Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Čmuchař (* 1925  †︎ 2015)

• narodil se 26. srpna 1925 v Roudnici nad Labem v tehdejším Československu

• studoval průmyslovou školu v Roudnici nad Labem

• 20. června 1942 spolu s dalšími studenty druhého ročníku zatčen a odvezen do Malé pevnosti Terezín

• pracoval na Reichsbahnu v Ústí nad Labem a ve Frutě v Lovosicích

• propuštěn 26. listopadu 1942

• pracoval na pozemních pracích v závodě WIFO v Hněvicích a na spojovacím potrubí v Mostu

• během války kolportoval ilegální tiskoviny

• ke konci války se stal členem Revolučních národních gard

• od července 1945 do června 1946 studoval průmyslovou školu v Ústí nad Labem

• v letech 1946–1948 studoval Vojenskou akademii v Hranicích

• sloužil jako zástupce velitele dělostřeleckého pluku

• od roku 1960 po absolvování politické akademie pracoval jako politruk

• žil v Příbrami až do své smrti dne 12. ledna 2015

Mládí v Roudnici nad Labem

Václav Čmuchař se narodil 26. srpna 1925 v Roudnici nad Labem v tehdejším Československu. Vyrůstal jako jedináček – mohl mít sice sourozence, ale ten se bohužel narodil mrtvý a dalšího potomka rodiče neměli. Tatínek pracoval jako štukatér a po válce byl zaměstnán na národním výboru. Maminka byla v domácnosti a po roce 1945 pracovala v knoflíkárně. Pamětník docházel do obecné školy v Roudnici nad Labem a poté odešel studovat vyšší průmyslovou školu ve stejném městě.

Zatčení během vyučování

V sobotu 20. června přijelo do průmyslové školy gestapo a začalo odvážet studenty druhého ročníku do Malé pevnosti Terezín. Důvodem byl plánovaný atentát jednoho ze studentů gymnázia na oberlehrera Alfreda Bauera, ředitele německé školy v Roudnici nad Labem. Student se prý skutečně zamiloval do jeho dcery, a když ho dívka odmítla, začal se nenávistně vyjadřovat o jejím otci. Důvodem k rozsáhlému zatýkání však nebyla jen záminka plánovaného atentátu, ale také údajná odbojová činnost.

„On [student, který měl plánovat atentát] se dostal do septimy jenom proto, že tatínek byl inženýrem a profesorem na hospodářské škole. To bylo protekční dítě. Líbila se mu holka německého ředitele. Tam před válkou nebyla žádná německá menšina, školu zřídili až pro Němce, kteří přišli se správou. Tak se mu zalíbila, chodil za ní, otec tomu nepřál a to bylo také hlavní otázkou, proč byla sexta a septima zavřená. (...) Já jsem toho studenta neznal, ale vím, že se o oberlehrerovi špatně vyjadřoval.“

Kromě studentů druhého ročníku vyšší odborné školy byla v sobotu 20. června zatčena také celá septima a chlapci ze sexty reálného gymnázia. Údajný atentátník studoval na gymnáziu. Nutno však dodat, že vše probíhalo v rámci druhého stanného práva za atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha: „Vím jen to, že když přijeli pro sextu a septimu, tak při té příležitosti šéf pracovního úřadu řekl: ‚A na té průmyslovce jsou. Tak je sebereme taky.‘ Proto do Terezína nejdříve odvezli sextu a septimu a pak se autobusy vrátily pro nás. Nás odvezli asi před dvanáctou hodinou.“ 

Půl roku v Terezíně

Jelikož někteří studenti průmyslové školy nebyli ve škole, tak si pro ně gestapo dojelo až k nim domů a zatklo je. Rodiče dostali vyrozumění, že studenti byli zatčeni a že si mají dojít do školy pro jejich školní pomůcky.

První den byli studenti bráni k výslechu: „Protože nemohli nic dokázat a nic neměli, tak se ani nesnažili průmyslovku zmáčknout. Jim speciálně šlo o sextu a septimu, kde měli speciální případ toho septimána, který si dělal zálusk na dceru oberlehrera německé školy.“

Václav Čmuchař měl při výslechu štěstí, že byl z druhého ročníku průmyslové školy jedním z nejmenších studentů, a jelikož byli studenti seřazeni podle výšky a podle seřazení šli k výslechu, pamětníka prý moc netrápili a dostal pouze jednu facku. Žádný soud neproběhl.

