Edgar Semmel

„My jsme měli odjet, už jsme byli 15. března večer na Masarykově nádraží a měli jsme tím vlakem jet do Konstance. A protože jsme tam měli čekat ještě několik dní, než odjede ta loď do Haify, tak my jsme se vrátili z nádraží na základě toho, že maminka řekla: ‚No tak tadyhle zůstanou všichni moji příbuzní, matka, sourozenci…‘ A vrátili jsme se zpátky a příští den tady už byli Němci, bylo to tady okupováno. Tak to už nebylo možný normálně jet, to jsme museli mít povolení gestapa. Ale tenkrát tyto věci vyřizovali, v podstatě Čedok to vyřizoval, a po asi třech týdnech jsme dostali povolení. Napřed bez maminky, jenom otec, sestra a já. A ještě odpoledne tentýž den, kdy jsme měli odject, taky maminka. A pak jsme při první příležitosti odtud odjeli, sice ne do Konstance, protože to nebylo už žádné spojení, ale přes Itálii, přes Terst. Jeli jsme do Itálie a tam jsme čekali, až první loď odpluje do Palestiny. S touto lodí jsme se tam potom dostali.“

„Mohu říct, že když jsem poprvé po válce byl zase v Německu a jel jsem přes Mnichov po těch Bavorských Alpách do Rakouska, v těch Bavorských Alpách taky jsme se dostali do Garmisch-Partenkirchenu. Tam byla ta zimní olympiáda. A my jsme tam byli s manželkou autem a procházeli jsme se a teďkon jsme viděli na náměstí v tom Garmisch-Partenkirchenu pomník padlým z druhé světové války, kde bylo napsáno: Našim padlým hrdinům z druhé světové války. A teďkon jsme se tak podívali – padlým hrdinům... Já jsem střílel na ně, oni stříleli na mě, a pro mě to nejsou žádní hrdinové. I když jsem věděl, že samozřejmě pro tu matku je špatný, když přijde o syna, nebo pro ženu, když přijde o muže. No, takový ty problémy, to hodně dlouho trvalo a mohu říct, že ještě dnes... Protože když někoho v tom svým věku, když se s někym jako setkám, a mám dost dělat s německými organizacemi, důchodcovskými a tak dále, no tak vždycky říkám: ‚Kdo vlastně na koho střílel?‘ Toho se člověk nezbaví.“

„Tam bylo plno vojáků cizích, zejména z Austrálie a z Novýho Zélandu. A tak jsem si řekl: ‚No tak když tito můžou bojovat proti Hitlerovi, ti nemají takový ten bezprostřední důvod jako my, protože všichni, jako větší část toho příbuzenstva zůstala tady v Evropě. A my jsme neměli podrobný zprávy, ale věděli jsme, že určitě to s nimi není dobrý. Rodiče toto neviděli rádi, žádný rodiče nevidějí rádi, když jejich děti narukují do armády, ale museli se s tím smířit. A já jsem potom narukoval v roce 1943 do naší československé zahraniční armády do výcvikovýho střediska, v té době blízko Haify. Tam jsem prošel takový ten výcvik a měli jsme potom být přesunuti do Tobruku, kde pod vedením, velením toho plukovníka Klapálka, naše jednotka tam toto bránila proti Rommelovým vojskům.“

„Skutečně pro nás existovalo to jedno: byl to nepřítel a nepřítel, s kterým není možná se nějakým způsobem dohodnout. A museli jsme bojovat na život a na smrt. A kromě některých takových těch jednotlivostí při tom nasazení třeba tam u toho Dunkerque nic takovýho zvláštního nebylo. Na mě potom zapůsobilo to, po konci války, když jsme se dostali z Francie k nám do Československa, jak vypadala ta německá města. To jsme si vůbec nedokázali představit, jak to tak asi... A kde ty lidi vůbec budou žít. Podívejte, já bych chtěl říct takhle něco: zpočátku nám nebyla úplně tak jasná otázka odsunu těch nacistů od nás. Ale pak jsme si zvykli na to, že není jiná cesta. Protože v tom celém pohraničí (se nemohlo konat) z každým jednotlivcem soudní jednání. Vždyť tam ani nebyla žádná státní moc, která by mohla něco takovýho dělat. A podívejte se, první noc, kterou jsme po návratu strávili tady v Československu, to bylo v tom... Tam wehrwolfové noc předtím vyvraždili celou českou okresní správní komisi. Stříbro, pardon, Stříbro se to jmenovalo, já jsem si nemohl vzpomenout. Ve Stříbru. A to jsme si řekli – to není a nemůže být na nikom vidět, jestli je takový nebo onaký, musí prostě pryč. A my jsme taky vycházeli z toho a taky přišlo to časem, že otázka je: A co bude v budoucnu? Budem tady mít asi 3 000 000 občanů, kteří vlastně nebudou, nevidí to Československo za svůj stát a zase se budou snažit tu republiku likvidovat? Tak to bylo jednoznačný hledisko a já mohu říct, že když dnes čtu různý takový ty diskuse a čtu různý články, tak to čert aby člověka vzal. Protože to většinou píší lidé, kteří to vůbec ani neznali. Protože se narodili po válce nebo během války a vůbec nevědí, o co tam šlo. Že přitom zejména v těch prvních týdnech došlo k různým přehmatům, o tom není pochyby. Ale tady se jedná o podstatě té věci a myslím, že můžeme být rádi, že jsme, jaký jsme.“