Jaroslav Šišpera

„(Kdy jste zažil největší strach?) Největší strach zažil… to ani ne. V těchto letech… dnes bych ho zažil intenzivněji než dříve. Kdy jsem ho měl, kdy jsem předvídal, že by se něco mohlo stát, bylo, když na nás vylétly čtyři stíhačky u norského pobřeží, kde jsme byli varovaní, že tam jsou německá letiště focke-wulfů a messerschmittů. Řítily se na nás zezadu, nesměly jít do zaměřovače, a jak šly, tak jsme je osolili. Jenomže jsme špatně mířili, nepřišlo žádné hlášení, protože to byly spitfiry ze Shetland. Až přilétly blíže, tak jsme zjistili, že to jsou čtyři spitfiry, že to nejsou stodevítky. To bylo u norského pobřeží. (Za co jste bojoval? Jaké byly vaše pohnutky?) No tak bojoval... Za co jsem bojoval? Za tuto republiku, za co bych jiného bojoval? Já jsem nemusel, to nebylo povinností. V zahraničí bylo spousta lidí, kteří se promenádovali, normálně byli podporovaní a zajištění naší vládou a odmítli bojovat, byli v civilu. Tak já jsem mohl klidně... (Byl jste tak vychován svými rodiči?) Jo, byl jsem. Šlo se za tím, aby to tady dopadlo trochu jinak a abychom byli zase samostatní, jak jsme bývali dříve. To byla idea každého. Byli tam lidé… To byly různé názory.“

„Pocházím z Veselí nad Moravou, z malé čtvrti Milokošť. Narodil jsem se 9. 4 1920. Vychodil jsem tam školu, chodil jsem do Uherského Ostrohu na měšťanku a pak jsem to prodloužil na dvouletou truhlářskou. Když nás obsadili Němci, tak jsem byl nasazen do německého Kielu, kde jsem dělal v Marine Kaserne, na stavbách. První dovolenou jsem zůstal doma a nevrátil jsem se zpátky, čímž jsem byl povolaný do Zlína na gestapo, kde chtěli vědět, proč jsem se nevrátil. Jelikož v mé rodině byly tři vdovy a otec byl těžce nemocný rakovinou, tak mi to uznali, jenomže s tím, že se musím vrátit zpátky. Tak jsem se dohodl se dvěma kamarády a vydali jsme se do Francie. Na Mikuláše, 6. 12. 1939, jsme přecházeli slovenskou hranici. Tam jeden z kamarádů pracoval a jeho bratr nám zajistil převaděče přes maďarské hranice.“

„Tak jsme se chtěli nějak dostat přes hranice a do toho se namontoval nějaký podvraťák Úlehla z Mutěnic, který přípravu a útěk do Anglie shodil. To byl tehdy Šeda, Schoř, Nedělka, Holoda, jejich manželky a já. To byla skupina, která se chtěla dostat pryč. Všechny nás zavřeli a odsoudili. To byli všichni zápaďáci. Kapitán Schoř dostal šestnáct let, Šeda čtrnáct let, Holoda třináct let, já jsem dostal jedenáct let a Nedělka dostal sedm let. Manželky byly všechny zavřené - Šedova dostala rok, Holodova dostala rok, Schořova dostala půldruhého roku, moje dostala rok. To si odseděly. Já jsem si odseděl šest roků a tři měsíce, Holoda si odseděl osm let. Seděl jsem v Horním Slavkově, v Jáchymově, na Pankráci, na Borech a v Leopoldově. V Leopoldově jsem byl asi dva roky a z Leopoldova jsem byl propuštěný na podmínku.“

„Tam jsem přijel a byl zařazený do posádky. Už jsem měl svoji posádku, Jacek Tichý byl kapitánem a já jsem mu dělal radaroperátora. Byl tam navigátor, dva radiostřelci a druhý pilot. Z toho se skládala celá naše posádka. S ní jsme se vrátili zpátky do Skotska do Tainu, kde byla 311. peruť, která tam operovala a hlídala bránu mezi Shetlandy a Islandem, kterou se dostávaly lodě a ponorky na širé moře ven. Hlídali jsme Severní moře, od Anglie a Norska až po Island jsme létali. To jsme odstartovali a létali v takových čtvercích určených na ploše. Ty čtverce byly letadlo vedle letadla, rozsah byl poměrně velký, asi dvě hodiny letu. V tom čtverci jsme létali a strávili jsme ve vzduchu deset až jedenáct hodin. To znamená, že jsme třeba odstartovali o půlnoci a vrátili jsme se až k poledni. Počasí tam neexistovalo žádné, za každého počasí se létalo. Ať tam bylo počasí jakékoliv, tak se letělo na náš úkol.“