„První dva dny byly velmi kruté, protože jsme skutečně nedostali jíst. A to se sešli všichni bachaři, třískali nás hlava nehlava a honili nás po terezínských dvorech. Ale pak už nás rozdělili.“

Většina studentů z Roudnice nad Labem byla přidělena do cely číslo 26. Václav Čmuchař vzpomíná, že v té době se ještě jednalo o normální režim, kdy byl v cele relativně odpovídající počet vězňů. Studenti byli poté rozděleni do dalších cel.

Tři studenti však byli nedlouho po zatčení propuštěni; byli jimi Lipinský, Stříbrný a Krejza:„Lipinský nás shodil. Ten vše vykecal u šéfa pracovního úřadu, protože jeho otec byl bělogvardějec. Máma byla Češka a táta se tady oženil. Když přišli Němci v roce 1939, tak se k nim hrdě hlásil a vykecal vše u Drobného, to byl šéf toho pracáku, a odtamtud se šířily zprávy, co se u nás ve třídě děje. To byl Lipinský a ještě byl jeden. Jeho táta byl vlajkař. Stříbrný. Tak ho odvezli a za pár dní ho pustili.“

V Malé pevnosti dostávali spíše vodnatou stravu a příděly pevné stravy byly prý jen občas. Ovšem na venkovních komandech byla strava lepší, komanda však zase znamenala tvrdší práci mimo Terezín. Někteří vězni pracovali v zemědělství poblíž Terezína, ale většina studentů z Roudnice nad Labem odjížděla do Ústí nad Labem na Reichsbahn. Dojížděl tam také Václav Čmuchař: „Na Reichsbahnu to nebyla žádná sranda, protože kladivo, kterým se kámen pod pražcem zatloukal, bylo podbíjecí a zvednout ho byla velká dřina. Ale zase kápové to střídali, takže kdo byl starší a zvyklý na těžkou práci, toho tam nechali, ale slabochy, jako jsem byl já, střídali. Takže jsme třeba dělali týden a týden jsme zase dělali něco jiného. Takže jsme nedělali pořád těžkou práci.“

Poté ještě dojížděl do lovosické Fruty, kam se svážela jablka na marmeládu. Během tohoto období však pro studenty styk s rodiči neskončil, někteří rodiče totiž čekali před Terezínem, až se jejich potomci vrátí z venkovního komanda, a mnozí studenti s nimi udržovali písemný styk. Tři týdny před propuštěním pamětník pracoval uvnitř Malé pevnosti na hospodářství: „Nejlepší byla sobota a neděle, protože v sobotu se nejezdilo, to se dělaly domácí práce, a v neděli nikde nikdo. (...) V tu dobu to ještě v Terezíně šlo.“

Krátce po příjezdu však zemřeli studenti Miroslav Lácha a Zdeněk Kubeš a už v roce 1942 prý bylo běžné, že některý z vězňů byl ubit nebo zahynul během komanda. V té době už také byli v Malé pevnosti vězni různých národností včetně Rusů a Židů, ke kterým se prý dozorci chovali hruběji než k ostatním. Do Malé pevnosti jednoho dne dokonce přišli všichni blízcí i vzdálení příbuzní atentátníků na Reinharda Heydricha.

Spousta studentů včetně Václava Čmuchaře vzpomíná hlavně na velitele Malé pevnosti Heinricha Jöckla a dozorce Stefana Rojka: „Nás přivezli, a jak zjistili, že někteří chrápali, tak: ‚Roudnitzen Mordbande tři dny nedostane žádné jídlo a místo jídla cvičit.‘ Na cvičení se sešli, Jöckel tam byl jenom jednou, ale tamti se vždycky sešli a na každém cvičení se projevili. Chodili s klacky a s rákoskami, bušili do nás a honili nás po Terezíně asi hodinu. Poprvé to bylo naprosto důsledné, to bylo v poledne i večer. Druhý den už to bylo jenom večer a třetí den už tam Jöckel nebyl.“

Pamětník byl propuštěn dne 26. listopadu 1942: „Ráno jsme nastoupili, (...) vyfasovali jsme civil, který jsme tam měli, oblékli jsme se do toho, dozorce nás zkontroloval, vydal potvrzení, hvízdnul na vrátného a my jsme pelášili.“

Václav Čmuchař však nebyl jediný z jeho blízké rodiny, kdo byl za druhé světové války zatčený. Gestapo zatklo také maminčina bratrance Weisse, majora z pražského Generálního štábu, i druhého maminčina bratranec Brofta, který byl zase aktivní v Sokole. Zatčeni byli také dva pamětníkovi bratranci.

