Drahomíra Šinoglová

„Asi za dva měsíce, co byl manžel ve vazbě v Bohunicích, obvinili mě. Byl rok 1980. Samozřejmě pak z trestného činu pobuřování vyšetřovali mě. Pořád jsem měla nějaká předvolání do Znojma anebo také žádné předvolání nebylo, přijeli, odtáhli mě. Tenkrát ještě Honzík [syn] nechodil do školy, tak mě odvezli i s ním na ten náš pověstný Krajzák ve Znojmě [někdejší sídlo tamní StB], jak se tam říkalo. Vyslýchali mě v přítomnosti Honzíka. Měl necelých šest let, tak už z toho byl pak psychicky špatný. A oni hráli takové hry. Na něco se mě zeptali, pak odešli a nechali nás tam čekat třeba hodinu, než zase přišli. V místnosti jich bylo šest. Z každého rohu někdo. Já seděla a Honzíka jsem měla u sebe a on jednou zareagoval tak, že na ně začal křičet. Už nevím, co vykřikoval. A v té době také Mirka [dcera] byla ve škole ve Strachoticích. A oni mi říkali, že když jim to neřeknu, protože já jsem odmítala vypovídat, že mě tam nechají. Já jsem jim říkala, že dobře, ale že mám dceru ve škole a potřebuji si ji vyzvednout. A oni na to, že to zařídí. Tak jsem jim odpověděla, že dobře, ale že je budu žalovat pro únos dítěte, že jim k tomu souhlas nedávám, aby mi oni vyzvedli dceru ze školy. Nakonec nás propustili, ale to byl jeden z nejhorších výslechů, kdy mě tedy sebrali i s tím Honzíkem. Já jsem to nějak zvládala, ale to dítě to prostě nezvládalo, že jo... A to mi na tom vadilo nejvíce, že mně ještě takto ničí děti, psychicky...“

„To snad nemyslíte vážně... (smích) Ne, to byste mě rozesmála, nikdo se neomluvil. Ale někteří jsou natolik slušní, že mě třeba pozdraví předem, ale někteří ani nepozdraví, dělají, jako by mě neznali. Ale víte co, já jsem sice nezapomněla, i když všechny tyto události bych nejraději z paměti vymazala. Ale já jsem to těm lidem odpustila, odpustila jsem jim to kvůli sobě. Protože kdybych jim to neodpustila, tak to ničí mě a moje zdraví. Takže jsem jim to odpustila a beru to a vidím, že všichni tak dělali kvůli sobě a kvůli tomu, že měli strach. Měli strach o sebe, své děti i rodiny. Prostě dobře... Oni se báli, já jsem se nebála. Tenkrát v té době jsem si vždycky říkala: Musíš být silná, a co tě nezabije, to tě posílí. A dnes po tom všem, když se dívám zpět na vše, to nemusí být jen to politické dění, ale i věci soukromé v rodině, tak dnes to vidím tak, že vše asi šlo tak, jak mělo jít.“