Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Ivan Šesták (* 1943)

• narozen 14. září 1943 v Bratislavě Ervínovi a Anně Šestákovým

• otec byl stavebním inženýrem

• v září 1951 byl Ervín Šesták zatčen a obviněn z protistátní činnosti

• na jaře 1952 otce odsoudili ve vykonstruovaném procesu na doživotí za údajnou vlastizradu

• o vánočních svátcích 1952 dostala matka příkaz k vystěhování z bytu do 31. prosince 1952

• od roku 1952 žili v Okříškách na Moravě ve stísněných podmínkách

• Ervín Šesták byl vězněn v Leopoldově, Ilavě a v Opavě

• v roce 1956 se mu podařilo dosáhnout obnovy soudního procesu a propuštění

• rodina žila pohromadě od roku 1959, kdy dostala byt v Bratislavě

• Ivan nedostal z politických důvodů doporučení na střední školu a později ani na VŠ

• nakonec vystudoval gymnázium v Bratislavě a Vysokou školu technickou

• v srpnu roku 1968 zažil v Bratislavě střelbu sovětských vojáků do lidí

• pracoval v národním podniku Doprastav, vypracoval se na hlavního inženýra

• v roce 1992 se stal generálním ředitelem Doprastavu

• v roce 1994 spoluzaložil firmu Doas, která se stala největší stavební skupinou na Slovensku

Ivan Šesták se narodil 14. září 1943 v Bratislavě Ervínovi a Anně Šestákovým. Má dva sourozence – starší sestru Annu a mladšího bratra Pavla. Matka byla v domácnosti a otec byl uznávaným stavebním inženýrem.

Na stole dort, a táta nikde

Ivanovy nejzazší vzpomínky sahají do poválečných let, kdy bydleli v Bratislavě v Legionářské ulici. Otec se ve svém oboru etabloval jako přednosta oddělení Cesty a mosty, pracoval například na obnově Starého mostu. Žili spokojeným rodinným a společenským životem. To se dramaticky změnilo po převzetí moci komunisty. Zastrašování, vydírání a likvidace nepohodlných patřily mezi jejich metody, jak posilovat a demonstrovat svoji moc. V den Ivanových osmých narozenin, 14. září 1951, začali ničit i rodinu Šestákových.

Na stole Ivanův narozeninový dort, rodina čekala na otcův příchod, ale ten večer se ho už nedočkala. Z práce se nevrátil, ačkoli z ní odešel a byl viděn jen pár desítek metrů od domu.

Jeho manželka Anna ho zoufale hledala v práci, po nemocnicích, na policii, ale jako by se po něm slehla zem. Až po čtyřech dnech ji StB informovala, že jejího muže zadrželi. Anna se později dozvěděla, že k „zadržení“ došlo tak, že ho nedaleko jejich bydliště vtáhli příslušníci StB násilím do auta, zavázali mu oči a odvezli ho rovnou do leopoldovské věznice.

Unesli ho a odvezli do Leopoldova

O tom, co se s Ervínem stalo, se rodina dozvěděla, když k nim domů přišli čtyři muži, kteří se prokázali legitimacemi StB. Šokované Anně sdělili, že je manžel u nich a ona s dětmi musí okamžitě opustit byt. Její manžel Ervín se totiž údajně stýká se zahraničními špiony, které chtějí zajistit a jeho potřebují jako volavku. Přivedou ho do bytu, a pokud za ním imperialističtí agenti přijdou, hrozí přestřelka.

Muži ze Státní bezpečnosti měli již před domem připravená dvě auta. V jednom chtěli odvézt Annu a ve druhém děti pod dozorem pracovnice StB, která se o ně měla starat. Anna, naprosto vyděšená mladá žena, matka tří dětí, která nikdy nepřišla do styku s policií a neměla potuchy, že něco takového je možné, podepsala dokument, který jí StB podstrčila k podpisu. Ve stresu ani nevěděla, co podepsala. Pro syna Ivana chtěli přijet do školy, Anna ale muže přesvědčila, aby to nedělali a raději počkali, až se vrátí ze školy sám. Také si vymínila, že děti pojedou v jednom autě spolu s ní.

