Mgr. Ladislav Smejkal

„Rodiče měli především strach, abych se nenechal naverbovat, protože to bylo pro ně velice ponižující. V celé naší široké rodině byl jenom jeden hrozně vzdálený strýc, který byl členem komunistické strany a kterému si říkalo strýček červený, a já už si tím pádem nepamatuju na jeho jméno, protože to byla přezdívka, že jo. A tohohle toho se velice jako obávali, abych tohle to neudělal, a proto jsem se musel tak bránit, ale hlavně kvůli sobě, a ne jenom kvůli rodičům.“

„Tak pochopitelně stalo se, že jsem musel přednášet pro důchodce, členy Ústředního výboru KSČ, kteří byli na rekreaci v Doksech. To vzbudilo takovou paniku tady na okrese, že dokonce se mnou poslali dva dohlížeče, abych náhodou při vyprávění těch příběhů a pověstí neřekl slovo Pán Bůh nebo Panna Maria. Já jsem si říkal: ,Když to tam patří, tak to tam bude.‘ Tak jsem to tam řekl a oni byli místo toho, aby se na mě dívali svrchu, tak byli dojatý, že někdo přišel opravdu z lidu. A bylo to takové, řekl bych, zadostiučinění svým způsobem, protože já když jsem se potom vrátil, tak jsem byl ještě přezkušován určitým způsobem. Já jsem argumentoval tím, že i důchodci z Ústředního výboru KSČ, tedy to byli zaměstnanci, to nebyli funkcionáři, že byli spokojení, no tak co. A jinak jako třeba jsem byl několikrát předvoláván, zvláště tedy před ty zdejší papaláše, že jsem nedostatečně důrazně hovořil o říjnové revoluci. Já jsem říkal: ,Mně se to tam nehodilo, tak jsem to neřekl.‘“