PhDr. Martin Šimsa

„Já nemůžu říct, že bych jakoby tehdy měl nějakou promyšlenou strategii, takže já jsem se s tím jakoby spíš seznamoval. Vím, že jsem už tehdy slyšel, že i v tom undergroundu byly různý názory, že právě někteří v tom undergroundu vytýkali Jirousovi, že to jakoby táhne moc politicky. On sám mně dokonce i líčil, že mu to právě vytýkal, nebo jsem to viděl v nějakém dokumentu, ta jeho sestra byla Ságlová, a třeba ten Ságl mu hodně vyčítal, že se spojil s Havlem a že jakoby ten underground do toho zatáhl, že tam byla taková koncepce, že ten underground si bude žít jako nezávisle na všech těch strukturách, nebo na tom establishmentu, a to i nezávisle na té opozici, nebo nezávisle na Havlovi, nebo na těch zakázaných spisovatelích a tak dále. Nicméně zase vím, že tehdy Jirous jako říkal, že když se zase nás zastali, to znamená protože první se jich zastali Havel, Seifert, Patočka a ti spisovatelé, kteří se za ně postavili... Tak když teď udělají společnou akci, tak my se nemůžeme do toho míchat. Nicméně vím, že i třeba Jiří Němec prý ze začátku bránil tomu, aby to podepisovali nějací lidi z undergroundu, nebo dokonce prý nějaký, nevím, nakolik je to pravda, se říkalo, že nějaký podpisy třeba [lidí], který byli trestně stíhaný, já nevím, snad jestli Charlieho Soukupa nebo někoho, že nějaké podpisy snad i likvidoval. Takže myslím, že mně to říkal Charlie Soukup, že to musel podepisovat znova, že mu to prý Němec poprvé roztrhal nebo co, tak to musel podepsat potom znova. Jo, jako měli pocit, jako že, aby se do toho jakoby už dál nemontovali, takže ty názory tam byly různý, a já zas nemůžu říct, že bych měl tehdy tak vyhraněný názor, jako kdo co má dělat, protože mně bylo tehdy osmnáct, tak jsem do toho měl chuť se v tom angažovat, ale byl jsem ze všeho takový trošku samozřejmě vykulený a měl jsem z různých věcí strach, protože právě si vzpomínám, že potom, když jsme odjížděli z toho Hrádečku, tak že říkali, že už je to tam obšancované policajty. Tak jsme tam potom někde šli přes les a pak nás tam někde ten Honza Litomiský nakládal autem, někde jinde, abychom se vyhnuli policajtům. Takže člověk měl takový trochu obavy, že nevěděl, co se stane nebo co s námi udělají, a často to právě končilo jenom u toho, že nám zkontrolovali občanky a nechali nás být, ale určitý strach a nejistotu jsem v těch situacích cítil.“

„Bylo to vlastně, když vyšla Charta. Tak potom se u nás konala... nebo jenom poznámka, ale to asi vlastně víte, že Chartu k nám přivezl Miloš Rejchrt někdy na Vánoce 1976, asi v prosinci. Miloš to četl a byl jsem tam já i moje sestra Aninka a já jsem se hned zeptal, jestli bych to nemohl taky podepsat. Miloš řekl, že rozhodně ne, protože mi ještě nebylo tehdy osmnáct let. Ale byla asi týden, teď nevím přesně... Orientačně kolem desátého ledna nebo dvanáctého ledna, teď nevím přesné datum, tak tam přijeli na domovní prohlídku. S tím, že to byla sedmihodinová domovní prohlídka, která byla jako velice důkladná, spoustu věcí nám sebrali. Otce potom vzali na výslech. Je pravda, že ta první domovní prohlídka byla. Ona každá byla hodně jako nepříjemná, ale ta první, to byl takový jakoby největší šok. Jediný tedy, co maminka vždycky říkala, že bylo dobře, že někdo poradil, když přijdou na domovní prohlídku, tak je musí donutit, aby se zuli. Když se zují, tak se chovají slušně. Trvá to kratší dobu. Když tam chodí v botách, všude dupou a jsou tam mnohem jako déle. Díky tomu taky, že se vždycky museli zout, tak nikdy nešli ani do sklepa, ani na půdu a právě ve sklepě a na půdě měla maminka ten archiv. Ty nejcennější věci byly ve sklepě a na půdě a oni tam vlastně nikdy nedošli, protože v těch ponožkách se jim nechtělo chodit ani ve sklepě, ani na půdě. Takže vlastně ten archiv nikdy nebyl tknutý a v zásadě, kdybych to bral z tohohle hlediska, tak vlastně ty nejcennější věci oni nikdy nevzali. Ale samozřejmě sebrali spoustu knížek anebo tehdy, co se rozepisovala Charta, a různé ty dopisy a tak dále. Tak to všechno brali.“

