Otto Seidler

„Bylo to v květnu roku 1944. Transport jsme nastoupili už přímo v Terezíně, kde v té době už byly vlečky. Vlak s dobytčími vagony, to znamená s úzkou štěrbinkou u stropu. Do každého vagonu jsme si mohli vzít příruční zavazadla a 50 lidí bylo do jednoho vagonu. Byl tam kbelík s vodou na pití a kbelík nebo dva, už nevím, na moč a výkaly. Byli jsme tam napresováni, takže když zaplombovali vagon, zavřeli a zaplombovali, okýnka u stropu byla zatlučená, abychom nevěděli, kam jedeme, tak jsme museli ta zavazadla rozložit po celém vagoně, a na ta zavazadla si sednout. Kbelíky zůstaly u vchodu vagonu. Jeli jsme těžko říci, jakou dobu, ale myslím, že to bylo asi třicet hodin, protože jsme vyjeli dopoledne a v noci další den jsme zastavili v Březince-Osvětimi na rampě.“

„Když odjely transporty žen a mužů z rušícího se rodinného tábora, tak nechal Mengele – na čí popud, nebo z vlastní iniciativy – nastoupit ještě chlapce ve stáří kolem 14 let, a z nich vybral cirka 90, kteří ještě budou schopni přežít delší dobu v koncentračním táboře. Mezi těmi 90 jsem byl i já. Mengele se mě zeptal, kolik je mi let, já jsem řekl, že čtrnáct. Chvíli přemýšlel, pak mě poslal na správnou stranu, na stranu, kde ještě budu žít. Mám seznam těch, kteří se z těchto 90 vrátili, obsahuje asi 42 jmen, čili údajně z těch asi 90, přesně se to neví, snad 42 přežilo válku a jsou rozmístěni po celém světě.“

„Byli jsme naloženi do vagonu. Poněvadž byl leden, mrzlo, tak nás dali asi do metr vysokých nákladních vagonů, 130 nás odpočítávali na jeden vagon, takže jsme tam stáli jeden vedle druhého. Tak jsme jeli tři dny a tři noci, až jsme skončili ve Výmaru v Německu. Cesta těžko se dá popsat. Ve vagonu jsme samozřejmě stát tři dny nemohli, takže jsme seděli na zemi, a poněvadž mezi námi někteří zemřeli, jiní zešíleli, takže ti zmrzli, vyhodit se nesměli, tak na těch jsme seděli až do Výmaru. Cestou jsme měli strašnou žízeň, vím, že na některém nádraží, nevím, kde to bylo, tenkrát ještě se lokomotivy doplňovaly vodou, těmi choboty, tak vím, že nám někde ten chobot přistrčili, abychom nějakou vodu mohli získat. Jinak samozřejmě u vagonu vždycky byl strážný, takže útěk nepřicházel v úvahu. Tak jsme skončili ve Výmaru.“