Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Severinová (* 1916  †︎ 2019)

• narozena 12. září 1916 ve Skutči do chudé rodiny

• měla o osm let mladšího bratra, prostřední sestra zemřela v dětském věku

• obecnou školu navštěvovala ve Skutči, měšťanku ve Svitavách

• vystudovala učitelský ústav a celý život učila, většinou němčinu a češtinu

• první zaměstnání po škole našla v Ludgeřovicích u Hlučína, odkud ji před válkou vyhnali zfanatizovaní henleinovci

• němčinu učila i za války, přímo ze třídy jí nacisté odvedli žačku z Ležáků, obce zlikvidované nacisty

• v roce 1943 se provdala za Jaroslava Severina

• po roce 1948 se manžel zapojil do protikomunistického odboje

• manžel Jaroslav Severin zatčen a odsouzen k jedenácti letům vězení

• manžel propuštěn po šesti letech

• Ludmila mezitím dostudovala vysokou školu

• zemřela 27. srpna 2019 ve Skutči

Ludmila Severinová byla učitelkou už před druhou světovou válkou. Vyučovala němčinu na menšinové škole v pohraničí, za války pak na protektorátních školách v Krouně, Vysokém Mýtě a Skutči. Z její hodiny odvedl německý voják dvanáctiletou Marii Hrdou z Ležáků ve chvíli, kdy vesnice už hořela a její rodiče čekali na smrt ve sklepení pardubického Zámečku.

Mladá učitelka Ludmila se vdala ještě za války, manžel Jaroslav Severin pracoval v rodinné tiskárně u svého otce. Po válce se nedokázal smířit s nastupujícím režimem komunistické strany a zapojil se do činnosti odbojové Bulíčkovy skupiny. Prozradil ji však člověk dopadený při pokusu o překročení státní hranice. Jaroslava Severina s dalšími třiadvaceti kamarády zatkla Státní bezpečnost a soudce ho poslal na jedenáct let do uranových dolů.

Tiskárnu komunisté zabavili a pamětnici poslali učit do malých vesnic. Jaroslav se z vězení vrátil v květnu 1956. Jako bývalý mukl měl problém s hledáním zaměstnání a později s nízkým platem. Hlavní živitelkou rodiny se tak stala pamětnice, která na něho celou dobu vězení čekala. Vzhledem k věku i zdravotnímu stavu už spolu vlastní děti neměli. O to více Ludmilu těšilo učitelské povolání. Jejími lavicemi prošlo několik generací dětí, a proto ji i personál skutečského pečovatelského domu, kde trávila poslední léta svého života, neoslovil jinak než „paní učitelko“.

První učitelské místo dostala na Hlučínsku

Ludmila Severinová se narodila 12. září 1916 ve Skutči. Její otec byl švec a maminka pomáhala živit rodinu vyšíváním. Ludmila měla o osm let mladšího bratra a sestru, která ale v dětském věku zemřela. Učitelkou chtěla být odjakživa, bohužel ji napoprvé na učitelský ústav nevzali, a proto jí tatínek domluvil studium na německé měšťanské škole ve Svitavách.

„Tam jsem se naučila německy tak dobře,“ vzpomínala na svá studijní léta Ludmila, „že se mi i sny zdály německy.“ Ze Svitav pak postoupila na soukromý učitelský ústav do Chrudimi, který vedly řádové sestry. „Tam byla i obecná škola, do které jsem chodila na náslechy. Samostatně vyučovat nás nechaly až ve čtvrtém ročníku.“  

Po studiích nemohla najít práci, a tak si rychle dodělala státní zkoušku z němčiny a požádala o umístěnku do nějaké menšinové školy. A tak se dostala do pohraničí. Čekalo na ni místo učitelky v katolické škole v Ludgeřovicích u Hlučína. „Byla to čtyřtřídka,“ vzpomínala na své první zaměstnání Ludmila Severinová. „Ve třídách byly pověšené kříže a učitelé se museli s dětmi každé ráno modlit.“

Oběd učitelům vařila paní řídící, a tak se učitelský sbor pravidelně v poledne setkával. Mladá učitelka tenkrát dostávala měsíční plat 715 korun (pro srovnání, za oběd platila pět korun), ale k tomu si přivydělávala doučováním, hodiny dávala i jedné židovské dívce. Ludmila chodila s ostatními kantory sledovat spěšnou výstavbu opevnění, v rovinatém terénu se kopaly zákopy a stavěly protitankové jezdce.

