Judith Shaked

„Během čtyř hodin nepřišla žádná posila a po čtyřech hodinách byl kibuc dobyt. Mezitím už bylo hodně zabitých. V boji padlo devatenáct bojovníků, z toho jedna žena, a ještě devět vojáků, kteří náhodou byli v Gezeru. Jejich posádka byla někde nedaleko a byli v Gezeru. Někteří přijeli se osprchovat pořádně, někdo přijel k doktorovi, tak bojovali s námi. Devatenáct padlo a většina ostatních šli do zajetí.“

„Den nato jsem jela na místo, kde byly děti evakuované s maminkami. Šla jsem od autobusu takovou alejí a potkala jsem Šloma. A samozřejmě jako první jsem řekla: ‚Prosím tě, co je s Icikem?‘ On mi říká: ‚Co, ty nevíš?‘ Tak jsem věděla, že Icik není. Pak už jsem se nevrátila do Gezeru, na pohřbu jsme nebyli. V Gezeru je hromadný hrob. To bylo, když jsme byli v zajetí. Ale sedmý den, jak se dělá taky obřad, jsme tam jeli. Ale potom už jsem zůstala tam s maminkami. V lednu se mi narodila holčička, to bylo trochu utěšení.“

„V Makabi se cvičilo. Velká cvičitelka jsem nebyla, ale ono se toho tolik nežádalo ode mě. V Makabi jednou za týden bylo cvičení. V Makabi ha-cair jednou za týden byla pegiša (schůzka), že částečně, tolik si to nepamatuji, ale částečně to byla zábava, zpívání, někdy tancování, a částečně buďto přednášky, nebo diskuse a učení. Taky se trochu s námi mluvilo hebrejsky, abychom se trochu naučili. Ale hlavně myslím, že to pro nás bylo společenské setkání. Já si tolik nepamatuji, že bych se byla účastnila, ale o nedělích obyčejně bývaly krátké výlety na půl dne. Jelo se někam elektrikou na konec Prahy a tam se pak šlo do lesa.“

„V listopadu 1945 jsem tam taky přijela a začali jsme: sázeli jsme cibuli a všechno. To vždycky říkám – vlastně to bylo nebezpečné tam. Bylo nějakých deset stanů a bouda, začal se stavět kolem plot a kolem dokola nějakých pět arabských vesnic. Tehdy byly hlavně s tou jednou vesnicí dobré vztahy, oni chodili večer k nám, hráli na jejich hudební nástroje, naši hráli na mandolíny a zpívali arabské písničky a hebrejské písničky. Byly dobré vztahy. Ale stejně to bylo nebezpečné. Přitom to byla jedna z nejkrásnějších dob mého života. Já jsem to nebezpečí necítila.“

„Nevím, kolik nás bylo v našem centru, 20–30. Čechů tam bylo docela hodně. A vyjeli jsme jenom tři (dvě dívky a chlapec). Jak vybrali právě nás, dodnes nevíme. Je pravda, že doufali, že pojede za dva měsíce další skupina. To bylo v březnu 1941 a v červnu Němci napadli Rusko. A my jsme jeli přes Rusko. I tahle cesta byla zablokovaná.“

„Krátce před Sudetami strýc navrhl mým rodičům, aby mne poslali k nim do Prahy. Tatínek tenkrát měl zdravotní potíže, tak aby ulehčil rodičům, tak mne poslali do Prahy. Oni byli sionisti. Jeho žena, teta, mne první týden zapsala do Makabi Ha-Tsair a do Makabi sportovního klubu a tam jsem začala dýchat sionistickou atmosféru.“

„Jak jsem vám řekla, já jsem moc velká sionistka nebyla, když jsem přijela do Izraele. (…) Teprve během dvou let v Ben Šemenu, v tom internátu jsem se stala sionistkou. Pak dalším životem tady jsem přesvědčená, že tady (v Izraeli) je naše místo a musíme se snažit udržet všemi silami slušný a počestný (stát) – hebrejsky ,tzedek‘. Aby se všichni měli dobře.“

„Když slyším od svých známých, že když přijedou do svého rodného města, tak tam nic nemají a cítí se tam cizí. Já se tam (v Rajhradě) cítím doma. Pan Dobrovolný, u kterého jsme byli v roce 1990, ten v roce 1991, když byla válka v Zálivu a Izrael byl bombardován, tak najednou od něj přišel dopis. ‚Vždyť víte, že tady pro vás mám u nás místo, přijeďte.‘ To je také jeden z mála dopisů, které mám schované.“

„Za půl roku obsadili Němci Československo – 15. 3. 1939. (…) Byli jsme ve škole a v poledne jsme šli ze školy na tramvaj a vidíme německá pancéřovaná auta a německé vlajky. Začali jsme chápat. Přišli jsme domů s bratrancem, teta a strýc byli ještě v práci. Byla u nich doma služebná, s kterou jsme byli zadobře. (…) Povídá nám: ‚Děti, jděte dolů, kupte si u pana Růžičky čerstvé žemle, já udělám čokoládu. Dáme si žemle s máslem a čokoládu, bůh ví, jak dlouho to ještě budete mít.‘ Tohle si pamatuji dodneška.“