Zavřeni v konspirační vile StB

Odvezli je do vily Harmonie. (Kdysi patřila architektu Havlíkovi, po jehož emigraci vilu zabrala Státní bezpečnost jako konspirační prostor.) Annu s dětmi hlídala dozorkyně, která se o ně měla také starat a v případě problémů měla ve vile k dispozici přímou telefonní linku na StB.

Anna nesměla vycházet z domu a děti mohly ven na čerstvý vzduch pouze s dozorkyní. K jídlu dostaly jen salám a chleba, jídlo pro děti nedostačující. Suroviny na vaření si musela Anna vyžádat. Vařila pak nejen pro děti, ale i pro estébáky, protože jí slušnost nedovolila nepozvat je ke stolu. Ve vile Harmonie byli všichni zavření asi deset dní. Od původního plánu vlákat do bytu Šestákových domnělé „imperialistické agenty“, s nimiž Ervín údajně spolupracoval, StB upustila. Ervín byl stále ve vazbě.

Doživotí za údajnou vlastizradu

Soud proběhl na jaře roku 1952. Jak se později rodina dozvěděla, vyšetřování se neobešlo bez krutostí a vydírání. K absurdnímu obvinění se Ervín doznal pod tlakem. Jeho jediným „proviněním“, dá-li se to tak nazvat, bylo to, že se jednou sešel s kamarádem, který jako člen Demokratické strany v únoru 1948 emigroval na Západ a byl na návštěvě v Československu. Ervín věřil ve spravedlnost, v to, že pravda vyjde najevo. Dostal doživotí za údajnou vlastizradu.

Akce B – násilné vystěhování

Manželovým zatčením a uvězněním se změnil společenský status celé rodiny. Z Šestákových se staly protistátní živly. Anna Šestáková musela jít pracovat do těžkého průmyslu. Přihlásila se do bratislavských elektrotechnických závodů, do trafolisovny. Stříhala velkými kleštěmi plechy do transformátorů, pracovala na směny. V té době probíhal proces s Rudolfem Slánským, který jim pouštěli v práci z rozhlasu. Plakala. Pak přišla další rána.

Den před Štědrým dnem jí přišel příkaz k vystěhování s novou adresou Dvory nad Žitavou. Když ji tam švagr odvezl, aby se podívala, co jim komunisté přichystali, našli zpustlý domek, který jim otevřela žena romské národnosti. Zrovna myla dítě v neckách. Řekla jim, že tam bydlí ona. Anna se obrátila na úřad, ale tam jí nedokázali pomoci s odůvodněním, že je to akce ministerstva vnitra. Opustit byt rodina musela do 31. prosince.

Samozřejmě nebylo náhodou, že vystěhování bylo načasováno na sváteční dny, stejně jako otcovo zatčení na Ivanovy narozeniny. V krutosti a bezohlednosti se StB vyžívala. Zoufalá Anna nevěděla, co si počít ani kam jít. Když ji nohy zavedly do kostela, padla na kolena a prosila Boha, že jejím jediným přáním je zemřít.

Nakonec jí pomohl švagr, když jí vyjednal, že se smí s dětmi vystěhovat na Moravu do Okříšek, což byla rodná obec jejího muže. V podnájmu v jednom pokoji o šestnácti metrech čtverečních tam bydlela jeho ovdovělá matka. Se souhlasem bytné přijala tchyně i do tak malého prostoru Annu se třemi dětmi s otevřenou náručí. Do pokoje se jim nevešly ani postele pro všechny. Babička spávala v kuchyni u bytné a Ivan na zemi. Podmínkou k nastěhování do Okříšek bylo, že si nesměli nárokovat byt.

