Eva Slezáková

* 1934

  • „My jsme směly přijet na návštěvu, to bylo jednou za měsíc, jednou za tři měsíce, jak se jim uzdálo. Přijely jsme tam, byla hrozná zima, byly hrozné mrazy, v té Horní Bříze, tam nebylo vůbec nic. My jsme šly od vlaku takovou cestou někam do lesa, tam nebyla budka, nic, závěje sněhu, my jsme tam chodily celé dopoledne s maminkou – nejenom my, bylo nás tam víc, kteří jeli na návštěvu, a neměli jsme se vůbec kde ohřát, kde zastavit, až v jednu hodinu přicházeli vězni z šichty a pak teprve jsme s nimi směli mluvit. Nesměli jsme jim dát nic, vůbec nic. Chleba, jídlo, nic…“

  • „V květnu přišla revoluce a přišli Němci a chovali se tady všelijak. V domě byly většinou ženy, poněvadž muži, co tady byli, tak je Němčouři přišli zatknout, poněvadž tady byla před domem postavena barikáda. Ve třech domech byly průchozí sklepy. My jsme byli schováni dole v krytu a Němci přišli a chtěli od každého klíče od bytu. Tak jsme odevzdali klíče od bytu, to se psalo osmého května čtyřicet pět. Oni hledali zřejmě jídlo. Jeden Němec, který sundal helmu, tak se díval z okna. A druhý Němec, který byl dole na ulici, tak si myslel, že se jedná o Čecha, a napálil to do něj. Přinesli ho do krytu, že ho někdo zastřelil, a my jsme museli projít do toho vedlejšího farského krytu – Hände hoch – a tam jsme nevěděli, co se s námi děje nebo co se vůbec stane. Jediná moje teta, která tu s námi byla, pracovala jako redaktorka, ta znala řeči. A tak řekla tomu důstojníkovi, že tady jsou jenom ženy, že my jsme to nemohly udělat, tak do něj hučela, že jsme se mohli do toho krytu vrátit. Ale toho Němce přinesli na nosítkách dolů, tam ho ošetřovali, bylo to dost tristní. Ty klíče nám pak vrátili a dělali si legraci, že ten červený dům tady na náměstí, radnice, že hoří! Oni zapálili několik domů v celé té frontě, tam naházeli plamenomety, my jsme vystoupili z toho krytu, to bylo osmého večer, a skutečně, tady bylo nejméně pět domů v plamenech. Maminka začala házet nejdůležitější věci do malého kufru, kdybychom musely odejít, poněvadž my jsme nevěděly, jestli to přeskáče, ty jiskry na ten dům, nebo ne, jestli tu zůstaneme. Vydržely jsme, devátého ráno jsme se dívaly z okna… když se vracím k tomu bytu: jenom rozkopali dveře, vytrhli telefon a zničili rádio, toť vše. A hledali jídlo, pokud nějaké našli, tak to si vzali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, byt pamětnice, 17.06.2014

    (audio)
    délka: 02:20:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

O mne vůbec nejde, příběh mého otce je důležitý

Eva Slezáková
Eva Slezáková
zdroj: Foto Karel Kužel

Eva Slezáková se narodila 20. června 1934 v Praze. 1. září 1939 jejího otce Josefa Slezáka, tehdy ředitele Čedoku, zatklo gestapo. Byl vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen, poté v pracovním táboře Wewelsburg u Paderbornu a na konci války v Ravensbrücku. Odtamtud na jaře 1945 nastoupil pochod smrti a po složité cestě se vrátil do Prahy 31. května 1945. Nastoupil opět do Čedoku jako ředitel a později se stal náměstkem generálního ředitele. V březnu 1948 ho akční výbor Národní fronty zbavil funkce a přeřadil na nepříliš významné místo na ministerstvu dopravy. V listopadu 1949 byl zatčen Státní bezpečností a v únoru 1950 odsouzen na sedm let pro údajnou politickou činnost. V září 1954 jej propustili na amnestii. V roce 1952 přišla rodina o byt, Evu Slezákovou a její matku vystěhovali z Prahy, ale po několika letech získala rodina v hlavním městě alespoň domovnický byt. Josef Slezák po svém návratu z vězení pracoval v dělnických profesích. Zemřel 8. dubna 1966. Eva Slezáková v létě 1952 odmaturovala na střední škole a nastoupila do zaměstnání. Od šedesátých let pracovala ve sboru Českého rozhlasu a současně jako domovnice. Skutečná příčina zatčení Josefa Slezáka a jeho věznění v nacistických i komunistických lágrech není známa. Možná jeho zatčení gestapem a následné věznění mohlo souviset s akcí Nicholase Wintona, který při záchraně židovských dětí spolupracoval i s cestovní kanceláří Čedok.