„Přes válku jsme měli uniformy schované. Jakmile však válka skončila, tak jsem si ji hned 5. května 1945 obléknul a rozhodl jsem se, že půjdu na pomoc Československému rozhlasu. Všude vysílali výzvy. Cestou jsem viděl Němce a nařídil jsem mu, aby mi vydal svou zbraň. Neodporoval. Zastavil jsem první auto a to mě odvezlo k Rozhlasu. Nehlídal jsem na barikádě, ale bojoval jsem o budovu Rozhlasu. Po dobytí budovy jsem seděl přímo u hlasatele ve vysílání a dával jsem pozor, aby se nic nestalo. Tehdy bombardovali Rozhlas a přímo do toho studia spadla bomba. Kousek ode mne. Všichni leželi mrtví v prachu, ale mně se naštěstí nic nestalo. Utíkal jsem na druhou stranu Vinohradské ulice. Domy se daly projít přes sklepy, byly propojené. Prošel jsem jimi, a až to bylo bezpečné, šel jsem domů. Už za války jsem měl jako bývalý voják na starosti ochranu Vinohrad. Jakmile jsem se dostal zpátky domů, tak mě 6. května jmenovali velitelem národní Revoluční gardy. Měl jsem na starosti celé Vinohrady. Například jsme v Belgické ulici ve škole kontrolovali německé uprchlíky. Starce, děti, ženy tam soustředili Němci ještě na konci války, my jsme je převzali. Ti naši blázniví gardisté je chtěli zamordovat. Říkal jsem jim: ,Blbci, oni si pro ně přijedou.‘ Vyjednal jsem tak jejich odchod, opravdu si pro ně také přijeli. Bylo to logické, nemělo smysl je vraždit.“
„Přes nevlastního otce a stranu národních socialistů jsem se dozvěděl, že se bude pronajímat hotel v Horšovském Týně. Tehdy na to byla vypsána soutěž uchazečů. Správu hotelu jsme s rodiči získali. Přestěhovali jsme se tam v roce 1945. Hotel jsem spolu se svým nevlastním otcem vedl. V Horšovském Týně jsem byl politicky činný, vystupoval jsem za národní socialisty. V roce 1946 jsem za ně kandidoval ve volbách. Vyhráli je stejně jako jinde v pohraničí komunisté. Ostatní tři strany se proti komunistům spojily, měli jsme po dvou členech. Poté jsme se připravovali na volby v roce 1948. Byl jsem na kandidátce za národní socialisty pro Karlovarský kraj. Ale kandidaturu už jsem nestihl, Akční výbor mě zatkl 25. února 1948. Přišli si pro mě jen dva tamější SNB a vytáhli mě z postele. Zpětně můžu konstatovat, že jsem měl štěstí. Tím, že mě zatkli tak brzy a komunisté teprve přebírali moc, jim ten aparát zatím tolik nefungoval. Neměli to ještě v ruce. Tehdy jsem noc strávil v kriminále a druhý den mě přivedli v Horšovském Týně do budovy okresního soudu. Soudce mě ale propustil. Jenže venku už stálo černé auto a odvezli mě do Plzně. Tam mě zase soudce osvobodil. Tak mě vezli do Prahy. Zavřeli na čtyřce. Nemlátili mě, ve srovnání s ostatními jsem měl slušný kriminál. Se mnou ještě politicky debatovali, protože nevěděli, co se mnou. V září 1948 jsem byl odsouzen na tři roky. Poslali mě do Kladna na hutě. Brali mě tam jako hrdinu, byl jsem politický vězeň. Když mi propustili kamaráda – vězně, domluvili jsme se, kdy si pro mě přijede. Měl na mě čekat u hřbitova pod haldou. Šichty se střídaly. Já jsem si to zařídil tak, že jsem v daný den vozil vozíky venku na haldě. Hlídal nás jeden bachař, nemohl nás uhlídat, trvalo mu dlouho, než on nás všechny obešel. Měl jsem na sobě civilní oblečení a na něm trestanecké. To jsem jim tam nechal na památku. Seběhl jsem dolů a už jsme jeli. Tehdy byl útěk ještě možný, vždyť tolik lidí nás mohlo udat, třeba ten taxikář, ale nikdo to nedělal.“