Nový život v Okříškách

V Okříškách se rychle rozkřiklo, že Šestákovi mají otce ve vězení. „S dětmi ve škole jsme byli hned kamarádi, protože děti jsou upřímné. Ale dospělí dovedli být zlí. Brali nás jako protistátní živly. Maminka pracovala v punčochárně, kde se pletly ponožky. Měla tam na starost asi osm tkacích strojů. Vzpomínala, že tam byly ženy hojně v komunistické straně a často schůzovaly. V té době se v rozhlase vysílaly přenosy ze zinscenovaných politických procesů a lidé žádali nejtvrdší tresty pro zrádce socialismu. V rádiu vysílali Babický proces a maminka tam seděla a plakala. Ten hlavní dostal trest smrti a jeho žena asi osm nebo deset let, a ty ženy říkaly: ‚Měli pověsit i ji, bestii!‘ Dívaly se přitom na maminku. Ta slova patřila také jí. Takže to tam neměla lehké. Ale byli tam i dobří lidé,“ vypráví pamětník.

Nejvíce jim pomohla víra, ke které Annu přivedl evangelický bratr Novotný, tehdy již starý muž. Anně a jejím dětem byl silnou morální podporou, „adoptoval“ děti jako dědeček. Ivanova maminka o něm říkala, že byl jasnozřivý. Někdy se ho ptala, proč zrovna jim tak pomáhá, a on odpovídal, že je má rád. Díky němu uvěřila v Boha; duchovní cesta ji zachránila. Začala věřit, že stvořitel na člověka nakládá tolik, kolik unese. Jednoho dne si Anna uvědomila, že je šťastná, přestože se vnější okolnosti nezměnily: manžel je stále ve vězení, stále nemají kde bydlet, stále dře, aby uživila děti, a lidé se na ně dívají skrz prsty.

Otcovo věznění

Ivanův otec byl vězněn v Leopoldově a Ilavě, a protože byl inženýr, komunistům se hodil také jako levná odborná pracovní síla do tzv. Basa projektu ve věznici v Opavě. Zde zaměstnávali inženýry pro projektování státních zakázek. „Lidé tam byli k dispozici 24 hodin denně, všichni byli odsouzení na dlouhé roky. Nepočítalo se, že by se vrátili na svobodu, dostávali tedy i zahraniční odbornou literaturu. Návštěvy byly jednou či dvakrát za rok. Máma tam mohla vzít vždy jedno dítě s sebou, takže jsem se asi dvakrát či třikrát dostal na návštěvu do Opavy, kde jsme mohli být půl nebo tři čtvrtě hodiny. Bylo to oddělené a stál tam bachař, abychom si asi neříkali nic protistátního...“ vypráví pamětník.

Střední i vysoká škola byly nežádoucí

Ivan vychodil základní školu, ale z politických důvodů nedostal doporučení ředitele na střední školu. „Pak k nám domů přišla třídní učitelka Selerová a přinesla papír. Mamince řekla, že ukradla razítko a zfalšovala podpis ředitele... a podala jí doporučení ke studiu,“ vzpomíná Ivan. Díky tomu se dostal na gymnázium v Bratislavě. Zde bydlel na internátě.

Pamětník chtěl po gymnáziu pokračovat na vysoké škole, ale opět měl problémy kvůli svému kádrovému posudku. Ten se dál táhl s matkou i s dětmi. Paradoxně otec, kterého stát po propuštění potřeboval jako technického odborníka, na tom byl se zaměstnáním nejlépe. Po návratu z vězení dostal hned dvě pracovní nabídky.

„Opakovala se situace jako se střední školou. Na vysokou školu mi vybojovala doporučení třídní učitelka Križíková a pomohl i pan profesor Havelka, a tak jsem se dostal na Vysokou školu technickou, inženýrské stavby se specializací na stavbu ocelových mostů. Šel jsem tedy v otcových stopách,“ říká Ivan. Po absolvování školy nastoupil do podniku Doprastav.

Otec odsouzen neprávem

Po celou dobu usiloval Ervín Šesták o obnovu procesu. Chtěl dokázat svoji nevinu. K obnově procesu nakonec skutečně došlo, což bylo na tehdejší poměry neobvyklé. V posledním soudním projednávání dostal nakonec pouhé dva roky. V té době už měl pět let za sebou. V roce 1956 se tedy dostal na svobodu. Ani pak ale rodina nemohla žít pohromadě, protože neměla byt. Ervín pracoval v Bratislavě a manželka byla s dětmi v Okříškách. Na byt čekali tři roky. V roce 1959 se konečně sestěhovali do bytu v panelovém domě v Bratislavě. „Byl to hrozný byt, ale byli jsme šťastní, že můžeme být pohromadě,“ říká pamětník.

