Otto Seidler

„Když odjely transporty žen a mužů z rušícího se rodinného tábora, tak nechal Mengele – na čí popud, nebo z vlastní iniciativy – nastoupit ještě chlapce ve stáří kolem 14 let, a z nich vybral cirka 90, kteří ještě budou schopni přežít delší dobu v koncentračním táboře. Mezi těmi 90 jsem byl i já. Mengele se mě zeptal, kolik je mi let, já jsem řekl, že čtrnáct. Chvíli přemýšlel, pak mě poslal na správnou stranu, na stranu, kde ještě budu žít. Mám seznam těch, kteří se z těchto 90 vrátili, obsahuje asi 42 jmen, čili údajně z těch asi 90, přesně se to neví, snad 42 přežilo válku a jsou rozmístěni po celém světě.“

„Z Mladé Boleslavi byly vypraveny dva transporty po cirka 500 lidech. V jednom transportu jsme byli i my. Den před transportem, který byl 16. ledna, jsme museli se zavazadly, směli jsme mít každý 50 kilo. Já už jsem byl jenom s matkou, poněvadž otec už zemřel, zahynul v Osvětimi. Tak jsme museli přejít do školy Tomáše Garrigua Masaryka, kde nás uložili v tělocvičně na zem.“ Tazatel: „To bylo na Podolci v Mladé Boleslavi?“ – „Na Podolci. Tam jsme museli přečkat do rána, abychom až půjdeme ráno transportem na hlavní nádraží, nebudili pozornost. Ráno 16. jsme odešli na hlavní nádraží, kde už byl připraven vlak. Byl to osobní vlak, byl leden, čili zima. Některá zavazadla jsme unesli, jiná nám spolupracovníci přivezli, protože bychom to, pochopitelně… 50 kilo… neodnesli. Takže vlakem jsme pak jeli do Bohušovic, poněvadž do Terezína ještě vlaky nejezdily. V Bohušovicích jsme museli vystoupit, vzít si to, co jsme unesli. Mrzlo, byla zasněžená cesta, a asi dva nebo tři kilometry do Terezína dojít.“

„Byli jsme naloženi do vagonu. Poněvadž byl leden, mrzlo, tak nás dali asi do metr vysokých nákladních vagonů, 130 nás odpočítávali na jeden vagon, takže jsme tam stáli jeden vedle druhého. Tak jsme jeli tři dny a tři noci, až jsme skončili ve Výmaru v Německu. Cesta těžko se dá popsat. Ve vagonu jsme samozřejmě stát tři dny nemohli, takže jsme seděli na zemi, a poněvadž mezi námi někteří zemřeli, jiní zešíleli, takže ti zmrzli, vyhodit se nesměli, tak na těch jsme seděli až do Výmaru. Cestou jsme měli strašnou žízeň, vím, že na některém nádraží, nevím, kde to bylo, tenkrát ještě se lokomotivy doplňovaly vodou, těmi choboty, tak vím, že nám někde ten chobot přistrčili, abychom nějakou vodu mohli získat. Jinak samozřejmě u vagonu vždycky byl strážný, takže útěk nepřicházel v úvahu. Tak jsme skončili ve Výmaru.“