Atmosféra v pohraničí se měnila, henleinovci burcovali místní Němce a rozdmýchávali nenávist mezi Čechy a Němci. Po podpisu dohody v Mnichově v září 1938 nabraly události rychlý spád. „Některé rodiny vyhnali zuřiví Němci hned,“ upozornila Ludmila Severinová, „ale já jsem se cítila v bezpečí, měla jsem ve vesnici přátele a navíc jsem byla učitelkou němčiny. Pak jsem se ale dozvěděla, že se na mě chystají. Na nic jsem nečekala, sbalila kufr a jela jsem domů.“

Cestování v prvních říjnových dnech, kdy do vnitrozemí utíkaly desetitisíce lidí, nebylo jednoduché. „Musela jsem jet komplikovaně přes Brno. A moje peřiny, ty dorazily až za tři měsíce.“

Učitelkou němčiny byla i za protektorátu

Po návratu do Skutče hledala volné učitelské místo a časem se uchytila v obci Krouna. I tam učila němčinu. V Krouně se každým rokem v zimních měsících dával dohromady divadelní spolek a jeho členkou se stala i Ludmila. „Byl v něm každý, kdo trochu uměl hrát nebo aspoň hrál na nějaký hudební nástroj. Já jsem první rok působila jen jako nápověda, ale později  jsem i hrála, a dokonce zpívala v operetě.“

Další učitelská místa ji čekala ve Vysokém Mýtě a ve Skutči. A právě takzvaná horní dívčí skutečská škola se do její paměti zaznamenala jednou tragickou událostí.

Po Mařence Hrdé z Ležáků zůstalo ve škole jen kolo

Bylo 24. června 1942. Před dívčí školou ve Skutči zastavila motorka se sajdkárou. Sesedl z ní voják v německé uniformě a šel přímo do ředitelny. Měl příkaz vyzvednout Marii Hrdou a odvézt ji do Pardubic. „Mařenka byla v tu chvíli právě v mojí třídě,“ řekla Ludmila Severinová. „A tak si vzala tašku a odešla s ním. Ten voják nechal v ředitelně stvrzenku, že si Mařenku vyzvedl, venku ji posadil do sajdkáry a odvezl ji. Lidi ho viděli, jak na konci Skutče zastavil, aby ještě Mařence nasadil brýle proti větru.“

Na Marii Hrdou ve skutečské škole mnoho vzpomínek nezůstalo. „Už nebyla ani na společné třídní fotografii,“ uvedla Ludmila Severinová. „Mařenka jezdila do školy na kole, to tam zůstalo a bylo ve škole ještě dlouho, než si na něj vzpomněli a přijeli si pro něj.“

Učitelé dlouho nemohli uvěřit tomu, že se Marie Hrdá už do školy nevrátí. „Ona Mařenka asi něco málo věděla,“ odpovídá Ludmila Severinová na otázku, zda dvanáctiletá dívka mohla vědět o pohybu parašutistů a úkrytu vysílačky Libuše, důvodech, které vedly k vypálení Ležáků. „Dětem ve škole vykládala, že tam u nich ve vesnici je nějaký cizí člověk.“

Dvanáctiletá Marie Hrdá se skutečně do školy už nikdy nevrátila, její vesnici 24. června Němci vypálili, rodiče byli zastřeleni a Marie spolu s ostatními ležáckými dětmi odvezena do Prahy. Své rodiče přežila jen o pár dní, neboť s největší pravděpodobností zahynula s deseti dalšími ležáckými dětmi ve zplynovacím voze nedaleko Chelmna nad Nerem.

Rotačku dali komunisti do starého železa

Ludmila i Jaroslav pocházeli oba ze Skutče, blíže se ale seznámili až ve Svitavách, kde oba navštěvovali německou měšťanskou školu. Svatbu měli ještě za války, v roce 1943. Pamětnice už jako vdaná dál učila a Jaroslav pracoval v tiskárně u svého otce ve Skutči.  Severinova tiskárna tiskla jen málo knih, většinou šlo o plakáty a oznámení.

