půlnoci nás najednou selka budí: ‚Němci střílejí ze všech stran.‘ Ani nevím jak jsme se dostali malým kuchyňským okénkem ven. Nestihl jsem si nandat onučky, při útěku jsem ztratil jednu botu a musel jsem běžet ve sněhu naboso.“

„To všechno proto, že sedlák a selky z domu, kde spali naši, zradili. Zašli do německého garnisonu a udali, že u nich v domě přespává asi stovka partyzánů a že mají zrovna nedostatek patronů. Němci však nevěděli, že má nastat změna rot. Naši po chvíli boje obsadili všechny ústupové cesty a nakonec jsme je až na jednoho všechny postříleli. Sedlák se selkou utekli. Naše hlídky zůstaly v domě na pozorování.“

„Za pět dní ten sedlák po polu se tam klátil a do toho svého domu. Došel na dvůr, kolem toho dvorku byl z malých smrčků plot, ale ty součky byly tak uříznuté, aby byly takhle dlouhé všude. A ten oknem vešel do domu a něco tam hledal a potom vyšel a byl k nim otočený zády. A oni říkají: ‚Ruce vzhůru!‘ A ten nic, hnal se směrem k tomu plotu. A oni ho střelili do zad a jemu vyhřezly střeva. Na ty součky. A on tam řval: ‚Dobijte mě! Proboha, dobijte mě!‘ Ale oni říkali: ‚Jako pes jsi žil, jako pes odejdeš.‘ Já jsem tam potom asi za týden přijel. Jel jsem tím směrem, tak jsem se tam zastavil. A tam jeho kostra byla perfektně... skelet takový... vlci! Vlci nám roztrhali spoustu kamarádů. Takových šedesát, sedmdesát vlků, to si nedovedete představit, když je někde šest sedm lidí. Já jsem to ‚štěstí‘ neměl, ale chlapci byli roztrhaní z našeho oddílu.“

Bohuslavu Směšnému šlo o život mnohokrát, smrt byla za jeho pobytu u partyzánů na denním pořádku. Jedna z událostí, kdy se ocitl až na pokraji smrti, se mu však vryla do paměti obzvlášť silně:

„Na Nový rok vystoupil každý člen partyzánského oddílu se svým slibem do budoucna. Já jsem navrhl, že bychom mohli vyhodit do vzduchu transport směřující z Německa do Ruska. Dostal jsem schválení i veškerou potřebnou techniku. K obvyklé grupě přidali ještě komisaře Holuba, považovali akci za důležitou. Vezli nás moji koníčci. Za čtyři dny jsme dojeli na místo. Jako první měli zkusit štěstí Gruzínec Zurabov a Armén Petrusyan. Vydali se rozvědkou, ale za chvíli se vrátili kvůli velkému množství Němců, hlídajících okolo kolejí. S nepořízenou se vrátili i další dva. Můj kamarád Boris mi pošeptal: ‚Slávo, ten komu se to podaří, to musíme být my dva.‘ Prošli jsme místa, která prošli i ti před námi, a došli jsme až k větrolamu, který se táhl pod náspem dráhy. Němci navíc pod násep sypali suché březové listí a klestí, aby případné záškodníky prozradil šramot. Každou chvíli procházela německá hlídka, šance vyhodit vlak byla mizivá. Jediná možná chvíle k položení miny byla těsně před projetím vlaku, kdy budou oba hlídkující vojáci zahleděni do dálky. Ta chvíle právě přišla.“

„Lehl jsem si pod násep, Boris šlápl na mě, zalehl do kolejí, vytáhl z pušky vytěrák, na kterém už měl přivázaný provázek a úderník, zasunul jej… A najednou roztáhl ruce, oči se mu obrátily v sloup a přestal reagovat. Oči měl krvavé, jako by mu puklo srdce. Vtom došlo k výbuchu, který mě odhodil do zasněženého pole. Chvíli jsem byl asi v bezvědomí, nepamatuji se. Vím jen, že jsem měl plíce a ústa plná hořkosti, zalykal jsem se zplodinami z dynamitu. Kolem se ozývalo pískání, křik, střílení, svištěly světlice. Naproti přijel druhý vlak a najednou tam bylo jak za bílého dne. Už jsem neviděl žádné východisko, dva vlaky plné vojáků aby nenašly jednoho člověka? Byl jsem u konce se silami, vůbec jsem už nevěřil, že se z toho dostanu. Neviděl jsem žádné východisko. A tak jsem se pomodlil… A pak jsem to ještě jednou zkusil. Doplazil jsem se až k místu, kde se otáčely naše sáně, ležel tam ještě kousek sena pro koně, ale moji kamarádi zbaběle utekli. Postupoval jsem tedy dál po stopách saní okrajem vozovky až do lesa, kde jsem padl psychickým a fyzickým vyčerpáním. Tam mě později našli. Lili do mě prý tolik vodky, až mě probudili. Přesvědčovali mě, abych na ně v oddíle nic neříkal. Já byl plný hořkosti a hlavně mi bylo líto Borise…“

„Po osvobození Běloruska v roce 1944 dostali Němci povel k odsunu. My jsme se potkali s Uzbeky, kteří nám dali konzervy z UNRRA, ale měli jsme z toho jídla strašné střevní problémy. Byl jsem taky hrozně zavšivený, obočí a vlasy jsem měl úplně rozežrané od vší. Stáhl jsem kožich z jednoho mrtvého a boty, protože moje se mi ve vodě úplně rozpadly. Nohy jsem měl z těch bažin vyhnilé. Ošetřili mě v polní nemocnici a pak jsem odjel do Minska. Na partyzánském štábu v Lošici jsme čekali na shození do Jugoslávie, ale nepohodli se s Titem, pak do Sudet, tam zas byly jiné plány. Chtěl jsem do Rudé armády, na frontu, ale rozhodli, že budu nasazen jako tlumočník. Občas jsem se s nimi dostal do boje, v Brně jsem třeba vyřadil Němcům polní telefon, a pak jsem byl na velitelství armády v Brně. Když jsem se po válce potkal s otcem, tak mě nepoznal...“