„Potom ještě byly takový dozvuky, že chodí Němci přes střechy a přes dvorky do různých baráků. No, toho jsme se aj báli, protože jsme se dozvěděli, že na Vinohradech to škaredě začalo i končilo. Takže jako ve sklepě se lidi třepali. Ale nedošlo k ničemu. Doma jsme měli navařený svoje domácí černý pivo. Abychom měli, co pít, kdyby netekla voda. A to pivo vydrží, bylo v láhvích. Voda, to se obávali, co kdyby byla otrávená nebo to potrubí nějak pokažený. Tak tohle byl dobrý nápad.“
„To byl protektorát a Slovensko se osamostatnilo. A to byly hranice a musely být pasy. Já když jsem se vdala, tak jsem se ještě na Slovensko do Bratislavy, to bylo v srpnu 39, dostala, protože manžel si nechal napsat do svých papírů ‚mit Gattin‘ (pozn.: s manželkou). Zpátky už ne. Já jsem viděla rodiče až za rok. Nebyly vůbec na nic lístky. A jídla dost, na trhu všechno. Husy, kachny, máslo bez lístků. Když jsem se pak dostala do Prahy, tak jsem vždycky jim přivezla. Aby měli, protože tam nebyly v Praze ani látky, boty. A cigarety hlavně. Protože za protektorátu byly čtyři na den.“
„No tak jsem šla ze známosti do tý Žárnovice. To bylo u Bystrice (pozn.: Banská Bystrica), takovej venkov. A holce bylo ani ne čtyři roky. Strachu jsem měla plno. Někdo třeba z legrace mně zaklepal na okno, to už jsem se lekla. A jednou mě tedy to vylekalo, mně svítil gang, to je taková veranda před domkem. Koukám, jak to, že se mně svítí na tý verandě. Vždyť já jsem už dávno zavřená doma na pět západů. Vyšla jsem a někdo mi bouchá na vrata. Vyšla jsem ven a zeptala jsem se, protože jsem věděla, že to je německá hlídka, tak jsem se německy zeptala, kdo to tluče. A oni řekli, co dělá to světlo? Protože tam byl přísný zákaz svítit. Já jsem se omluvila, že jsem nevěděla. Tím to skončilo. Ale měla jsem strach, protože říkali, že kde uvidí světlo, tak do něj budou hned střílet.“
Věra Šestáková, dívčím jménem Bernhardová, se narodila v Praze-Bubenči 31. srpna 1920. Otec Karel Bernhard se živil jako kapelník a hudební skladatel. Maminka Marie se celý život starala o domácnost. Už jako studentka obchodní školy se pamětnice seznámila se svým budoucím manželem Tomášem Šestákem, který posléze pracoval jako autorizovaný zeměměřič u armády. Pocházel ze Slovenska, kam se spolu se ženou vypravil krátce po jejich svatbě v roce 1939. Na Slovensko se dostali bez problémů, zpět je ale už nepustili. Začala válka a vznikl Slovenský stát a Věře Šestákové se pobyt na Slovensku nechtěně protáhl. V Bratislavě se v roce 1944 mluvilo o blížících se bojích. Pamětnice se i s dcerkou odstěhovala k Banské Bystrici, kde ale záhy vypuklo Slovenské národní povstání. Přes Bratislavu doputovala i s malou dcerou do Prahy ke svým rodičům. Po cestě zažila ostřelování vlaku tzv. hloubkaři, tedy americkými letci, kteří se snažili ničit vlaky s německou armádou. Pár měsíců po jejím příjezdu vypuklo Pražské povstání. Po osvobození se šťastně setkali s manželem. Ten po skončení války zůstal v armádě a poté pracoval jako ředitel Technického muzea Brno. V roce 1969 ho ale z funkce sesadili a přeložili do tiskárny muzea. Věra Šestáková žila v Brně. Věra Šestáková zemřela 26. března 2019.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