„Rotačku koupil tchán v Německu,“ vzpomínala na tiskárnu Ludmila Severinová. „Přijeli tenkrát dva montéři, aby ji zabudovali. Později se ještě jednou stěhovala do speciální místnosti v suterénu. Když pak komunisti tiskárnu znárodnili, dali tchánovi 300 korun za tu rotačku, jako za staré železo.“ 

Na konci války zažila Ludmila přistání několika obřích letadel typu Messerschmitt Me-323 Gigant. „Šla jsem právě po silnici, když si ta letadla nalétávala na přistání, byla tak nízko a tak obrovská, že jsem si myslela, že to na mě spadne.“

Gigantická transportní letadla přistála během ústupu z východní fronty, ovšem sportovní letiště bylo příliš malé a tou dobou i rozmoklé, a proto letadla ve Skutči uvízla. 

Manžel se přidal k odbojové Bulíčkově skupině

Jaroslav Severin se po roce 1948 zapojil do protikomunistického odboje, Ludmila nevěděla kdy a jak. Tušila jen, že se v jejich tiskárně množí protirežimní letáky. „Prosila jsem ho, pokud v něčem je, ať mi nic neříká, protože by to ze mě při výslechu vymlátili.“

Jaroslav Severin se zapojil do činnosti takzvané Bulíčkovy skupiny, která mimo jiné pomáhala převádět lidi přes západní hranici. Jeden ze zájemců o emigraci byl na poslední chvíli odmítnut (chyběl v plánovaném seznamu jmen). Ten pak podnikl přechod na vlastní pěst a narazil na fingovanou hranici, kde falešným „západním“ zpravodajským službám všechno vypověděl. Prozradil celou odbojovou síť. 

Když měla StB všechny informace pohromadě, ve Skutči a okolních vesnicích hromadně pozatýkala všechny podezřelé. Estébáci je dopravili na místní policejní stanici a odtud je pak ještě téhož dne v noci převezli do vězení v Pardubicích. „S manželkami dalších zatčených jsme jim tam druhý den vezly prádlo. Zrovna je převáželi a manžel mě z antonu zahlédl u vězeňské brány. Když mu pak při výslechu říkali, že jsem se ke všemu přiznala, a z vedlejší místnosti se přitom ozýval ženský křik, věděl, že to nejsem já, protože mě viděl venku.“

Po půlroce, na konci června 1950, se konal soud, jen den po popravě Milady Horákové. Soud trval tři dny a prokurátorkou byla, stejně v případě Milady Horákové, Ludmila Brožová-Polednová. 

Jaroslav Severin odešel od soudu s jedenáctiletým trestem, který si měl odpykat v uranových dolech. Pamětnice zůstala ve Skutči sama, přišla o byt a jako manželka politického vězně byla „uklizena“ na učitelská místa do malých obcí. Přesto se jí podařilo dálkově vystudovat pedagogiku na vysoké škole a ve svých šestatřiceti letech odpromovat.

Jaroslav se vrátil z uranových dolů po šesti letech

Na počátku roku 1952 Severinové o tiskárnu přišli, komunisté zařízení zabavili a manželova otce vystěhovali. Když se Jaroslav po šesti letech z vězení vrátil (pracoval na Hornoslavkovsku a Jáchymovsku v Ležnici, na šachtě Eduard a táboře Nikolaj), nevěděl, kam jít.

„Poslal korespondenční lístek, že přijede, ale pošťák mi ho strčil mezi vrata a dveře a já ho tam nenašla,“ vzpomínala na tu radostnou chvíli Ludmila Severinová. „Byla jsem tu noc u rodičů a on přišel a ťukal mi na okno. Nad ránem jsme šli pak spolu domů.“ Jaroslav se vrátil s pochroumaným zdravím, a tak manželství Severinových zůstalo bezdětné.

Jako většina bývalých muklů měl problém s hledáním zaměstnání. Uplatnění našel jen jako dělník na stavbách, stavěl školku a místní koupaliště a později získal zaměstnání u Pragoděvu, kde zůstal až do penze. Zemřel na infarkt v roce 1986, a očisty svého jména se tudíž nedožil. Rehabilitován byl Krajským soudem v Hradci Králové v roce 1990.

Pamětnice ale ani po odchodu svého milovaného muže nepropadla smutku. Byla neuvěřitelně aktivní až do posledních dní svého dlouhého a pohnutého života. V roce 2000 požádala rektorát Univerzity Karlovy o přidělení magisterského titulu, který skutečně dostala. Zapsala se do kurzu práce s počítačem a městský úřad častovala stížnostmi na pomalý internet. Poslední roky žila v domě s pečovatelskou službou ve Skutči. Zemřela jen pár dní před svými 103. narozeninami, 27. srpna 2019.