„Začínalo se ostřejšími nápoji. Mohl [pacient] si přinést i nějaký koncentrát. Dostává emetin, a jakmile ucítí pach alkoholu, zvrací. Takhle zvracel i třeba po pivu a očekávalo se, že na základě dávivého reflexu vznikne i podmíněný reflex. Vůbec to nefungovalo. Ukončili jsme to velmi rychle, byla to dost drastická metoda. Skončilo to po dvaceti letech praktikování.“
„Vždy jsem věřila v to, že náš osud je někým řízen, někdo nad námi bdí a je to záležitost fatální. Jsem zaměřením optimistka a nikdy jsem nebyla pesimistkou. Byla jsem optimistkou, i když se kolem mne děly věci, které byly nepříjemné. Ať už to bylo s manželem, nebo s dětmi, vždy jsem věřila, že se to v dobré obrátí a osud bude zase příznivější.“
„Negativní důsledek to mělo hlavně na naše tři děti, které ač byly výbornými žáky, nesměly dostat doporučení na gymnázium. Ani jedno, ani druhé, ani třetí. Tyto starosti nakonec vedly k tomu, že jsem zmobilizovala všechny své síly, chodila po všech tehdejších papaláších a snažila jsem se nějak vysvětlit: ,Děti za nic nemohou, zkazím jim život, nemohu se na to takhle dívat, aby se tohle dělo.‘“
„Skála vždycky říkal: ,Jestliže z třiceti lidí, které mám na oddělení, bude jeden abstinovat, tak to stojí za to, aby se tenhle člověk do života vrátil.‘ To byla moje zásada. Vždy, když jsem měla přednášku, jsem říkala: ,Možná to tři čtvrtě [pacientů] poslouchat nechce. Já to tady vykládám pro těch pár jedinců, kteří budou úspěšní a budou schopni dlouhodobou abstinenci zvládnout.‘“
Helena Škopková se narodila 13. července 1934 v Telči jako první ze tří sourozenců. Rodina se po šesti letech odstěhovala do Plzně. Zde dokončila základní školu a nastoupila na gymnázium. Během prázdnin pomáhala, později i řídila chod farmy prarodičů v Telči. Pamětnice vystudovala všeobecné lékařství na plzeňské fakultě. Vdala se a postupně porodila tři děti. Atestaci z psychiatrie dokončila v roce 1964. Specializovala se na práci s alkoholiky v dobřanské psychiatrické léčebně. Terapeutický výcvik absolvovala u docenta Skály, se kterým později spolupracovala. Druhou atestací prošla roku 1969. Manžel lékařky pracoval jako děkan na strojní fakultě. Rodina byla perzekvována za jeho odpor proti srpnové okupaci roku 1968. Pamětnice zavedla v Dobřanech do praxe lék Antabus a averzivní terapii. Stala se členkou Mezinárodního koncilia pro alkoholismus. Jezdila na sympozia a konference v západní Evropě. Od druhé atestace dodnes pracuje jako soudní znalec v oboru psychiatrie. V roce 1970 se stala primářkou. Organizovala sjezdy trvale abstinujících pacientů. Pozitivně motivovala své klienty. V devadesátých letech ji zasáhlo onemocnění dcery, úspěšné atletky, která zemřela v květnu 2007. Vývoj po roce 1989 umožnil Heleně Škopkové intenzivněji se vzdělávat a cestovat. Odmítla starobní důchod. Ve funkci primářky zůstala až do podzimu 2018. Stále pracuje v psychiatrické ambulanci. Žije ve Starém Plzenci. Pečuje o zahradu a studuje německý jazyk. Životem ji provází a optimismus dodává pevná víra v Boha.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
