"A měl jsem jednoho známýho a stál jsem, fronta na jídlo ve Zbrojovce a začal na tu frontu nadávat. A já mu říkám: ,Kdybys nevolil komunisty ve čtyřicátým osmým, tak bysme tu nestáli.´ A on mi říkal: ,Vole, já jsem za to seděl´. A on měl dva syny, a když ti synové dospěli, tak jsme šli na hlavní nádraží, on je posadil do vlaku směr Vídeň, vybavil je potřebnými doklady a známými a tak dále. A normálně já jsem seděl na trojce, on byl na jedničce a dávali jsme bacha, aby z toho vlaku nevylezli druhou stranou ven. A po letech, když jsem se s nima potkal, oni oba dva se spojili a měli překladovou kancelář v New Yorku. A jejich rodina se tím živí dodnes."
"Jinak o taťkovi vím, že za války byl něco jako montér vysokoproudového napětí v Německu a že jezdil po celým Německu, kde bylo za potřebí, když spojenci likvidovali elektrický vedení, tak jak se děje teď na Ukrajině, tak prostě zkrátka táta jezdil po Německu a stavěl ty sloupy."
"Ó věčný nebožtíku, nejde mi na rozum. Několik let po tvé smrti, mám doma tvoji tvář. Proboha, proč? Je v pamětní desce, normálního formátu. Je v pamětní desce a já se třesu trémou. Nejásám, Světlana mi unikla, nevím kam. U tvé rakve je prázdno. Stalinovy fousy se na mě dívají ze všech stran a křičí na tebe. Bohužel."
Básník Leoš „Bacon“ Slanina se narodil 13. března 1946 v brněnských Židenicích. Jeho maminka Hermína Slaninová (za svobodna Farenštajnová) byla rumunská židovka. Přežila hrůzy holokaustu a po druhé světové válce se po seznámení s otcem pamětníka Janem Slaninou usadila v Brně. Leoš Slanina pracoval v brněnské Zbrojovce, kde se seznámil s Janem Novákem, neformální vůdčí osobností tehdejší brněnské bohémy. Na přelomu 60. a 70. let se tak pamětník stal součástí tamní umělecké skupiny, která mu umožnila rozvinout jeho básnický talent. K osobnostem, které ho umělecky nejvíce ovlivnily, patřil především Zeno Kaprál, Ivan Wernisch nebo Jaroslav Erik Frič, jehož považoval za svého hlavního lektora v psaní básní. V 80. letech se Leoš Slanina přestěhoval do Prahy, kde se seznámil s představiteli pražského disentu v čele s Václavem Havlem či Martinem Jirousem a také s osobnostmi tamní bohémy, kterým byl například Bohumil Hrabal. Během této doby Leoš Slanina očekával, že komunismus dříve či později padne. Po revoluci tak mohl konečně vydat své básně, které napsal již během normalizace. V roce 2023 žil v Brně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
