Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Víru jsem ztratil za války, protože mi nešlo do hlavy, jak by Bůh mohl něco takového dopustit
narodil se 1924 v Teplicích-Šanově
pochází z židovské rodiny
v březnu 1939 rodina emigrovala do Palestiny
1943 odvod do československé armády
nasazen u Dunkerque
1947–1952 studia na Leningradském polytechnickém institutu
kariéra v ČKD Praha a na VŠE
aktivní účast na událostech roku 1968
šikana za normalizace
Edgar Semmel se narodil roku 1924 v Teplicích-Šanově. „To bylo pohraniční město, byly tam tři národnostní skupiny, většinou Němci, potom Češi a Židé. Rodiče měli menší obchod textilním zbožím.“ Čtyři roky navštěvoval židovskou školu, pak rok českou v Trnovanech a následně německé gymnázium.
Edgar Semmel měl jednu sestru. Otec pocházel z rodiny věřících Židů, finančně podporoval sionistické organizace. Matčina rodina si židovství sice uvědomovala, ale jeho náboženský rozměr příliš neprožívala. Zbytek širší rodiny zemřel při holocaustu: „Já jsem víru ztratil za války, protože mi nešlo do hlavy, jak by bůh mohl něco takového dopustit.“
Vztah židovských občanů k Československu charakterizuje pan Semmel jako kladný, připomíná eskalaci vztahů s teplickými Němci po Hitlerově nástupu k moci. „Přitom se nedá říct, že by Němci byli nějak potlačováni. V Teplicích ani nebyla žádná neněmecká střední škola, měli svoje noviny apod.“
V září 1938 rodina „rychle musela opustit Teplice“. Odešli do Prahy. Vzhledem k tomu, že vláda 2. republiky vypovídala uprchlíky z pohraničí zpět, „odstěhovala se celá rodina co nejdále, do Chustu na Podkarpatské Rusi. Zároveň otec žádal o povolení vystěhování do Palestiny.“ Povolení získal.
Odjezd do Palestiny
Odjeli v březnu 1939, již po okupaci. Povolení jim vyřizoval Čedok. „Moc veselý to nebylo, ale byli jsme rádi, že jsme se odsud dostali.“ Ovšem například děti si vůbec neuměly představit, co by se jim mohlo stát. Spíše se obávali o otce, o majetek, že bude zesměšňován apod., jako se to stalo některým jejich teplickým známým po Mnichovu. „Podívejte se, nikdo z nás nevěděl, jak to přesně bude.“ Ale i perspektiva pouhého návratu do pohraničí byla dobrým důvodem pro emigraci. Mladý Edgar vítal odchod do Palestiny jako možnost budovat socialistický stát – v tomto ohledu byl zklamán. Edgar Semmel žil v kibucu za velmi těžkých finančních podmínek, přestože jako majitelé předokupačního povolení k vycestování si mohli Semmelovi vzít s sebou nějaký majetek.
Přijeli do země sužované velkou krizí. Odbyt produkce zemědělského státu byl narušen německými aspiracemi ve Středozemním moři, do země přicházelo mnoho uprchlíků, často z intelektuálních profesí, kteří se špatně uplatňovali jako zemědělští dělníci. Rodiče přiměli Edgara studovat na střední škole s tím, že kibucu bude prospěšný právě jako vzdělaný člověk (vzpomíná na svízelné počátky studia reálky v hebrejštině). Aby si mohl zaplatit střední školu, přednášel látku, kterou dopoledne studoval, večer na večerní škole dospělým. Mezi spolužáky propagoval vstup do protinacistické armády.
Vstup do československé armády
Maturoval v hebrejštině a v 18 letech se přihlásil do československé zahraniční armády. „Tam (na Blízkém východě) bylo plno vojáků zejména z Austrálie a z Novýho Zélandu, tak jsem si řekl, že když tito mohou bojovat proti Hitlerovi, tak já mohu taky. Rodiče to neviděli rádi, ale museli se s tím smířit.“ Zpočátku jej neodvedli, poněvadž odvodové komisi s necelými 60 kg připadal příliš slabý. Roku 1943 narukoval do výcvikového střediska poblíž Haify do protiletadlového pluku.
