„Tak jsme tam druhý nebo třetí den (po zatčení, pozn.) jely, nesly jsme jim prádlo a oni je vezli, druhý den to bylo. Oni je vezli z té věznice a my jsme stály u toho příchodu do té věznice a ten manžel mě zahlídl z toho antona. Tak on věděl, že jsem tam. A v té Libuši je vyslýchali a povídali mu: ,Manželka se přiznala.‘ A tam ženská nějaká řvala, měli to nafingovaný. Jenže on věděl, že já jsem tam u té věznice, tak si byl jistý, že to nejsem já.“
(Tazatel: „V těch Ludgeřovicích bylo hodně Němců před válkou?“) „Já ještě musím předeslat, že jsme tam byli kantoři a my jsme se chodili dívat, jak tam stavěli ty pevnosti. Protože všude byly hory a dělaly se tam pevnosti, kdežto tady byla rovina a tady se dělaly zákopy. Tam jsme se chodili dívat s kantorama a ještě ty jezdce tam měli proti tankům. No vyzbrojovalo se tam hodně. A já jsem tam ještě zůstala pár dní. Byla jsem tam, když přijela německá armáda v sajdkárách. Já jsem si myslela, že se mi nic nestane, když jsem učila tu němčinu. Pak jsem se dozvěděla, že na mě takhle číhali, tak jsem pak chodila kolem trati někudy zadem.“
„Můj strejček, šel z nějaký schůze, to byl fotbalista. A ptal se ho nějaký člověk, kde bydlí Severínovi. A on povídá: ,Já znám všechny jeho kamarády, ale vy kdo jste, to nevím.‘ – ,My se známe z války,‘ a kdesi cosi. Tak ho ještě navedl k nám vlastně. Ten nevěděl, kdo to je. Manžel věděl, že už v něčem je. Já jsem mu říkala: ,Jestli v něčem jsi, nic mi neříkej, protože by to ze mě vymlátili.‘ Udělali razii po Skutči, když už to všechno měli zjištěný, tak z několika vesnic sebrali najednou lidi, ty byly daný na četnickou stanici a pak ještě v noci odvezený do Pardubic do věznice.“
Ludmila Severinová se narodila 12. září 1916 ve Skutči. Pochází z chudých poměrů, její otec byl vyučený švec a matka vyšívačka. Ludmila měla o osm let mladšího bratra, prostřední sestra zemřela už v dětském věku. Po měšťance, kterou navštěvovala ve Svitavách, pamětnice absolvovala ve stejném městě učitelský ústav. První zaměstnání dostala na umístěnku v Ludgeřovicích u Hlučína. S nástupem henleinovců však musela, stejně jako mnoho dalších Čechů, pohraničí opustit. Protože uměla dobře německy, učila tento jazyk i na měšťance. V roce 1942 jí nacisté odvedli z hodiny žákyni z obce Ležáky, kterou později vypálili. Muže a ženy usmrtili. Holčička později zemřela v plynové komoře. V roce 1943 se provdala za Jaroslava Severina, s nímž se seznámila už na svitavské měšťance. Manžel po válce pracoval v otcově tiskárně, kde se zapojil do protikomunistického odboje. Po zatčení ho komunistická justice odsoudila k jedenácti letům vězení a trest si společně s dalšími členy odbojové Bulíčkovy skupiny odpykával v uranových dolech. Propustili ho po šesti letech. Ludmile se v padesátých letech podařilo vystudovat pedagogiku na vysoké škole. Celý život pracovala jako učitelka. Zemřela 27. srpna 2019 ve Skutči.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
