Slovenské národní povstání

V první polovině roku 1944 se na Slovensku vedly debaty o dalším osudu země po konci války. Všechny zainteresované strany se nakonec shodly na tom, že bude muset být podniknuta nějaká vojenská akce, počítalo se se spoluprácí se Sověty, která by definitivně pohřbila slovensko-německé spojenectví, rehabilitovala Slovensko a Slováky a umožnilo jim postavit se na stranu vítězů. Původně mělo povstání vypuknout až v okamžiku, kdy se Rudá armáda přiblíží ke slovenským hranicím, dvě slovenské divize dislokované ve východoslovenských horských průsmycích měly sovětské armádě uvolnit cestu, aby se mohla spojit se slovenskými povstalci, avšak nečekaný příchod německých armád na Slovensko jeho organizátory zaskočil a povstání muselo být 29. 8. 1944 vyhlášeno předčasně. Centrem povstání byla Banská Bystrica, v jeho čele stála Slovenská národní rada, která vládla ve jménu Československa. Spojení s Rudou armádou se však nezdařilo a povstalci postupně přecházeli do defenzívy. Na sklonku října 1944 padlo povstalecké "hlavní město" Bánská Bystrica a zbytky povstalců se stáhly do hor. Reakcí na povstání byl krutý teror rozpoutaný Němci a Pohotovostními oddíly Hlinkových gard. Ještě celý půlrok až do osvobození se na území Slovenska sváděly tvrdé boje. I přes neúspěch, který utrpělo po vojenské stránce, bylo Slovenské národní povstání jedním z největších protinacististických vystoupení v Evropě. Zúčastnilo se jej 60 000 slovenských vojáků, 18 000 partyzánů a vojáků československé zahraniční armády. Z pohledu politického bylo úspěšnější neboť se Slovensko zařadilo do tábora spojenců.