„Až když byl publikován ten článek Samozvanci a ztroskotanci, tak jsem si ilegálně opatřil text Charty 77, nehledě k tomu, že byl odvysílán také na Hlase Ameriky, který jsem tenkrát pravidelně poslouchal. Rozhodl jsem se Chartu podepsat. Učinil jsem tak v červnu 1977 a ta moje motivace byla taková, že oni vlastně se zastávají i mne, který byl vyhozen ze zaměstnání z náboženských důvodů a který je perzekvován tím, že nemůže vykonávat své povolání, pro které má hřivnu. To byl důvod, proč jsem Chartu podepsal. Učinil jsem tak prostřednictvím evangelického faráře Jana Šimsy, který žil v Brně bez státního souhlasu, ale měl úzké kontakty s Prahou, takže ten tam můj podpis doručil.“
„Také jsem začal spolupracovat s mými velmi dobrými přáteli, byť tedy o generaci staršími, jako byl doktor Mečislav Razik, bratr mnou zmíněného pátera Václava Razika, také vězeň z padesátých let, a potom doktor Radovan Perka, který byl můj kolega z fakulty, i když končil dříve než já, jsme začali vydávat katolický samizdat. To bylo ještě dávno před Chartou 77, kdy jsme různé publikace ve strojopise vydávali. Využívali jsme našich kontaktů v Polsku, protože díky doktoru Razikovi také já jsem navázal kontakt s Kluby katolické inteligence v Polsku, kde byly poměry, co se týká náboženství, podstatně volnější než u nás a kde také vycházela kvanta katolické literatury. My jsme to převáželi domů, a co jsme potřebovali, tak jsme přepisovali. Chodil mně přímo i do domu Tygodnik Powszechny, což bylo nejčtenější katolické periodikum v Polsku. Z toho jsem také překládal to, co bylo zapotřebí, a strojopisem se to potom rozšiřovalo dále. Zvláště bych tady upozornil na aktivity obětavého človíčka, říkám záměrně človíčka, protože on byl malé postavy, ale velký duchem, tedy Josefa Adámka, jenž si zřídil ilegální tiskárnu a tady doslova chrlil ilegální náboženskou literaturu.“
„Chtěli, abychom se vůbec nehýbali, abychom byli shromážděni pouze v jedné místnosti, já i moje manželka a děti, které byly tenkrát malé. To třetí dítě, syn, ještě nebyl ani narozen, narodil se až za čtrnáct dní po této domovní prohlídce. V podstatě jsme se nesměli ani pohnout. Potom, po skončení domovní prohlídky, jsem byl odvezen k výslechu do Bohunic do věznice a nebylo jasné, jestli se vrátím, nebo ne. Strávil jsem tam u výslechu asi pět hodin, kdy se střídali vyšetřovatelé a neustále chtěli vědět, kdo mi dal ten úkol sepsat tady toto dílo, tady tu publikaci, o Janu Pavlu II. a podobně. A co vím o činnosti Josefa Adámka a podobně. Já jsem samozřejmě trval na svém, že tedy nic nevím, a pokud jsem něco přiznal, tak tedy že jsem něco dělal já, že jsem to dělal sám, že mám kontakty s Polskem a podobně.“
Radomír Malý se narodil 4. června 1947 v Brně do úřednické rodiny. Otec neměl vyhovující kádrový profil, a tak musel z úřadu odejít do Valašského Meziříčí, kde Radomír prožil dětství. Velký vliv na něj měl strýc – kněz František Dvořák, vězněný z politických důvodů v uranových dolech. Radomír studoval archivnictví a historii na univerzitě v Brně. Ve vedení Kolegia posluchačů filozofické fakulty prosazoval práva křesťanských studentů, ale jeho snahy zastavila invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Po absolvování našel práci historika v Uměleckohistorickém muzeu v Kroměříži, ale v rámci normalizačních prověrek mu byly vytýkány jeho náboženské aktivity a z odborné pozice musel odejít. Začal se angažovat ve skryté církvi, zejména ve vydávání katolického samizdatu, pro který psal autorské texty a překládal. Když podepsal Chartu 77, zaměřila se na něj Státní bezpečnost (StB). V roce 1979 u něj provedli domovní prohlídku a odvezli ho k výslechu. StB Radomíra klasifikovala jako nepřátelskou osobu I. kategorie nebezpečnosti a dále ho sledovala a často vyslýchala. Přesto Radomír pokračoval ve vydávání samizdatu, spolupracoval s dalšími disidenty a účastnil se řady iniciativ a veřejných manifestací, zejména na podporu náboženské svobody a nespravedlivě stíhaných lidí. V době sametové revoluce působil v Občanském fóru. Po pádu totalitní vlády komunistů pracoval čtyři roky jako novinář a poté začal přednášet církevní dějiny na Teologické fakultě Jihočeské univerzity, kde působil až do odchodu do důchodu v roce 2009.
Radomír Malý na fotografii vlevo jako redaktor Lidové demokracie mluví s místopředsedou vlády národního porozumění Františkem Reichelem.JPG
Radomír Malý na fotografii vlevo jako redaktor Lidové demokracie mluví s místopředsedou vlády národního porozumění Františkem Reichelem.JPG
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