Celkově se propuštění z Terezína nedočkalo devatenáct studentů, kteří byli od září 1942 odváženi do koncentračních táborů v Osvětimi, Flossenbürgu a Buchenwaldu. V Osvětimi zemřelo devět studentů (Karel Dvořák, Ivo Karfík, Bohumil Kratochvíl, Miroslav Kukuk, Karel Švojgr, Sylva Rajtrová, Ladislav Markvart, Emanuel Marek a Jaroslav Študent) a v Buchenwaldu dva (Otomar Fabián a Vladimír Adamec – zemřel doma na následky věznění). Z celkového počtu 84 zatčených studentů jich zemřelo třináct.

Nuceně nasazen v Hněvicích u Roudnice nad Labem

Václav Čmuchař se měl po propuštění hlásit na kladenském gestapu a poté na Úřadu práce v Roudnici nad Labem. Byl zařazen do Hněvic u Roudnice nad Labem k firmě WIFO na pozemní práce. Pracoval i na spojovacím potrubí na benzin, jenž se vyráběl v Mostě a byl transportován do skladu v Hněvicích.

„Tušili jsme, že jsme sledovaní. Rok. Po roce už ani nikdo nevěděl, kde jsme. Rok nás sledovali, kde jsme, proč jsme, jak jsme, ale potom už ne. Místní správa nás strčila k firmě, která nás potřebovala, a už o nás neměli zájem. Měli zájem o to, aby měli svůj kšeft.“

Pamětník však během nasazení zosnoval podvod – bratranec mu zařídil potvrzení, že může jít k bratranci na dva týdny pracovat do zemědělství: „Já jsem to přinesl mistrovi, on prskal, ale já jsem odjel a více jsem tam už nenastoupil. On se na to vykašlal, než aby někam psal. Na potvrzení byl dovětek: ‚Po ukončení pracovní doby nastoupí na své původní pracoviště.‘“ Poté se opět hlásil na pobočce pracovního úřadu a odjel pracovat do Mostu.

Odbojová činnost před koncem války

Ještě za protektorátu se Václav Čmuchař zapojil do kolportování ilegálních letáků: „Přes tátu jsem nosil jednomu chlapíkovi nějakou ilegálně vydávanou tiskovinu. (...) Někdo na rozmnožovací mašině nebo na stroji desetkrát sepsal zprávy z fronty nebo zprávy z ilegální činnosti – to se nedalo dělat masově, to se muselo udělat jednou – a jeden to dal druhému, druhý třetímu a tak dále.“ Pamětník však neví, odkud táta letáky dostával.

Otevřít školu

Ke konci války už vládl v celém protektorátu chaos a studenti z Roudnice nad Labem byli shromážděni do Revolučních národních gard. Společně s dalšími studenty připravoval Václav Čmuchař v rámci Revolučních gard průmyslovou školu v Ústí nad Labem: „My jsme koukali co nejdříve vystudovat, protože každý chtěl ještě na vysokou školu nebo jinam. Já jsem měl zájem dostat se do Hranic, takže mě život veřejný moc nepřitahoval. Snažili jsme se, abychom to už měli za sebou a dostali se na místa, kam jsme původně chtěli.“  

Do července dohlíželi studenti coby členové Revolučních gard na odsun německého obyvatelstva, ale také zařídili budovu průmyslové školy, zajistili učitele a vyjednávali se správou i s ministerstvem školství. V červenci 1945 začali studovat a dne 19. června 1946 již drželi v ruce maturitní vysvědčení. Poté se studenti rozprchli a scházeli se jenom při výročích.

Ve službách armády

Po maturitě odešel Václav Čmuchař studovat Vojenskou akademii v Hranicích, kterou v hodnosti poručíka úspěšně absolvoval. Sloužil jako zástupce velitele dělostřeleckého pluku v Plzni, Stříbře a Karlových Varech. Poté odešel studovat politickou akademii a s novou funkcí politruka sloužil většinu času v Příbrami, kam byl v roce 1960 z Prahy převelen spolu s velitelstvím západního vojenského okruhu. V roce 1968 byl vyhozen z náčelnické funkce. Václav Čmuchař žil v Příbrami až do své smrti, zemřel dne 12. ledna 2015.