„To bylo to, že oni [komunisté] vytvářeli takovou atmosféru strachu a všichni lidé pod vlivem toho strachu dělali a říkali jen to, co se smělo. A jinak si nikdo nic nedovolil. To mi přišlo naprosto nemožné. Jsem přece svobodný člověk ve svobodné zemi a můžu si říkat a žít, jak chci. Tohle mi tedy dost vadilo. Protože jsme byli rodiči vychováváni tak, abychom nelhali. Přišlo mi to úplně zvrácené, abych doma mluvila úplně jinak a někde na veřejnosti před lidmi zase jinak. Mí rodiče prožili procesy v padesátých letech a to si myslím, že tu jejich generaci celkově ovlivnilo natolik, že oni se pak opravdu báli říct na veřejnosti pravdu. Takže i když se to tatínkovi nelíbilo [praktiky komunistického režimu], tak mi stejně říkal: ‚Prosím tě, Drahuško, dávej si pozor, ať nemáš problém.‘ No ale já jsem si pozor nedávala, to mi říkali odmalička, že jsem paličatá, tak jsem byla paličatá i v tomto, no tak to tak dopadlo...“
„Asi za dva měsíce, co byl manžel ve vazbě v Bohunicích, obvinili mě. Byl rok 1980. Samozřejmě pak z trestného činu pobuřování vyšetřovali mě. Pořád jsem měla nějaká předvolání do Znojma anebo také žádné předvolání nebylo, přijeli, odtáhli mě. Tenkrát ještě Honzík [syn] nechodil do školy, tak mě odvezli i s ním na ten náš pověstný Krajzák ve Znojmě [někdejší sídlo tamní StB], jak se tam říkalo. Vyslýchali mě v přítomnosti Honzíka. Měl necelých šest let, tak už z toho byl pak psychicky špatný. A oni hráli takové hry. Na něco se mě zeptali, pak odešli a nechali nás tam čekat třeba hodinu, než zase přišli. V místnosti jich bylo šest. Z každého rohu někdo. Já seděla a Honzíka jsem měla u sebe a on jednou zareagoval tak, že na ně začal křičet. Už nevím, co vykřikoval. A v té době také Mirka [dcera] byla ve škole ve Strachoticích. A oni mi říkali, že když jim to neřeknu, protože já jsem odmítala vypovídat, že mě tam nechají. Já jsem jim říkala, že dobře, ale že mám dceru ve škole a potřebuji si ji vyzvednout. A oni na to, že to zařídí. Tak jsem jim odpověděla, že dobře, ale že je budu žalovat pro únos dítěte, že jim k tomu souhlas nedávám, aby mi oni vyzvedli dceru ze školy. Nakonec nás propustili, ale to byl jeden z nejhorších výslechů, kdy mě tedy sebrali i s tím Honzíkem. Já jsem to nějak zvládala, ale to dítě to prostě nezvládalo, že jo... A to mi na tom vadilo nejvíce, že mně ještě takto ničí děti, psychicky...“
„To snad nemyslíte vážně... (smích) Ne, to byste mě rozesmála, nikdo se neomluvil. Ale někteří jsou natolik slušní, že mě třeba pozdraví předem, ale někteří ani nepozdraví, dělají, jako by mě neznali. Ale víte co, já jsem sice nezapomněla, i když všechny tyto události bych nejraději z paměti vymazala. Ale já jsem to těm lidem odpustila, odpustila jsem jim to kvůli sobě. Protože kdybych jim to neodpustila, tak to ničí mě a moje zdraví. Takže jsem jim to odpustila a beru to a vidím, že všichni tak dělali kvůli sobě a kvůli tomu, že měli strach. Měli strach o sebe, své děti i rodiny. Prostě dobře... Oni se báli, já jsem se nebála. Tenkrát v té době jsem si vždycky říkala: Musíš být silná, a co tě nezabije, to tě posílí. A dnes po tom všem, když se dívám zpět na vše, to nemusí být jen to politické dění, ale i věci soukromé v rodině, tak dnes to vidím tak, že vše asi šlo tak, jak mělo jít.“
Drahomíra Šinoglová se narodila 27. července 1951 ve Stošíkovicích na Znojemsku do dělnické rodiny. Její otec byl členem komunistické strany a i přes nesouhlas s praktikami režimu hájil komunistické myšlenky a věřil v jejich budoucí uskutečnění. Pamětnice už od mládí odmítala sklonit hlavu a podvolit se atmosféře strachu a nesvobody, kterou totalitní režim ve společnosti vytvářel. Se svým manželem Janem se později zapojila do rozmnožování a šíření textů tehdejší zakázané literatury z edice Petlice. Za přípravu trestného činu pobuřování ji na základě nepřímých důkazů soud poslal na rok do vězení nepodmíněně. Při zatýkání jí z náručí vytrhli půlročního, tehdy ještě kojeného syna. O jejím příběhu informovaly zahraniční sdělovací prostředky. Drahomíra Šinoglová se stala jediným politickým vězněm Husákovy éry, kterému někdejší prezident udělil milost. Od roku 1977 do roku 1989 čelila ona i její rodina vytrvalému nátlaku ze strany StB.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