Pražské jaro 1968

V době Pražského jara už Ivan pracoval jako stavbyvedoucí na mostě přes Malý Dunaj v Tomášově. Vzpomíná, že zatímco většina lidí propadala euforii, on byl spíše skeptický. „Lidé šli za Dubčekem. Mysleli si, že nastane změna. Já jsem tomu od začátku nevěřil, protože Dubček byl přece jen komunista. Měl podle mě jedno velké štěstí, že nemohl všechno dokončit. Kdyby to byl dokončil, nemohlo to dopadnout dobře. Začalo uvolnění a začalo různé soukromé podnikání, ale to soukromé podnikání se odehrávalo na bázi vykrádání státních podniků. To nebylo skutečné podnikání. Ale aspoň se to trochu uvolnilo a lidé tomu věřili,“ vypráví pamětník.

Následná okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy s ním otřásla. V létě 1968 začínaly práce na mostě přes Dunaj v Bratislavě. Měli středisko na pravém břehu Dunaje, v Petržalce. „Dvacátého prvního jsem tam jel do práce na motorce. Most byl obsazený ruskými tanky. Jel jsem mezi těmi tanky. Byl jsem, jako ostatní, naštvaný, že k tomuto mohlo dojít. Pak jsem byl taky v poledne před univerzitou, když tam zastřelili tři lidi. Takže jsem to prožíval všechno zblízka. Zastřelili jedno děvče, asi jedenáctileté, kapitána Holíka... oni stříleli do lidí, a koho to zasáhlo, ten to dostal. Dodnes jsou na univerzitě v obkladu vidět jamky po kulkách. To tam asi nechali naschvál, aby na to zůstala památka. V lidech tehdy bylo zklamání a bezmoc,“ vypráví Ivan.

Normalizace

Zatímco jaro 1968 bylo plné naděje, normalizace, která následovala, se nesla ve znamení strachu. Při prověrkách na pracovištích se zjišťovalo, jak je kdo loajální, a mnozí zapřeli svůj názor, aby nepřišli o práci.

„Asi jsem měl štěstí, že jsem pracoval ve stavebnictví, odkud se nevyhazovalo. Já myslím, že většina lidí řekla svůj názor, i ředitel i kádrovák, kteří chodili tyto prověrky vykonávat, měli asi ten samý názor jako všichni, ale i oni se začali bát říkat, co si myslí. Lidé se dovedou strašně rychle přizpůsobit a neuvědomují si, že to přizpůsobování má potom zlé následky,“ říká pamětník.

Na náhody nevěřím

Ivan Šesták pracoval v Doprastavu ve funkci hlavního inženýra závodu. V roce 1990 přešel na podnikové a poté na generální ředitelství jako výrobní a výrobně technický náměstek. V roce 1992 se stal generálním ředitelem Doprastavu, který se transformoval na akciovou společnost. V roce 1994 spolu s dalšími šesti manažery podniku založil firmu Doas, do které přizvali zaměstnance Doprastavu jako drobné akcionáře. O rok později Doas ovládl Doprastav, který postupně přerostl do největší stavební skupiny na Slovensku. V době působení Ivana Šestáka Doprastav postavil čtyři z pěti bratislavských mostů přes Dunaj, nebo se alespoň na jejich stavbě podílel.

„Nevěřím na náhody. Když se člověk vrací v životě zpátky, někdy si řekne, že tolik náhod snad ani nemůže existovat. Nás vystěhovali 31. prosince 1952. Den poté, tedy 1. ledna 1953, vznikl národní podnik Doprastav. Když jsem skončil vysokou školu, dostal jsem umístěnku v Doprastavu. Po čtyřiceti letech od založení Doprastavu, v roce 1992, jsem se stal generálním ředitelem Doprastavu. Takže někdo vám chce určit osud, vystěhuje vás z města, do kterého se už nemáte vrátit, ale vy se vrátíte a v té firmě, která vznikla v den vašeho vystěhování, se stanete generálním ředitelem. Na náhody tedy nevěřím,“ uzavírá svůj příběh Ivan Šesták.