Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Helena Škopková (* 1934)

• narozena 13. července 1934 v Telči

• studovala v Plzni

• roku 1964 získala atestaci v oboru psychiatrie

• pracovala na protialkoholním oddělení psychiatrické léčebny v Dobřanech

• absolvovala terapeutický výcvik u docenta Skály, se kterým se spřátelila

• členkou Mezinárodního koncilia pro alkoholismus

• primářkou protialkoholního oddělení do podzimu roku 2018

Heleně Škopkové se podařilo prožít zajímavý a navzdory všem ranám osudu i spokojený život. Zapsala se do srdcí pacientů, kteří prošli jejím oddělením v dobřanské psychiatrické léčebně, a mnohým z nich pomohla najít cestu zpět do normálního života.

Narodila se 13. července 1937 v Telči do rodiny strojního inženýra jako první ze tří sourozenců. Její matka přišla na svět ve Vídni, kde se prarodiče, oba Češi, na konci devatenáctého století seznámili. Dědeček byl strojvedoucí a babička služebná. Do vlasti se vrátili roku 1920 a založili si malé hospodářství v Telči. Otec, který pocházel z Krahulčí u Telče, žil s matkou pamětnice několik let v domku prarodičů. Když získal práci ve Škodových závodech, odstěhoval se s rodinou do Plzně a Helena Škopková zde pokračovala ve školní docházce druhou třídou. Od dětství ji otec vychovával ve víře. Maminka byla ateistka. Pravidelně s tatínkem navštěvovala nedělní bohoslužby v kostele sv. Jana Nepomuckého na Chodském náměstí. Do paměti se jí pevně vryl pan učitel Limpouch, který ji na základní škole seznamoval se základy věrouky v hodinách náboženství.

Práce a studium

S vynikajícím prospěchem nastoupila po základní škole na gymnázium. Své všestranné nadání dokázala uplatnit i v atletice jako výborná běžkyně na krátké a střední tratě. Každé prázdniny trávila u prarodičů, kde pomáhala se zemědělskými pracemi a starala se o hospodářská zvířata. V roce 1951, po babiččině smrti, se společně s matkou ujala vedení statku. „K manuální práci jsem byla vedena maminkou, která byla přísná až tvrdá,“ říká pamětnice, které v té době bylo čtrnáct let. V čase školní docházky, kdy o stateček pečovala matka, pamětnice vedla domácnost tatínkovi a starala se o své dva mladší bratry. O prázdninách sama se sourozenci pečovala o drůbež, kozu i vepře v chlívku a zároveň zajišťovala chod celého hospodářství. Láska ke zvířatům ji na gymnáziu přivedla k úvahám o studiu na vysoké zemědělské škole. Rozmisťovací komise jí však navrhla studium architektury, na kterou dostala doporučení pro svůj nesporný talent v matematice a fyzice. Zemědělství i architekturu bylo tehdy možné studovat pouze v Praze. Aby nemusela opustit rodinu, Helena Škopková se nakonec rozhodla ke studiu všeobecného lékařství na plzeňské univerzitě.

Roztržka s matkou

V době, kdy už studovala medicínu, se seznámila se svým budoucím manželem, který však nevzbudil sympatie u její matky. Svatba, která se přes nesouhlas rodičů konala v prosinci 1957, znamenala na dlouhou dobu rozchod pamětnice s původní rodinou. Matka po jejím odchodu přestala zvládat hospodaření a byla nucena zemědělské pozemky odevzdat státu. Po roce 1989 se rodině podařilo v rámci restitucí získat většinu polností zpět do vlastnictví.

Atestace z psychiatrie

Před dokončením studia Helenu Škopkovou opět čekalo rozhodování, jaký obor lékařství si zvolit pro atestaci. Pokud nechtěla doplnit řady lékařů v severočeském pohraničí, tak jí rozmisťovací komise nabídla volbu mezi zubním lékařstvím a psychiatrií. Společně se šesti spolužáky začala pracovat a připravovat se na atestaci v dobřanské psychiatrické léčebně. V té době tam bylo zaměstnáno přibližně pět set ošetřovatelů, osm lékařů a osm primářů, kterým příchod šesti nových sil velmi pomohl. Po pěti letech atestaci z psychiatrie dokončila pouze Helena. Ostatní kolegové dali postupně přednost jiným oborům lékařství.