„Každou noc jsem spal někde jinde, u známých. Také v Orasicích u Loun. Jeden kamarád věděl o ilegální skupině. Řekl mi, že mě k ní dostane, že se musím dostat mimo republiku. Skupina se jmenovala MAPAŽ (Masaryk, Palacký, Žižka). Vedl ji řezník Kamil Novotný z Černčic u Loun. Ubytoval mě u sebe v domku. Vedlo se mi tam dobře, jídla bylo taky dost. Pak mi našli cestu, jak se budu moct dostat za hranice. Vezli mě autem, měli nabité kvéry. Potkali jsme esenbáka. Řidič auta mu říkal: ,Pane štábní, já vás svezu.‘ Odvezl ho na stanici, já jsem seděl vedle něho. Desátého dubna 1949 na Květnou neděli jsem (u jihočeské Želnavy) přecházel hranici. Měl jsem pokyny, řekli mi, kudy mám přesně jít. Byla tam cesta, protože tudy sváželi kulatinu. Napadl sníh. Těžko se mi šlo na hranice. Zapadal jsem do sněhu, cesta mi trvala dlouho. Šel jsem asi od devíti do pěti nebo do šesti, než jsem tam došel. Členové skupiny MAPAŽ mi řekli, abych došel do hospody, dal hospodskému cigarety. Nechal mě tam pak přespat. Dobře jsem se tam najedl. Teprve druhý den na mě, jako na uprchlíka, zavolal policii. Skupinu MAPAŽ pozavírali asi dva nebo tři měsíce po tom, co jsem utekl.“
„Mezi lety 1940 až 1945 jsem byl zaměstnán ve firmě Zeman v obchodě se smíšeným zbožím. Přijali mě tam jako účetního, obchod jsem ale fakticky vedl já. V roce 1943 majitele firmy zavřeli za hospodářské delikty. Mě také, byl jsem pár měsíců zavřený na městském soudě na Karlově náměstí.“
Jan Sklenář se narodil v Praze 14. října roku 1915. S matkou a nevlastním otcem žili nejprve v Bohumíně, později se přestěhovali do Prahy. Zde Jan Sklenář v roce 1935 maturoval na vyhlášeném reálném gymnáziu v Praze 19 a záhy nastoupil ke studiu práv na univerzitě. Během roku 1937 si odsloužil vojenskou službu, při mobilizaci v době mnichovské krize náležel k 125. dělostřeleckému pluku v Bzenci. Uzavření českých vysokých škol nacisty v listopadu roku 1939 zastihlo Jana Sklenáře ve čtvrtém ročníku. Našel si zaměstnání jako účetní v obchodě se smíšeným zbožím ve firmě Zeman. V roce 1943 majitele firmy zavřeli za hospodářské delikty a s ním i Jana Sklenáře. Několik měsíců jej věznili na městském soudě na pražském Karlově náměstí. V den vypuknutí Pražského povstání 5. května 1945 se zúčastnil bojů o Rozhlas, zažil zásah bombou přímo ve studiu. Jako bývalý voják dostal 6. května na starosti ochranu Vinohrad. Po osvobození se s rodiči a bratrem přestěhovali do Horšovského Týna. Zde se Jan Sklenář politicky angažoval v řadách národních socialistů, dostal se na volební kandidátku v roce 1946. Kandidovat v Karlovarském kraji měl i v roce 1948, během únorového komunistického puče byl Jan Sklenář 25. února 1948 zatčen. Noc strávil ve vězení a druhý den jej odvedli do budovy okresního soudu v Horšovském Týně. Soudce ho ale propustil. Následoval převoz do Plzně, odtud do Prahy (čtyřka). V září 1948 mu soud vyměřil tříletý trest a příkaz práce v kladenských hutích.
Sedmnáctého března 1949 se Janu Sklenářovi z kladenských dolů podařilo utéct. Díky skupině MAPAŽ (Masaryk, Palacký, Žižka) se mu přes jihočeskou Želnavu podařilo utéct za hranice. Nejprve našel útočiště ve sběrném uprchlickém táboře, poté v Masarykově univerzitní koleji pro studenty v exilu v Ludwigsburgu. Později se stal předsedou Ústředního svazu československého studentstva v Německu. V lednu roku 1952 odcestoval do USA. Pohyboval se v české komunitě v New Jersey, v Little Ferry a od roku 1953 v Detroitu. V roce 1954 požádal o přijetí na univerzitu. V květnu 1955 byl promován a dostal titul Master of Arts. Poté vyučoval v Detroitu, později v univerzitním městě Ann Arbor. V 80. letech se stal členem sboru poradců prezidenta Ronalda Reagana za stát Michigan. Po sametové revoluci se vrátil do vlasti, žil v Praze. Roku 1990 promoval na Karlově univerzitě a získal titul JUDr. Jan Sklenář zemřel 12. srpna 2013 v úctyhodném věku nedožitých 98 let.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
