Jan Sikora

„Tak já jsem se narodil v Jablunkově, na vsi u Jablunkova v roce 1925. Tam jsem prožíval mládí, chodil jsem tam na základní školu. Když jsem vyšel ze školy, tak jsem hned šel do práce. Pracoval jsem, pomáhal tatínkovi, už byl nemocný. A potom přišlo povolání do německé armády. Už přicházely lístky a k tomu rodiče byli už smutní, zvlášť maminka. Jako každý, kterému něco přišlo. A tak čekala, kdy i mně přijde lístek. To byla taková chvilka. A potom jsme se už rozloučili s rodinou, to zase bylo smutné, a odjeli do Těšína, tam byl takový sběrný tábor. A ten den jsme k večeru odjížděli už do Lipska do Německa. Výchovu v rodině jsem měl jako křesťan, vychovaný nábožensky. Rodiče byli nábožensky založení. Narodil jsem se jako první, druhý byl potom za tři roky můj bratr a potom sestra. Byli jsme vlastenci jako Češi. Do českých škol jsme chodili. Na Těšínsku byla polská škola, byly polské i české, tak my jsme chodili do té české školy.“

„Vzpomínám si právě, jak bylo po té ofenzivě, po tom všem. Čekáme na oběd a teď se díváme právě tím směrem k Dunkerque na přístav a přes to pole jede nějaký džíp s bílou vlajkou. A ten Strossmayer přijížděl ještě se svýma dvěma vojáky a hlásil kapitulaci. A říkal generálu Liškovi: ‚Ti chlapci, co tam leží, to je na váš účet, pane generále.‘ – ‚Co, co, co?‘ – ‚Tam jste neměl co dělat. Víte, že nebudeme kapitulovat, že tu nezůstaneme. Už je všechno osvobozeno, všude už byla kapitulace udělena a vy jste nás napadnul, proto jsme se bránili.‘“

„Oni věděli, že jsme museli (do wehrmachtu). Že jsme chlapci, kteří jsme museli, jinak by nás dostali. Já vím, kolik mých v Jablunkově kolegů, kteří nenarukovali… Holeksa a všichni, kteří do lesa utekli, pak je pochytali a popravili. Dokonce vím o kamarádech, kteří narukovali, ale nechtěli se do SSSR dostat, a tak používali v lazaretu…, nadýchal se kakaa a měl fleky na plicích. A na rentgenu: ‚On má fleky, tak do špitálu.‘ Další polknul rozvařené brambory a na žaludku se přilepily a vytvořil se vřed. A oni zjistili, že tam něco je na žaludku. Tak si pomáhali, aby do fronty nemuseli. A oni na to pak přišli. Víte, co udělali? Nějaký pan Labaj – rodičům jejich poslali popravu syna Jožka. Šikovný blonďák, manželku mladou nechal. Poslali, když je puštěný dolů, zapnutý, jenom hlava je a teď ten nůž jde k němu. A oni to filmovali. A čím blíž ten nůž jde k němu, pomaličku, to víte, ty pohledy jeho jsou strašné. To poslali rodičům a do půl roku rodiče odešli. Tak likvidovali ty, kdo nechtěli. To bylo strašné.“

„A tam to potom bylo zajímavé. Do Mannheimu jsem se dostal tím způsobem, že v Leipzig, kde jsme stáli, tak vedoucí toho transportu nám řekl, že pojedeme až za dvě tři hodiny. To bylo takové nádraží, kde se na všechny strany rozjížděly transporty. To bylo na jih, na západ a na východ. A když to v tom SSSR začalo trochu hořet kolem Stalingradu, tak veškeré ty transporty, co jely na západ, tak všechno směřovalo na východ. Já, nějaký můj kolega Motyka z Louk, Ludvík Motyka, a potom Karkoška, my jsme tak společně…, tak jsme odešli pryč, že jsme měli ty tři hodiny, dvě hodiny. A tam jsme se zašli v kraji města a zamluvili jsme se s nějakým Němcem. On tam měl velké hrozny, tak jsme to obdivovali. Ale zapomněli jsme, že nám čas utekl. Tak jsme honem utíkali a teď se díváme v Lipsku a transport není. Kde je transport? Tak jsme byli v hrůze, co s námi bude, aby nás (neprohlásili) za dezertéry. Já jsem trošku uměl německy, tak jsem šel a ptal jsem se po vedoucím nádraží. Tak mi ho zavolali a teď mu to říkám. A on říkal, ať se nebojíme, že pojedeme, že za hodinu přijede expres a pojedeme do Mannheimu. A tam už týden je posádka z Maďarska a ze Slovenska a budeme přiděleni k této posádce. Tak tam jsme se dostali. A ten transport do SSSR…, z toho se už žádný kamarád nevrátil. Tam to bylo kdysi kolem Stalingradu.“