Rodinný život mezi ploty

Aby i při náročné práci a dalším studiu byla schopna postarat se o rodinu, která se v roce 1959 rozrostla o syna, přijala pamětnice možnost bydlení v areálu léčebny. Mladí manželé se nastěhovali do dvou místností, které se jim časem podařilo vyměnit za větší, čtyřpokojový byt, do kterého se jim postupně narodily další dvě děti, dcera a syn. Mateřskou dovolenou pamětnice využila u všech dětí jen v rozsahu čtyř měsíců, nejkratší možné době, a rychle se vracela ke svým pacientům. Bydlení v léčebně znamenalo pro rodinu určitou bezstarostnost. S péčí o děti pomáhala najatá zdravotní sestra. Bylo to v období, než mohly být umístěny do jeslí a mateřské školy, které se jí povedlo zřídit v přízemí bytového domu, kde bydleli. Helena Škopková dojížděla do práce na kole krásným parkem a její manžel autobusem do Plzně, kde pracoval na strojní fakultě jako odborný asistent. Když se v roce 1970 přestěhovali do vlastního domku v Plzni, ještě dlouho vzpomínali na bydlení v domě uprostřed parku.

Na protialkoholním oddělení

Ještě předtím, než našla svoji specializaci, musela projít různými odděleními léčebny. Počínaje geriatrií přes chronické pacienty, příjmové oddělení, neurologii a další. Po tříleté praxi zvládla svoji první atestaci v roce 1964 a začala pracovat na druhé, kterou dokončila v roce 1969. Druhá atestace byla nutná pro vedení ambulance a práci ve vedoucí pozici. Ředitel léčebny Němeček v té době hledal nového lékaře na protialkoholní oddělení jako budoucí náhradu za stávající primářku, která odcházela na mateřskou dovolenou. Pamětnice, které toto místo přidělil skoro proti její vůli, k tomu říká: „Byla jsem v té době zaměřená výrazně protialkoholně, nesnášela jsem opilce. Nikdy jsem nevypila doušek alkoholu.“ Její rodiče byli také abstinenti. Pamatuje si babiččino vyprávění o jednom z jejích bratrů, který ve Vídni propadl alkoholu a velmi špatně skončil. Dnes v tomto příběhu nachází počátek motivace k práci s alkoholově závislými. Postupně začala nacházet vztah ke svým pacientům a při přednáškách se jí povedlo zbavit se i dosavadní trémy, kterou pociťovala při veřejných vystoupeních. S pacienty si chodila povídat i večer, aby je lépe dokázala pochopit a vžít se do jejich osudů. „Zjistila jsem tak, že řada z nich je schopná získat náhled na svůj problém a změnit styl života,“ vzpomíná Helena Škopková. Hledala příčiny alkoholismu, kořeny jejich jednání a snažila se rozmotávat klubko problémů, které to způsobovalo v jejich vztazích s rodinou a okolím.

Spolupráce s Doc. MUDr. Skálou

Psychoterapeutický výcvik absolvovala v historické budově kliniky adiktologie pod vedením docenta Skály, který byl zakladatelem tohoto oboru psychiatrie u nás. Postupně se pracovní vztahy transformovaly v celoživotní přátelství. Skála ji uvedl mezi kolegy v zahraničí. Mezinárodní koncilium pro alkoholismus se sídlem ve švýcarském Lausanne pořádalo každoroční sjezdy v různých evropských městech, kterých se mohla Helena Škopková díky Skálově přímluvě pravidelně účastnit. Donutilo ji to ke zdokonalení svých schopností komunikace v angličtině. Navštívila tak Paříž, Milán, Oslo a další města na Západě, kde díky Skálovým kontaktům měla zajištěné levné ubytování a organizátoři sjezdů většinou účastníkům z Československa odpouštěli i vstupní poplatky.

Roky 1968–1969 a jejich důsledky

Politické uvolnění Pražského jara se v poklidném životě dobřanské léčebny projevilo především v bouřlivých diskusích během společného oběda. Pamětnice byla horlivým zastáncem uvolňování poměrů a demokratizace společnosti. Vždy v té době dávala hlasitě najevo své přesvědčení o správnosti reforem. Tento ideál bohužel utrpěl smrtelnou ránu v době, kdy si užívala rodinnou dovolenou se svými třemi dětmi a manželem v Beskydech. Když se k nim 21. srpna donesla zpráva o počínající okupaci armádami Varšavské smlouvy, okamžitě přerušili dovolenou a vydali se na zpáteční cestu. Silnice byla na mnoha místech zatarasena vojenskou technikou. V Přešticích, kousek od domova, se byli nuceni se svým automobilem proplétat kolonou sovětských tanků.

S důsledky v zaměstnání se Helena Škopková potkala hned po dokončení druhé atestace. Původně plánovaná funkce primářky jí nebyla přidělena. Primářem se stal její velmi angažovaný kolega-komunista, který dokonce ani neměl potřebné odborné vzdělání v oboru léčby závislostí. Pamětnice pracovala dál se svými pacienty a výsledky její práce se chlubil její nadřízený.