Výcvik spočíval kromě základních cvičení ve výuce obsluhy protiletadlového dělostřelectva. Důstojnictvo k novým vojákům přistupovalo s určitým despektem (zkratka ME na uniformě – Střední východ – byla zesměšňována jako „Mojžíšova expedice“). Demokratizace ducha později v Anglii a Francii byla podle pamětníka zásluhou Edvarda Beneše. V jednotce byli dokonce tři němečtí vojáci: „To byli naši kamarádi.“
Do Anglie a Francie
Nasazení u Tobruku už Edgar Semmel nestihl, „naštěstí už byl Rommel poražen.“ Jednotka byla převezena do Anglie kolem Afriky na lodi Mauretania. Edgar Semmel prošel tankovým výcvikem a boji u zatopeného Dunkerque (u pěchoty). „To nebyl přímo boj. My jsme je obléhali, aby se nemohli připojit k ostatnímu wehrmachtu.“ Noční přestřelky zaplatili někteří vojáci životem. Stráže po kolena v ledové vodě, hlídky, přestřelky – pan Semmel se diví, že složité podmínky a zimu neodpykal revmatickou ani jinou chorobou.
Se smíchem pan Semmel vzpomínal na pobyt v Anglii plné nezadaných děvčat, z Dunkerque byl např. na dovolené v Paříži. „Dneska už nikdo z těch lidí, který jsem znal, nežije.“ Do konce života se pamětník při styku se svými německými vrstevníky nedokázal zbavit určité trpkosti: „Kdo na koho střílel?“
Vztahy se spojenci hodnotil jako vesměs pozitivní. „Určité problémy jsme měli s Američany, protože nám nešel do hlavy jejich rasismus vůči barevným.“ Vzpomínal na debaty mezi Američany v duchu filmu Hádej, kdo přijde na večeři.
Vůči nepříteli měli spojenečtí vojáci jednoznačné stanovisko jako ke ztělesnění zla. Američané pak měli nad Němci i technickou převahu. O poválečném řešení ve vlasti (odsunu) se v té době mezi vojáky neuvažovalo (Edgar Semmel prožil válku jako vojín). Po návratu viděl vysídlení Němců jako jedinou cestu a do sklonku života zastával názor, že přes nepochybné dílčí zločiny, přehmaty a nespravedlnosti šlo o v podstatě správné rozhodnutí.
Po vypuknutí Pražského povstání žádali vojáci o převelení do Československa, ale válka již rychle skončila. Cestou do vlasti jím otřásl stav německých měst. „To jsme si vůbec neuměli představit, kde ti lidé budou žít.“
Poválečné osudy
Po válce pan Semmel začal studovat techniku na strojní a elektrotechnické fakultě. V roce 1947 dostal stipendium v SSSR, kde pět let studoval na Leningradském polytechnickém institutu. Odmítl nabídku z ministerstva a nastoupil do ČKD Praha. Přednášel i na VŠE. Do Palestiny se vrátit nechtěl, zpět do vlasti v roce 1948 přijeli i rodiče. V budoucím Izraeli zůstala provdaná sestra.
„Nebylo to tak jednoduchý, já jsem byl v armádě na Západě, měl jsem příbuzný na Západě, ale nemohu říct, že bych měl nějaký přímý problémy. Mohl jsem dělat nějakou kariéru... Faktem je, že otec byl oblastním tajemníkem židovských náboženských obcí v severních Čechách a byl i ve vyšetřovací vazbě, byl obviněn ze špionáže a rozvracení republiky.“ Po smrti matky se otec rozhodl k odchodu do židovského domova důchodců.
Edgar Semmel byl aktivním účastníkem událostí v roce 1968, „s tím pak byly různé problémy“ – jako „pravicový oportunista“ měl omezení platová i kariérní, nesměl vycestovat z Československa. Aby se zbavil dohledu kádrováků, usiloval pan Semmel o co nejrychlejší odchod do důchodu. Poté se mu poprvé povedlo navštívit sestru.
Poselství
„Je třeba být velice opatrný a prozíravý a neustupovat fašizujícím tendencím, protože to vypadá nevinně a končí to 6 000 000 mrtvých.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jaroslav Richter)