„A bylo tam hodně Židovek, dohola ostříhaných. Podle toho bylo vidět, že byly pěkné holky některé. A ty vlasy potom člověka změní u holky. A tak chodíme po tom dvoře, to byl takový dvůr, ve tvaru L bych řekl. A v rozích byly hromady odpadu, v jednom, druhém, třetím rohu všelijaké odpady z jídla. Na tom dvoře bylo takové velké koryto a tam byly samé vodovody puštěné. My tam chodíme a tam byla děvčata, která byla připravena do Dachau do koncentráku. A ony s námi tak cítily, viděly vojáky. Tak s námi cítily, že máme hlad. Povídáme: ‚My máme hlad.‘ Vzaly nás a my též už měli něco, tak tam do toho (koryta) hrabeme. A tam byly kolikrát velké dlouhé ty francouzské chlebíčky. A to bylo kolikrát ulomené, zbytky, zelené a od krysy požrané. A my říkali: ‚Je to tvrdé.‘ A ona nás hned vedla k tomu vodovodu, že pod vodu až to dáme, že se to rozmočí. Tak jsme se tím krmili. V tom vidím … tu charakteristiku, že tam člověk už vidí, jak člověka… Oni věděli, že jdou do koncentráku, a my věděli, že jdem na frontu. Tak jsme se tam tak skamarádili. My jsme na tom byli špatně a ty děvčata ještě hůř. Potom jsme se s nimi už neviděli.“

„To jsme došli až do Paříže. Do Paříže na Orly. To bylo tak půl druhé, po půlnoci to bylo. A hned nám říkal: ‚A honem kopat si díry.‘ Každý pro sebe díru. Jelikož jsme neměli žádné tanky ani protiletadlové kulomety, tak jsme se zakopali. Ta zem tam byla taková bílá a tvrdá. V noci nás ti francouzští partyzáni ostřelovali. To všechno bylo v podzemí. Tam už byly podzemní dráhy a kanály. A oni ostřelovali. A přes den v Paříži nebyl žádný, to jste nenašel ani človíčka. Sem tam nějaká babička šla nebo dědeček s hůlkou, ale ani človíčka. Tam byly pročišťovací akce v Paříži těch partyzánů. To bylo nejhorší, i když na frontě, člověk potom v té Francii…, ale tam to bylo nejhorší, tam jsme museli dva a dva do hlavního kanálu po takových žebříkách kovových. Měli jsme plné vyzbrojení patron, baterku a zabarvené sklo, bylo takové světelné, aby si člověk posvítil a neupadl. A velitel, když nás pouští, tak jaksi divně se s námi loučí. To jsem já šel a z Košic, východního Slovenska nějaký Štefaník, Jožko Štefaník. A tak my dva jsme tam byli. Pustil nás tam, tak se díváme a on říkal: ‚Hoši, až se sejdeme…‘ Říkal, že ať Bůh nás chrání, a my jsme tak jako: ‚Proč?‘ My nevěděli nic. Tak sejdeme dolů. Měli jsme kompas, podle kompasu a jeho šipky jsme se drželi. Takových pět set metrů jsme úsek měli přejít a zase tam vyjít. A jdeme a tak na sebe svítíme a najednou on se páskem zachytil za kliku. Vždycky jsme se kolem té stěny táhli, a to jsme jenom cítili hučení, pod zemí se ohromně rozléhají výbuchy. Teď otevřeme – tu je hodinářství, oprava hodinek. Honem jednu patronu vyprášit a tam hodinky nacpat. Tak člověk je takový chamtivý, honem vezmeme a už jsme si říkali, jak je oni nedostanou. A jdeme dál. A vyjdeme za půl hodinky nebo déle. A ten, jak víko zvedl, skládal ruce a klekl: ‚Hoši, vy žijete?‘ – ‚Proč, proč?‘ A teď nám ukázal, že jsme právě byli puštěni u hlavní partyzánské místnosti. Za tou zdí tam měli svoje, oni tam rozdělovali ty partyzány a my jsme kolem toho přešli. On myslel, že živí nevyjdeme, že nás rozstřílejí. To je zase taková zkušenost. Ještě, jak jsme šli, tak on říkal, on byl katolíkem: ‚Jeníku, modli se.‘ Jako děckám nám úplně cvakaly zuby od strachu. Báli jsme se, sice vyzbrojení, ale co z toho? On říkal mně: ‚Modli se.‘ Tak jsem se skutečně modlil, aby nás Bůh chránil, abychom se domů dostali šťastně odsud. Zázrak, že jsme to přešli. No a pak přes noc nás ještě potom ostřelovali. Tam jsme byli tak dva tři dny, co se to tam ostřelovalo. Tam žádná letadla nebyla, jenom partyzáni a my. Když někoho chytli (Němci), tak je hned popravovali. Byla tam radnice, ty matky chodily a prosily Němce, ale ti byli tvrdí, nepomohlo nic. Tam potom nás vždycky v noci ostřelovali. Ti partyzáni vyšli... Vzpomínám si, že kolikrát přešla tak silná salva přímo do té díry, tak jste viděli jen nohy a ruce, jak vyletěly rozstřelené. Jednou to ruplo vedle mě a ta hlína mě zasypala. Tak tam také nás pár zařvalo.“