Daleko vážnější dopad měl posrpnový vývoj na kariéru jejího manžela, který v té době pracoval jako děkan na strojní fakultě plzeňské univerzity. Bylo mu dáno za vinu, že nezabránil stávce studentů, a na základě tohoto obvinění byl zbaven funkce. Pokud si chtěl zachovat místo na univerzitě, musel přijmout místo asistenta v dílnách. Zde setrval po celou dobu normalizace a teprve po roce 1989 se dočkal satisfakce v podobě profesury z rukou prezidenta republiky Václava Havla.

Husákův stát se mstí na dětech

Otec intelektuál s tzv. nesprávnými postoji v roce 1968 a matka lékařka-psychiatrička, která několikrát odmítla členství v KSČ. To byl v letech normalizace velmi špatný kádrový profil. Nejstarší syn nedostal i přes výborný prospěch doporučení ke studiu na gymnáziu. Helena Škopková se neváhala ponížit a šla prosit přímo tajemníka krajského výboru KSČ Mevalda, ale ten ji i přes úpěnlivé prosby odmítl. Situaci zachránila až manželova spolužačka, která se provdala za člena ústředního výboru KSČ, a teprve její přímluva zabrala a po dalším ponižování bylo gymnaziální studium synovi umožněno. Totéž se opakovalo u jeho přechodu na vysokou školu. Ani obě mladší děti neměly přístup ke studiu o nic snadnější. Pamětnice k tomu říká: „Takhle ta historie pokračovala, bránění ve vstupu na gymnázium i na vysokou školu se opakovalo, takže jsem pokaždé končila u tajemníka KV KSČ Mevalda. Tam jsem brečela a dělala scény. Nemohu to podrobně líčit, protože to bylo velmi nedůstojné z mého hlediska, ale já bych se pro děti rozkrájela.“ S pamětnicí tehdy pracovala na oddělení Mgr. Samková, která při perzekuci svých dětí hlavu nesklonila a zachovala si hrdost. Její nadané děti skončily v dělnických profesích, dcera dodnes pracuje jako řidička tramvaje.

Primářkou a soudním znalcem

Nějaký čas bylo protialkoholní oddělení, příjem pacientů a oddělení chronicky nemocných součástí jednoho primariátu, vedeného neschopným „soudruhem“. Situace se časem stala neudržitelnou a ředitel léčebny uznal nemožnost pokračování tohoto stavu. Primariát rozdělil a lékaře-komunistu nechal vést oddělení chroniků, kde nemohl příliš pokazit. Helena Škopková se v roce 1970 konečně stala primářkou na protialkoholním a příjmovém oddělení. Na místo vrchního ošetřovatele byl komunistickou stranou dosazen jejich člověk, člen Lidových milicí, kovaný komunista a opilec. Tento soudruh dokázal způsobit mnoho trapných situací, když se na terapie dostavoval pod vlivem alkoholu. Pamětnice marně žádala o jeho přeřazení na jiné oddělení. Okresní tajemník na její prosbu odpověděl: „S ním stojí a padá tvoje práce. Pokud půjde on, půjdeš i ty!“

Souběžně s lékařskou praxí vykonávala práci soudního znalce v oboru psychiatrie, kde se často setkávala s tragickými důsledky nezvládnutých závislostí na návykových látkách.

Smrt dcery

Její prostřední dcera zdědila po matce houževnatost a sportovní talent. Od dětství se věnovala běhu a pod vedením trenérů se dokázala vypracovat až do československé atletické reprezentace. Poslouchala rady trenérů, denně trénovala a jedla hrsti doporučených přípravků, které jí byly prezentovány jako vitaminy. Kvalifikovala se na olympijské hry v Los Angeles roku 1984. Československá výprava byla bohužel nucena svoji účast zrušit jako odvetu za bojkot moskevské olympiády v roce 1980 americkými sportovci. Bylo to pro ni obrovské zklamání, které ji přimělo ukončit kariéru vrcholové sportovkyně a vrátit se k běžnému životu a práci. S odstupem let u ní lékaři diagnostikovali zhoubný nádor, na který v květnu 2007 zemřela. Helena Škopková se velmi těžce vyrovnávala s jejím odchodem a příčinu její nemoci dodnes spatřuje ve velmi pravděpodobné aplikaci steroidů, které dceři podával trenér jako „vitaminy“.