„No a když probíhal ten vlastní synod, tak ten probíhal přímo 17. listopadu. S tím, že já si vzpomínám, že vlastně byla informace, že bude nějaká demonstrace, a že se říkalo, ale to je demonstrace SSM, nebo to má něco SSM, tak z toho nic nebude, že jsme si z toho dělali ještě legraci. Jako, co ti lidi ze SSM tam můžou dělat. Takže pár přátel v mým okolí se na to dívalo tak trošku svrchu, že něco dělá SSM, tak ať něco dělají, ale že to není naše věc. Ale zasedali jsme ještě večer a v devět nebo v půl desátý tam dorazil právě Petr Payne a Honza Svoboda, kteří tam na té Národní třídě byli. Hned jak tam přišli, tak právě zavolali mě a myslím, že tam byl ještě taky Martin Trusina, to je ten bratranec tady toho Tomáše Trusiny, co vydává toho Protestanta a EMAN, tady tuhle knížku, a líčili, co se tam stalo. Tak jsme hned řekli, že to musíme dostat na plénum toho synodu. Takže bylo tam právě už pár synodálů, já mám pocit, jestli tam nebyl tehdy i Honza Litomiský, který byl jako synodál, ale bylo tam prostě pár synodálů, kteří tyhle věci sledovali a kterým jsme to řekli, a řekli, ano, musíme se snažit to dostat na plénum. Takže jsme se pokoušeli toho dosáhnout. Právě ten Hromádka se pořád snažil tomu bránit s tím, že říkal, že půjde volat Adamcovi, že on se zná dobře s Adamcem. My jsme řekli: ‚Dobře. Volejte k Adamcovi, ale nejdřív vystoupí na plénu a pak můžete jít volat Adamcovi. Nejdřív musí veřejně vystoupit.‘ Takže se podařilo, že asi o půlnoci, asi po dvou hodinách jednání, se podařilo dosáhnout toho, že to tam vlastně někdo ze synodálů navrhl, synod to odhlasoval, aby tedy vystoupili, a oni popsali, jak tam šli, jak je tam zmáčkli, jak je tam mlátili. I oni řekli, že neviděli nikoho, ale kdo ví, jestli někoho nezabili, že to byl tak strašný tlak... takový tvrdý zásah, že se obávali, že to bude to... Tak ten synod to odsoudil s tím, že vyzval vládu, aby to vyšetřila a aby zahájila dialog a přestala násilně potlačovat ty akce. Takže asi v půl jedné odešel ten Hromádka telefonovat tomu Adamcovi, že tedy s ním bude jednat, a my jsme s tím Petrem Paynem říkali, že to budeme volat Ivanovi Medkovi do Vídně. On mu už právě nějaké zprávy volal. Ale nedovolali jsme se mu a potom jsme mu volali ráno. Ráno jsme se sešli znova a volali jsme znova ráno, ale on už říkal: ‚Já tady mám tolik zpráv. Já to tam možná zmíním, ale nečekejte, že budu číst celé prohlášení. To rozhodně číst nebudu.‘“

„No tak ten název. Otec vždycky říkal... každý to říká jinak... ale otec říkal, že to byla taková série kázání, kterou vlastně psal v roce 1958 pro pražskou mládež, která začala tehdy jezdit. Ta pražská mládež z Vinohrad, kde byl krátkou dobu. Výrazný byl tehdy Jan Keller, mezi tou pražskou mládeží. Takže pro ně začal psát kázání, kdy se pokusil v těch kázáních jakoby vyjádřit, jak by evangelium vlastně se mělo realizovat. Jak by se o něj mělo usilovat v tom současném světě a v těch současných poměrech. Nebyl v tom sám, protože ty diskuse měli právě s tím Fredou Kocábem, Jakubem Trojanem, Milanem Balabánem a paní profesorkou Komárkovou. Tak to byla taková série kázání pro mládež. Potom mu řekl jeho švagr Jaromír Procházka: ‚Takhle by se mělo kázat pořád.‘ Aby se kázalo aktuálně. Oni se potom pravidelně setkávali vlastně vždycky v létě někde. Vím, že potom v těch šedesátých letech to bylo setkání na táboře v Mířkově, kde vlastně i formulovali nějaké takové, řekl bych, programové zásady, oč by měli vlastně společně usilovat, a řekl bych, že to byl pokus o jakési takové praktické a žité křesťanství a jakoby domýšlené vlastně i do takových těch společenských nebo politických důsledků. To znamená, jako bylo to i naproti takové té snaze, která tehdy byla od toho vedení církve, aby lidi vlastně chodili do kostela, ale aby se nestarali o to, co se děje kolem nich. Ale naopak jejich snaha byla, aby se vyjadřovali k těm věcem, které se kolem nich dějí, a nemlčeli k tomu, co se děje a co si myslí, že není správné nebo v pořádku.“

„Pro mě byla potom taková velká událost, což se vlastně stalo víceméně náhodou, že jsem jel právě za tím Martinem Zlatohlávkem, se kterým jsem se kamarádil, na vojnu stopem, načež jsem si stopl Honzu Litomiskýho a Londýna a ti jeli na Hrádeček na koncert Plastiků. Takže tím jsem se ocitl vlastně poprvé na Hrádečku a viděl tam poprvé vlastně taky Václava Havla, který se po mně koukal, ale nikdo nás nepředstavil, takže já jsem zas nebyl takový drzý, že bych šel za ním a řekl: ‚Já jsem Martin Šimsa.‘ Ale měl jsem tam spoustu známých, že jsem znal Karáska, nebo tam byl Tomáš Bísek, nebo už jsem se znal s Jiřím Němcem, který mi tam tehdy začal vykládat Heideggera, a tak dále. Mimochodem, Havel si mě potom pamatoval, protože potom jsem potkal Havla u Hejdánků a to vlastně bylo po tom, co zavřeli ty kluky v Brně. To znamená, co zavřeli právě Cibulku, Chloupka a Petra Pospíchala a kdy jsem vlastně o tom referoval, a Havel ještě hned, jak jsem tam přišel, tak říkal: ‚Vy jste byl u mě na Hrádečku, že?‘ Já jsem říkal, že jo, což bylo vlastně asi tak dva nebo tři měsíce potom, takže si to celkem dobře pamatoval.“