„Přišel Bašta, přijel z Plzně, chtěl být u toho. My jsme se zrovna oblékali, že se půjdeme podívat. V Bartolomějské byla zaparkovaná vodní děla a takovéhle věci, tak jsme si to šli prohlédnout. Teď se tam srocovali lidi, na Národní třídě už byli lidi. Věděli jsme, kde se to stalo a tak. Spontánně se začal tvořit průvod a šel Národní třídou nahoru na Václavák. V čele byli mladí lidé. Z chodníku opatrně pokukovali starší a nikdo nevěděl. My jsme se z Bartolomějské… z Perštýna připojili a šli jsme v průvodu vzadu. Povídali jsme si, vzadu, říkali jsme: ‚Tohle je konec. Tohle už neustojej.‘ Ale ještě jsme si říkali: ‚Snad se nic nestane. Snad sem zase znovu nevlítnou.‘ I toho jsme se báli. Doufali jsme, že za Gorbačova se to nestane, že už to za téhle situace není možné. Došli jsme do tří čtvrtin Václaváku a dál to nešlo, bylo tam muzeum a socha svatého Václava. Průvod asi nevěděl, co dělat, tak se otočil a šel zpátky a my jsme se dostali úplně dopředu, skoro do první řady. To byl pro mě šíleně silný zážitek, protože jsem si uvědomila, že to zase vzniklo díky studentům a za náma je masa mladých lidí. Tihle kluci, kteří byli zavření jako studentští vůdcové, po dvaceti letech jsou zase v první řadě a ti za námi je vůbec neznají. Vůbec nevědí, kdo to je, kdo to tady za starší pány střední generace jde, v té první řadě. Byl to strašně silný zážitek. Říkala jsem to Honzovi a on mi řekl: ‚To bylo kouzlo nechtěného.‘ Řekla jsem mu: ‚Hochu, třebas to tak neviděl, ale já jsem si to strašně uvědomila.‘ Jak jsou ty dějiny zvláštní, mrchy jedny. Můj muž jednou pronesl: ‚Dostat se do dějin, to nebyl problém, to byla skoro až blbost. Ale jak z nich ven?‘ Ten pocit já nezapomenu. Byla jsem z toho dojatá, úplně jsem se klepala, byla jsem šíleně pyšná, a jak jsem tam šla, tak jsem si říkala, že už jinam nepůjdu, už si nebudu ani dávat žádnýho majzla! Ono pak už ani nebylo potřeba, ale to jsme v tý chvíli nevěděli. Ty vodní děla tam byly, ale oni si netroufli. Já nevim, proč si vlastně netroufli.“