Terapie, léky, úspěchy

Při léčbě závislosti na alkoholu byly a stále jsou používány nejrůznější terapeutické postupy včetně medikace. Do povědomí laické veřejnosti se dostaly především dvě nejkontroverznější.

S podáváním antabusu pamětnice začala na doporučení docenta Skály. Pacienti dostávali po delší období dávku disulfiramu (antabus), která zabraňovala odbourávání alkoholu v játrech. Poté s nimi tým lékařů zorganizoval takzvané sezení, při němž jim byl podán alkohol. Po jeho požití se dostavila reakce organismu. Podle Heleny Škopkové většinou spočívala v prudkém poklesu krevního tlaku až na neúnosnou mez. V tom okamžiku připravený personál poskytl pomoc klientovi zvýšením tlaku medikací, uložením do vodorovné polohy a přívodem kyslíku. I přes velmi opatrný postup došlo v léčebně k úmrtí. Později se prokázalo, že dlouhodobé užívání antabusu, které mělo u alkoholiků navodit strach z konzumace, vyvolává psychické změny a další nežádoucí účinky. Pamětnice po zkušenostech s tisíci případů vypracovala studii a prezentovala ji na konferenci v Amsterdamu. Poté přestala na svém oddělení antabus používat.

Paralelně s antabusem se prováděla averzivní terapie, přezdívaná jako „blička“. Pacienti si museli koupit alkohol. Posadili se v pěticích proti sobě, pili a museli spolknout tabletu s emetinem nebo apomorfinem. Brzy poté začali křečovitě zvracet. Cílem mělo být, aby pach alkoholu vyvolával u alkoholiků dávení na základě podmíněného reflexu. Přibližně po dvaceti letech tato léčba skončila. Helena Škopková říká: „Byla to velmi drastická léčba, vůbec nefungovala, brzy jsme ji zastavili.“

Mnohem lépe se osvědčila pozitivní motivace. Organizovala každoroční setkání abstinujících alkoholiků v léčebně, kde jim bylo zajištěno ubytování i pro jejich rodiny. Na pacienty měla velmi pozitivní vliv komunikace s lidmi, kteří dokázali svoji závislost překonat a zařadili se zpět do běžného života. Odměnou za velmi náročnou organizaci těchto sjezdů byly po jejich skončení návštěvy spřátelených ústavů po celé republice. Kromě společenských aktivit a výměny zkušeností pamětnice vždy zařazovala takzvané pochody abstinentů. Pacienti absolvovali až čtyřicetikilometrovou trasu, která vždy spojovala nejzajímavější místa s cestováním krásnou krajinou. Všechny tyto aktivity bylo možné financovat jen díky takzvanému Kontu nula, spravovanému léčebnou, na které byly přeposílány úrokové výnosy z bankovních účtů hospitalizovaných pacientů.

Helena Škopková léčila klienty pocházející z nejrůznějších sociálních vrstev a povolání. Od mnoha lékařů, inženýrů po nekvalifikované dělnické profese. Velmi si váží všech abstinujících alkoholiků bez rozdílu, kteří si dokázali uvědomit svůj handicap a se svou závislostí úspěšně bojují.

Po sametové revoluci

Přes všechny nesnáze, které přinášelo neustálé zasahování politických činitelů do chodu nemocnice, si Helena Škopková na tento stav zvykla a naučila se s režimem vycházet. O to větším překvapením a radostí pro ni byl demokratický vývoj po listopadových událostech v roce 1989. Jejím jediným veřejným vystoupením v té době byl apel k vedení léčebny, aby přeřadilo vrchního ošetřovatele, milicionáře a opilce, na jiné místo, kde nebude špatným příkladem pro pacienty. Polistopadová demokracie umožnila pamětnici ještě intenzivněji pracovat, cestovat a vzdělávat se. Ke svým dosavadním povinnostem si přibrala práci s pacienty v ambulancích. Důchodový věk ji zastihl v plném nasazení, starobní důchod odmítla a až do podzimu 2018 byla primářkou na svém oddělení. V současné době stále pracuje jeden den v týdnu ve své ambulanci, řeší desítky případů jako soudní znalec a volný čas vyplňuje studiem německého jazyka a prací na zahrádce. S mnoha vyléčenými klienty si stále dopisuje.

Celou kariérou provázela Helenu Škopkovou slova docenta Skály: „Jestliže z třiceti lidí na mém oddělení bude jeden abstinovat, tak to stojí za to, aby se ten člověk vrátil do života.“

Optimismus i v těžkých chvílích pamětnici pomáhala udržet pevná víra v Boha. V tomto duchu zní i její životní krédo: „Vždy jsem věřila v to, že je náš osud řízen, někdo nad námi bdí a je to záležitost fatální.“