Ing. Ivan Šesták

* 1943

  • „Byla tehdy euforie a lidé šli za Dubčekem. Mysleli, že se stane změna. Já jsem tomu od začátku nevěřil, protože byl přece jen komunista. Dubček měl podle mě jedno velké štěstí, že nemohl všechno dokončit. Kdyby to byl dokončil, nemohlo to dopadnout dobře. Začalo uvolnění a začalo různé soukromé podnikání, ale to soukromé podnikání bylo na bázi vykrádání státních podniků. To nebylo skutečné podnikání. Ale aspoň se to trochu uvolnilo a lidé tomu věřili. Potom přišel srpen 68 a myslím, že ta atmosféra byla stejná v celém Československu. Lidé cítili naději, ale pak došlo rychle k normalizaci, následovaly prověrky, jaký máme vztah k 68. roku, ke vstupu internacionály. Asi jsem měl štěstí, že jsem pracoval ve stavebnictví, odkud se nevyhazovalo. Já myslím, že většina lidí řekla svůj názor, ale ředitel i kádrovák, kteří chodili tyto prověrky vykonávat, měli asi ten samý názor jako všichni, ale lidé se zase začali bát říkat, co si myslí. Lidé se dovedou strašně rychle přizpůsobit a neuvědomují si, že to přizpůsobování má potom zlé následky.“

  • „S dětmi ve škole jsme byli hned kamarádi, protože děti jsou upřímné. Z těch dospělých byli lidé, kteří s námi cítili, a pak také byli lidé, kteří nás brali jako protistátní živly. Maminka pracovala v punčochárně, kde se pletly ponožky. Měla tam na starosti asi osm tkacích strojů. Vzpomínala, že tam byly ženy hojně v komunistické straně a byly velmi aktivní. Chodily na schůze a bylo to pro ně důležité. Bylo to v době, kdy se rozhlasem vysílaly politické procesy a ti lidé žádali nejtvrdší tresty pro zrádce socialismu. V rádiu vysílali proces Babických [Babické procesy] a maminka tam seděla a plakala. Ten hlavní dostal trest smrti a jeho žena asi osm nebo deset let, a ty ženy říkaly: ‚Měli pověsit i ji, bestii!‘ Myslely to i na maminku. Takže to tam neměla lehké, ale byli tam i dobří lidé.“

  • „On se k tomu nerad vracel, protože to vyšetřování, to byly strašné věci. První dny byl na Státní bezpečnosti, pak v Leopoldově, v Ilave, to byla ta nejtěžší vězení. Když už byl odsouzený, dali ho do Opavy, kde byl jako odborník v tzv. Basa projektu. Byli tam lidé, kteří projektovali. Dělal se tam vývoj Tatry 138 a různé věci, které se používaly v národním hospodářství. Byli tam lidé, kteří byli k dispozici 24 hodin, všichni byli odsouzení na dlouhé roky. Tam se otec setkal i s kamarády, kteří pak byli dobří kamarádi. Hokejisté, kteří byli zavření. Boža Modrý a další. Jinak samozřejmě vzpomínám, že jednou za rok či za půl roku jsme chodili na návštěvu. Máma tam mohla vzít vždy jedno dítě s sebou, takže jsem se asi dvakrát či třikrát dostal na návštěvu do Opavy, kde jsme mohli být půl nebo tři čtvrtě hodiny, bylo to oddělené a stál tam bachař, abychom si asi neříkali nic protistátního... Nikdy se nechtěl nikomu pomstít a nechtěl, aby to někdo druhý zažil.“

  • „Už v tom roce 1968 jsem byl stavbyvedoucí na mostě přes Malý Dunaj v Tomášově. V létě se začínal [stavět] most přes Dunaj v Bratislavě. Byl jsem tedy i tam. Měli jsme středisko na pravém břehu Dunaje v Petržalce a dvacátého prvního jsem šel do práce. Most byl obsazený ruskými tanky. Jel jsem na motorce mezi těmi tanky. Byl jsem, jako ostatní, naštvaný, že k tomuto mohlo dojít. Byl jsem tehdy před univerzitou, dvacátého prvního v poledne, když tam zastřelili tři lidi. Takže jsem to prožíval všechno zblízka. Zastřelili tři lidi. Jedno děvče, asi jedenáctileté, kapitána Holíka... oni stříleli do lidí, a koho to zasáhlo, ten to dostal. Dodnes jsou na univerzitě v obkladě vidět jamky po kulkách. To tam asi nechali naschvál, aby na to zůstala památka. V lidech tedy bylo zklamání a bezmoc. Stát před tankem, to je smutné. Ale o tom už se ani ve školách moc neučí. Lidé mají jiné zájmy.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 23.01.2019

    (audio)
    délka: 58:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Vyhnali ho z města, kam se neměl vrátit. Pak tam postavil několik mostů

Ivan Šesták 2019
Ivan Šesták 2019
zdroj: Post Bellum

Ivan Šesták se narodil 14. září 1943 v Bratislavě Ervínovi a Anně Šestákovým. Má dva sourozence – starší sestru Annu a mladšího bratra Pavla. Matka byla v domácnosti, otec byl uznávaným stavebním inženýrem. V září roku 1951, v den Ivanových narozenin, Státní bezpečnost odvlekla Ervína Šestáka do Leopoldova, kde byl poté vyslýchán a vězněn. Matku se třemi dětmi odvezli do konspirační vily v Bratislavě, kde je několik dní zadržovali. Na jaře 1952 odsoudili Ivana Šestáka ve vykonstruovaném procesu na doživotí za údajnou vlastizradu. O vánočních svátcích 1952 dostala matka soudní výměr a příkaz k vystěhování z bytu do 31. prosince 1952. Na vystěhování měla rodina čtyři dny, ale neměla kam jít. Díky intervenci příbuzného dostala povolení vystěhovat se do Okříšek na Moravě, do malého pokoje ke své tchyni. Ve stísněných podmínkách všichni žili několik let. Nárok na jiný byt neměli. Ervín Šesták byl vězněn v Leopoldově, Ilavě a nakonec v Opavě, kde ho zaměstnali jako odborníka v tzv. Basa projektu. Po pěti letech věznění se mu podařilo dosáhnout obnovy soudního procesu, v němž ho nakonec soud odsoudil na pouhé dva roky. V roce 1956 byl tedy propuštěn. Rodina ale mohla žít pohromadě až v roce 1959, kdy dostala nárok na byt na sídlišti v Bratislavě. Ivan Šesták nedostal z politických důvodů doporučení na střední a později ani na vysokou školu. V obou případech mu však k doporučení pomohli učitelé. Vystudoval tedy gymnázium v Bratislavě a poté Vysokou školu technickou, inženýrské stavby se specializací na stavbu ocelových mostů. Po absolvování dostal umístěnku do národního podniku Doprastav. V srpnu 1968 byl v Bratislavě svědkem střelby do lidí sovětskými vojáky. V Doprastavu se v průběhu let vypracoval na hlavního inženýra. V roce 1990 přešel na podnikové a poté na generální ředitelství jako výrobní a výrobně technický náměstek. V roce 1992 se stal generálním ředitelem Doprastavu, který se transformoval na akciovou společnost. V roce 1994 spolu s dalšími šesti manažery podniku založil firmu Doas, do které přizvali zaměstnance Doprastavu jako drobné akcionáře. O rok později Doas ovládl Doprastav, který postupně přerostl do největší stavební skupiny na Slovensku. V době působení Ivana Šestáka Doprastav postavil čtyři z pěti bratislavských mostů přes Dunaj, nebo se alespoň na jejich stavbě podílel.