Václav Čmuchař

„Jezdilo se na Reichsbahn do Litoměřic na horní nádraží a odtamtud jsme šli pěšky až na Malou pevnost. To nás přes cvičák honili a vydováděli se, jak mohli. Jestli si vzpomenete, jak tam jsou mlýny. Takhle se přišlo z Litoměřické kotliny, která vedla do Terezína, zadem Terezína, a kolem mlýnů na Malou pevnost. Mlýny byly v protažení silnice, která vedla z Malé pevnosti k řece a tam se zatáčela doprava. Tam jsme odtamtud chodili a tam už na nás čekali rodinní příslušníci. Ti se dozvěděli, že v tu dobu přijíždíme a že jdeme na Terezín, tak tam čekávali rodiče a příbuzní. To bylo jediné, na co jsme se těšili. Že je uvidíme.“

„Pro nás byly akorát nejhorší první tři nebo čtyři týdny po přijetí. Že nás měli v pozornosti, tak nám to dávali na pocítění. Ale jak nás potom rozdělili do komandýrovek, tak už o roudnických studentech ani nikdo nevěděl.“

„Ty, které propustili, už nesměli dále na žádnou střední nebo vysokou školu, ale byli povinováni pracovní povinností na různých [fyzických zaměstnáních], na dolech, na hutích a tak dále. Já jsem byl s další partou devíti kluků určený na pozemní práce v závodě WIFO, Hněvice u Roudnice nad Labem, a tam jsme byli až do konce války. Ale po roce nás ani moc nesledovali.“

„Narodil jsem se v Roudnici nad Labem, tam jsem také chodil do průmyslové školy, která tam přešla po záboru pohraničí z Chomutova a z Mostu. Když jsme byli ve druhém ročníku, tak dvacátého června 1942 sextu, septimu [reálného gymnázia] a druhý ročník průmyslové školy odvezli do Terezína z čistě jejich zájmové oblasti. Činnost byla [ironicky řečeno, že jsme] na lavici kreslili stav válečných operací a tak dále. Ale náš druhý ročník průmyslovky víceméně zavřeli jako součást akce proti sextě a septimě.“