Alfred Ševčík

„To mě tenkrát zarazilo. Moje matka, ona toho tolik zkusila, a přesto když k nám (po válce) přišla Němka, který ten byt patřil, že nemá kde spát, než půjde do transportu, moje matka říká: ,Zůstaňte klidně u nás.‘ Tenkrát Češi jí vynadali: ,Vy jste Židovka, byla jste v koncentráku a nechala jste u sebe Němku!‘“

„Matka dostala předvolání na židovskou obec a tam jí dali plátno, na kterém byly natištěny židovské hvězdy, Davidovy hvězdy, žtutý a s nápisem Jude uprostřed. Tak jsem jí to doma ještě vystřihoval. Dítě si to neuvědomí, já jsem to měl jako hračku. Matka to obroubila a přišila nám to na kabáty. Jenže matka když šla ven, měla hodně známých a nechtěla, aby viděli, že tu hvězdu nosí, tak si taštičkou v podpaží ji zakrývala. Jenže nacisté na to brzy přišli a zakázali, ženám hlavně, tou taškou tu hvězdu zakrývat.“

„Taky jednou, to byl nějaký větší oficír, se sluhou, že nechce bejt s nima, že by chtěl bydlet někde jidne. My jsme ho přivedli do bytu, k tomu kamarádovi. Teď ty ženský byly úplně pryč, tak tam zůstala moje matka spát s nohama ke dveřím, sluha spal na skříni. A někde ukradli piáno a on byl inteligentní asi, ten Rus, tak to dotáhli do toho bytu a hráli tam na piáno.“

„Ale pak na Slovensku vypuklo to povstání nějaký, a jelikož to Valašsko je blízko, ty hranice slovenský, tak přišli tam do hor Němci, hodně, armáda. Tak řekli: ,Tady nemůžeš být!‘ Samozřejmě že do školy jsem nechodil. Oni měli statek, říkali tomu grunt a bylo to dost daleko, nebo se mi to zdálo, od té Zašové, až poblíž lesa. A tam jsem přišel a byli tam už, oni také schovávali čtyři romský děti, dodnes si pamatuju, jak se jmenovali – holka malinká Vanda, malinkej Raimond a pak Alfred, jako já se jmenoval, aby nás rozlišili, tak mu říkali Olik, a já, ještě Lojza Adam. S těma jsem se později v Ostravě po válce sešel. A to byli čeští Cikáni a těch se zachránilo velice málo.“