„Ale my jsme si brzy zvykly v tom učení a ta škola nás zaujala i ta praxe, akorát že tam byl veliký hluk v tkalcovně a bavlněný prach, který se usazoval na vlasech jako vata. Ale kamenem úrazu byla vychovatelka. To byla veliká soudružka, třídní bojovnice. Už první den mě zastavila na chodbě a říkala, že ví, že máme otce ve vězení. Já jsem myslela, že to je nějaká stará sociální demokratka, protože jí bylo asi šedesát, tak jsem s úsměvem přikývla, a to se zarazila a nechala mě být. Ale už v dalších dnech to bylo jasný. Přidělovala nám mimořádné úklidové práce, až si toho začala všímat ostatní děvčata. Mojí obrannou reakcí byla tak trochu drzost. Když na mě vyštěkla ‚Uděláš to?‘, tak jsem se na ni chvíli dívala svrchu, ona byla asi o hlavu menší, a teprve jsem pomalu odpověděla. To byla vždycky rudá vzteky. Také se stalo, že třeba mezi děvčaty byla oblíbená písnička na melodii Škoda lásky: ‚Černý Johnny si boty nakrémoval, se svým džípem na cestu vodflámoval, černá Maggie…‘ Najednou se za mnou ozvala vychovatelka: ‚Slyším černá magie. Západní imperialisti posílají svoje agenty, aby pomocí černé magie získávali naše občany.‘ Mně chvíli trvalo, nevěděla jsem, proč to říká, a ještě chvíli, než jsme ji s ostatními děvčaty přesvědčily, že to je černá Maggie. Takhle si jednou dovolila říct: ‚Váš otec je vlastizrádce.‘ Tak jsem přímo skrz zuby drtila: ‚Co jste to řekla? Urazila jste mě i mého otce.‘ A od té doby dala pokoj.“
„To jsme tatínka vídali na začátku jenom přes mříže a přes drátěnou síť při návštěvách. Ale po Stalinově smrti se to zlepšilo, že návštěva trvala hodinu a seděli jsme u širokého stolu, vlastně to byly dva úzký stoly za sebou, a mohli jsme si podat i ruce. Z jedné strany jsme seděli my a naproti tatínek s dozorcem. Mohli jsme mluvit jen o rodinných věcech. Když se tomu dozorci třeba něco nelíbilo nebo ho to nebavilo, tak řek, ať se bavíme o něčem jiným. To jsme se vždycky těšili a pak jsme si povídali, jak tatínek vypadal, jak se tvářil, když jsme řekli tohle nebo ono. Většinou jsme mu říkali dobré zprávy o škole nebo i o rodině.“ „Nestalo se nikdy, že by maminka byla tak unavená nebo neměla peníze, že by nechtěla nebo nejela? Že by se rozhodla, že není možné na to Slovensko s vámi jet?“ – „Vždycky jsme jeli a maminka si třeba půjčila peníze a řekla, že teď budou Vánoce a žádný dárky nebudou, ale že jedeme za tatínkem. A my jsme to samozřejmě brali, to bylo pro nás jasný. My jsme většinou ani o Vánocích dárky nedostávali, protože maminka řekla: ‚Nakoupím jídlo, abysme se měli dobře‘. A třeba jsme dostali rádiovku. To byla taková móda, hezká.“
„Na začátku byli političtí vězni dáváni stranou, aby nenakazili ty ostatní svými názory, ale později, když si už nevěděli rady ti dozorci s tou mládeží nebo s těmi kriminálními případy, tak potom už to dávali dohromady, což nebylo asi příjemný bejt třeba s vrahem nebo kriminálními případy. Ale bylo tam hodně kněží nebo i intelektuálů. Tatínek říkal, že třeba vězňové drali peří. Když ten dozorce nedával pozor, tak si mohli povídat nebo debatovat. To byly zajímavý rozhovory. Když třeba nesplnil normu a byl na samotce, takzvaný, kde si nemoh ani sednout, protože to bylo přiklopený, ta palanda, tak říkal, že si třeba vymejšlel, jak by přestavěl dům. Protože nesměl si připustit tu situaci.“
Ludmila Skřivanová, za svobodna Veverková, se narodila 8. srpna 1944 v Mladé Boleslavi jako dvojče sestry Emílie. Maminka, také Emílie, rozená Bulířová, pocházela z českého prostředí na Liberecku. Tatínek Josef, ačkoli vystudoval na univerzitě zeměpis a historii, se stal novinářem a politikem oddaným myšlenkám sociální demokracie. Během protektorátu byl dvakrát nacisty odsouzen a uvězněn. Již v květnu 1945 vyšlo pod jeho vedením první číslo deníku Stráž severu v Liberci. Psal články podporující německé antifašisty, kterým hrozil odsun, kritizoval situaci v pohraničí. Po osvobození byl zvolen poslancem do Národního shromáždění za ČSSD, po puči v únoru 1948 byl jeho mandát zrušen, byl propuštěn z redakce, vyhozen ze svazu novinářů a po násilném sloučení ČSSD s KSČ byl ze strany vyloučen. V červnu 1950 byl spolu s dalšími představiteli libereckých sociálních demokratů odsouzen na 12 let do vězení. Za čtyři roky se proces konal znovu. Josef Veverka byl odsouzen na doživotí, později mu byl trest zmírněn na 21 let. Ludmila vzpomíná, jak za tatínkem s maminkou a třemi dalšími sourozenci jezdila do všech věznic, kterými prošel. Maminka v dětech pěstovala hrdost na hodnoty, pro které byl tatínek 17 let ve vězení, a úctu k těmto hodnotám. RNDr. Josef Veverka byl propuštěn v roce 1964, když už všechny jeho děti byly dospělé. Režim se na nich pomstil: nesměly studovat, nesměly cestovat. V roce 1968 se dr. Veverka aktivně zapojil do obnovení sociálně demokratické strany, byl také předsedou K 231 na Liberecku. Na následky mnoha let věznění a perzekuce na počátku normalizace v roce 1971 zemřel. Dcera Ludmila převzala jménem rodiny Cenu Václava Bendy in memoriam, jako poctu nejdéle vězněnému českému novináři, pro kterou ho navrhl ÚSTR. Maminka Ludmily, statečná Emílie Veverková, sepsala cennou knihu osobních vzpomínek na život svého muže a svůj pod názvem Znovu bych mu ruku podala!
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
