RNDr. Pavla Erbanová

„Lidi byli, nejenom, že byli zlomený fyzicky, fyzickým násilím – děda například ve vazbě přišel o všechny zuby.“ – „Čili ho tam tloukli?“ – „Čili je tam tloukli strašným způsobem. Tohohle člověka [jednoho ze spoluvězňů] dokonce vím, že tenkrát děda vyslovil podezření, že musel být pod nějakýma práškama, že to byl strašně statečnej člověk, nikoho neudal nikdy, ale že u toho výslechu nebo u toho soudu, že vyslovil všechny možný přiznání. Oni donutili člověka, aby se přiznal, že zavraždil vlastní matku, že ho přinutili k čemukoliv. Děda, to si taky pamatuju, vyprávěl, že mu tam za skleněnejma dveřma ukazovali nějakou paní s velikým břichem a říkali: ,Vaše paní čeká dítě, to vás jako nezajímá? Vy byste měl jít za ní, snažit se. A když se přiznáte, tak my vás pustíme, abyste mohl být u toho, jak vaše dítě vyrůstá.‘ A on říkal: ,To není možný. Já jsem odcházel a manželka určitě nebyla v jiném stavu, je jí jednapadesát let. To je vyloučená věc.‘ A oni říkali: ,Ne, tak se podívejte na paní.‘ Zkrátka to bylo vykonstruovaný, babička samozřejmě nebyla těhotná, měli jediný dítě, a to byl můj táta, který už byl tehdy dospělý.“

„Vystřídal několik vězení, ale asi nejhorší byl Leopoldov. Bylo to na jižním Slovensku – taková pevnost vlastně už z Rakousko-Uherska. Tam jsme jeli několik hodin vlakem – složitý to bylo – když dědovi povolili návštěvu. Já jsem tam jela s tatínkem, s babičkou. Pamatuju si obrovský zdi, strašně mi to nahánělo hrůzu. Oni nás dlouho nechali čekat před vrátnicí, tak si pamatuju, že jsem dědečka viděla takovým jako otvorem, jakoby střílnou, někde daleko za hlubokou zdí. Asi tak jako teď vidím vás. A to si se mnou povídal. Pak, když jsme byli podruhý v Leopoldově, tak to si pamatuju už trošku líp, to už si se mnou dědeček povídal o tom, co čtu. Já jsem strašně brzo četla, ještě jsem nebyla ve škole a už jsem četla Staré řecké báje a pověsti. Tak si se mnou povídal o těch řeckých bozích a tak. Ale ty návštěvy v tom vězení, to bylo několik návštěv, pak byl ve Valdicích u Jičína, tam jsme taky za ním jezdili. Takže ty kriminály jsem jako malá holka střídala všechny.“

„Když ten… Toman Brod má… a teď já nevím, to je jeho bratranec… on dělal… reportér… a on v té době pracoval jako reportér v Hlasu Ameriky, ne, ve Svobodné Evropě v Mnichově. Ve Svobodné Evropě v Mnichově. Ten sem nesměl jezdit, to byl jako emigrant, ten Petr Brod. A když nastalo to uvolnění po těch událostech na Letné, padla komunistická vláda, tak říkal, jestli nechceme jet do Mnichova, že tam má byt, že bychom tam mohli pár dní pobýt. A před Vánoci 1989 jsme s mým tatínkem, mužem a naši dva kluci jsme jeli do Mnichova. A najednou jsme jeli přes hranice, nikdo nás nestavěl, nikdo nás nefilcoval, nikdo nedělal žádnou celní prohlídku. A my jsme projeli ty hranice. Můj táta řídil a říkal: ‚Já musím zastavit.‘ Vystoupil z auta, kleknul si tam u té silnice a říkal: ‚Pane Bože, děkuji ti, že jsem se toho dožil.‘ Takhle mu, starému chlapovi, tekly slzy. Takže to byl jeden z mých nejsilnějších zážitků, kdy ten můj táta už ani nevěřil tomu, že se dožije toho, že bude svoboda. Dneska to, co je pro vás dneska samozřejmé, pro nás samozřejmé nebylo. Svoboda byla něco. To byl sen.“

„Protože Palach, když ležel na popáleninách, tak tam přišel docela známý sochař Olbram Zoubek a ten mu snímal posmrtnou masku. A ta posmrtná maska… bylo vytvořeno několik kopií, já nevím, jestli dvě nebo tři. To teda nevím, to nevím přesně. A jednu z nich měl u sebe doktor Toman Brod, dlouholetý přítel naší rodiny, který ji uložil u nás na chatě, protože prostě to bylo něco, co nesměli najít při domovní prohlídce. Každou chvíli u nich byla a po tom sedmasedmdesátém roce podepsal Chartu. Takže aby… nějaké materiály, písemnosti uložil u nás na chatě. A mimo jiné tam byla uložena i posmrtná maska Jana Palacha.“

„To není jednoduchá otázka, já samozřejmě jsem měla na jednu stranu krásné dětství, ale na druhou stranu dětství, nad kterým visel stín. Protože když mi byly dva roky, tak jsem zažila svou první domovní prohlídku od estébáků, protože zatkli mého dědečka a přišli dělat domovní prohlídku. Já jsem jako dvouletá holčička… bylo to na Velký pátek, to bylo docela zajímavý… a já jako malá holčička jsem seděla mamince na klíně a dívala jsem se po těch estébákách, který tam vyhazovali prostě ze šuplíků věci, každou knížku prohlíželi, jestli tam nejsou nějaké letáky nebo něco takového. A já jsem se mračila na ně a ten jeden estébák říkal: ‚Holčičko, proč se na nás mračíš?‘ A já jsem říkala: ‚Pánové nejsou ho(d)ný!‘ A on říkal: ‚Co jsme ti udělali?‘ A já jenom řekla: ‚Nejsou ho(d)ný! Odejdou.‘ A už jsem se s nimi nebavila.“